TGM Světová revoluce 132: Vývoj od royalismu k demokracii

Byv zvolen presidentem republiky, přirozeně jsem přemýšlel o problému demokratického presidentství. Měl jsem za války příležitost blíže pozorovat republiku ve Švýcarsku, ve Francii a v Americe, srovnávat je s monarchiemi konstitučními (s Anglií, Italií) a takto názory nabyté studiem ověřovat také prakticky. Řekl jsem něco o tom, zejména ve zprávě o pobytu v Americe.

Na presidentství své jsem za celou dobu nepomyslil, ta myšlenka mi nikdy nepřišla – úplně mě zabírala akce a práce osvobozenská. Viděl jsem se v nové republice ze zvyku (také anthropomorfism!) poslancem a spisovatelem (na profesora jsem už neaspiroval), pracujícím na vybudování republiky.

Již dříve jsem se zabýval čistě teoretickou otázkou, není-li president jeden zbytkem monarchismu (v Římě republikánském byli konsulové dva – v Japonsku byli dva císařové!); avšak ani monarchism nezáleží, jak už řečeno, v tom, že monarcha je jeden – nevládne ve větším státě nikdy člověk jeden, protože je to administračně nemožné, nýbrž lidí více – i monarchie je druh oligarchie; vláda jednoho je právě nemožná prakticky. Nějaká forma direktorátu by se v liteře shodovala s demokracií, ale i kdyby bylo presidentů více, vždy jeden bude mít největší vliv a autoritu, to jinak není možné.

Vývoj od monarchismu i u nás bude povlovný, jako u národů jiných. Máme sice, jak jsem dovodil, podmínky pro republiku, ale byl kultivován silný cit pro království a králství, silný royalism; jen strany socialistické a část inteligence byly – programově – republikánské. Celá výchova byla však za Rakouska nedemokratická a lidé, jak řečeno, v politice se spravují více zvykem než rozumem. Nejen president, také ostatní republikáni musí se stát republikánskými a demokratickými doopravdy. A ovšem je a může být rozdíl mezi republikou a demokracií – republika je forma, demokracie je věc. Forma, konstituce psaná, nezaručuje vždy věci; nelze v politice dost zdůrazňovat, aby lidé dbali věci, obsahu, ne formy a litery. Napsat se dá pěkná konstituce lehce – provádět ji pěkně a důsledně je těžko. Někdy monarchie může být demokratičtější než republika.

Pro republiku jsou čtyři hlavní vzory: Švýcary, Francie, Spojené státy americké a do jisté míry i Německo císařské (okatý příklad rozdílu formy a věci!). Každý tento vzor odpovídá poměrům ve vlastní zemi a jejímu vývoji: žádná instituce se nedá přenášet do jiné země mechanicky a neorganicky.

Ve všech republikách se uplatňuje princip federační a autonomistický; to leží v samé osnově demokracie: demokracie značí svobodu a tedy samosprávu co nejširší.

Pokud se presidentství týká, nehodí se vzor švýcarský a německý a zbývá americký a francouzský. Řekl jsem o americké republice, že postavení presidentovo po revoluci bylo vědomě ustanoveno podle vzoru anglického krále; Washington sám byl rodem aristokrat a jako president si vyzdobil svůj dům v Mount Veron sochami Alexandra, Caesara, Karla XII., Marlborougha, prince Eugena a Friedricha Velikého. Po Washingtonovi se presidentové demokratizovali. V Americe si president volí vládu z neposlanců; ve Francii vláda je z poslanců, je parlamentární. Pro naše poměry pokládal bych systém smíšený za nejsprávnější: president volí jistý počet ministrů (většinu? polovici?) z poslanců a senátorů a ostatek z neposlanců. Tak by bylo umožněno vládu zodbornit; neboť uznané vady parlamentarismu záleží právě v neodbornosti mnohých poslanců a v jejich stranickosti. Rozumí se samo sebou, že se president při volbě ministrů všech poradí a domluví se stranami.

V Americe mají také pro sdělání budgetu zvláštní neparlamentní komisi; je v tom zdravá myšlenka, aby v parlamentě strany nezneužívaly nervu rerum, ale v praxi ten výbor nemá moci.

Dotkl jsem se otázky, jak reformovat parlament a parlamentarism; uvažoval jsem i o jiných zřízeních: na příklad, aby lhůta mezi vypsáním a provedením všeobecných voleb byla co nejkratší, jen taková, jaké technická stránka voleb vyžaduje; stranám se nemá poskytovat dlouhé doby k agitaci. Je jedna z vydatných příčin mrtvosti stran, že se o organisaci a vzdělání svých straníků v době míru, abych to tak nazval, málo starají; stranická a politická energie se probouzí pro volby anebo třenicemi a kacířstvím ve vlastní straně. A demokracie je práce drobná, stálá, positivní!

Bylo by toho ještě mnoho, co by se v podrobnějším výkladu o zřízení a spravování republiky demokratické dalo uvést; přestávám na těchto málo příkladech.