Demokracie vznikla revolucí a revolucemi; naše republika a demokracie vznikly také revolucí: revoluce je oprávněna jako nutná obrana; a její nutnost nastává, když všecky jiné prostředky jsou vyčerpány. O revoluci platí, co platí o válce: obrana je mravně dovolena. Revoluce je dovolena, hrozí-li, jak právě za světové války, administrační a politický chaos: revoluce je oprávněna, je-li reformou, zdokonalením. Ale demokracie neznamená revoluci v permanenci. Světová válka a revoluce z ní vzniklé rozdráždily revoluční fantasii; avšak rozčilení válečné a revoluční nutně utuchá, lidé musí přejít ke klidné a stálé práci, a to se mnohým daří nesnadno.
Jistě revoluce není pučismem. Politický a sociální utopism nenormálně vystupňoval požadavky, vznášené na stát, jako by byl všemohoucí a vševědoucí, odtud u mnohých zklamání vedle únavy a otupení z rozčilení. A docela po starém lidé hledají vinu svých nezdarů všude jinde, jen ne v sobě. I revoluci a revolučnost musíme překonat, tak jako militarism – všecko prolévání lidské krve je údělem staré doby; chceme stát, Evropu a lidstvo bez válek a tedy i bez revolucí. Jak válka, tak i revoluce bude pravé demokracii šosáctvím, protože obojí je prostředkem starým, prastarým. Demokracie je režimem života a pro život, žádá práci a je režimem práce, a práce je klidem a zpravidla prací drobnou. Práce překoná aristokratism i revolučnost, práce hmotná a duševní. Již Marx a Engels opravovali svůj pojem revoluce, utvořený v roce 1848, a viděli v stroji, tedy konec konců ve vynalézavosti, technice, vědě a práci, nejjistější a nejúčinnější sociální revoluci a rozhodli se pro parlamentarism.
O tak zvaném anarchismu činu, o terorismu, jen stručnou poznámku. O tom bylo jednáno v posledních desetiletích v politické literatuře, zejména v Rusku, dostatečně. Ojedinělý, samostatný, teroristický akt byl od socialistů zavrhován; připouštěl se jen akt z usnesení strany; to prýští ze správného poznání, že jedinec, osobující si právo na život a na smrt jednotlivců a občanů a jednající samovolně, isolovaně, je absolutistou, titanistou nebo prostě zločincem. O tom všem jsem pojednal podrobně v práci o Rusku, této zemi radikálního anarchismu a nihilismu a nihilistického terorismu.
Je zajímavé pozorovat, jak se ujala slova: boj a revoluce – kdekterý šosák mluví o revoluci literární, o boji hospodářském. Zvláštní radost mohou mít socialističtí marxisté z toho, jak buržoasní ekonomisté a politikové přijali celou terminologii marxistickou. Pravda je, že nová doba začala revolucemi a boji náboženskými, filosofickými, politickými a sociálními; ale o to právě běží – tu revolučnost překonat.
O radikalismu platí totéž, co řečeno o revoluci. Slovo znamená svým původem „úsilí z kořene“ a je původu španělského, kde ho užito proti theokracii, katolicismu. Vyložil jsem už, proč právě země katolické bývají radikálnější než protestantské, ale že to vždy a nutně neznamená, že jsou pokročilejší, modernější, demokratičtější.
Vyslovil jsem se často proti běžnému radikalismu a vyložil jsem už také zde své stanovisko; vytýkám tomu běžnému radikalismu, že velmi často zneužívá práva na politickou slepotu; radikál se jednostranně dovolává citu a instinktu, zaměňuje slabošské rozčilení s energií a chrabrostí, schovává se za lid, národ, massu, církev – tyto a jiné známé vlastnosti radikálů mě vždy nutily ke kritice.
Demokracie, říkají její odpůrcové s pohrdáním, je samý kompromis; její obhájci to připouštějí, ale vidí v tom plus. I v té věci jsem dávno pronesl své mínění; v politické praxi, jako ve vší činnosti a v životě všude, kompromisy, ne zásad, nýbrž právě praxe, jsou nutny; největší radikálové je v praxi dělají (veliký příklad: Lenin při moci). Avšak politika státníků vzdělaných a uvědomělých – a to platí i o vzdělaných a uvědomělých stranách – nebude kompromisem mezi protivami a krajnostmi, nýbrž v hlavní věci prováděním programu, vytvořeného poznáním a pochopením dějin a celkové situace státu, národa, Evropy, světa. To znamená ten stálý požadavek politiky světové. Ne zlatá prostřední cesta, nýbrž jasný cíl a jeho promyšlené stálé dosahování. A je kompromis a kompromis! Slušný člověk se vyhne kompromisu zásad, ale udělá kompromisy v prostředcích, zejména ve věcech vedlejších a méně důležitých. Stát i ve věcech malých, podružných, nicotných, na svém a jen na svém, to zdá se sice být důsledné a pevné, ale je jen malé a malicherné. V tom smysle se právem odsuzuje doktrinarism. Demokracie se udržuje a vyvíjí myšlením a součinností všech; a protože nikdo nejsme neomylný, demokracie jako součinnost značí toleranci a přijímání dobrého od každého. Avšak šeredná je kompromisnost lidí bez určitého cíle a bez přesvědčení, lidí politicky krátkozrakých, nevzdělaných, malých – jejich činnost není než potácení od mínění k mínění, nejisté hledání té zlaté cesty prostřední, jež ve skutečnosti znamená často cestu ode zdi kde zdi – politikaření, slabost, nesoudnost, polovzdělanost, bezcharakternost a strach.
Lze říci, že na posavadním stupni vzdělanosti státy se vyvíjely revolucí a radikalismem shora a zdola; tomu boji revoluce nazad s revolucí vpřed, tomu kolísání mezi reakcí a radikalismem učiní konec demokracie – demokracie ovšem pravá.
