TGM Světová revoluce 133: Palackého odkaz národu

Přednesl jsem v postupu své zprávy a svých úvah hlavní politické zásady, jimiž jsem se řídil v své zahraniční akci: jimi se chci řídit také jako president. Je to ovšem program jen rámcový, podrobnější pravidla a praktické provádění bude záviset na poměrech, na osobách, s nimiž jsem povolán ke spolupráci, a těch osob je v demokratické republice velmi mnoho – všichni. Opravdová demokracie, lidovláda, vláda lidu, lidem, pro lid je všeobecným právem iniciativy; v demokracii povolán je občan každý, každý je odpovědný. Ale ovšem i v demokracii je mnoho povolaných, ale málo vyvolených…

Přechod od aristokratismu a monarchismu je všude nesnadný proto, že si občané v aristokracii monarchické nezvykli na odpovědnost a na rozhodování; a zůstalo v mnohých z monarchismu a carismu kus aristokrata a absolutisty. Poroučet není vždy vést.

Na druhé straně člověk od přírody nejen chce být pánem, nýbrž i poslušníkem vedeným a vůdcem zároveň – každým způsobem bude úkolem naší republiky, aby si své demokraty vychovávala.

Pro všecku budoucnost bude důležité určit hned od samého počátku v hlavních oborech správy a politiky uvnitř a navenek směr, jímž se náš stát má vyvíjet – to je důležitější než jednotlivosti. Směr: v hlavních našich otázkách rozhodnout se o zásadách a taktice, aby se pro další vývoj tvořila správná tradice, abychom se nepotáceli na té široké zlaté střední cestě, ale pevně a jistě kráčeli k své národní metě.

Mé zásady a program vyrostly organicky z naší historie, do níž jsem se vhroužil a z níž jsem vytěžil svůj politický a kulturní program. Učitelem mi v tom byl Otec národa; Palacký nám dal filosofickou historii našeho národa, on pochopil naši světovou a historickou situaci a určil tím náš národní program.

Palacký pochopil, že svým zeměpisným položením a svým posavadním vývojem tvoříme část světového celku a že je tedy naším úkolem, uvědomit si tu svou posici a určit si v ní a pro ni svůj politický postup. Palacký viděl, že se Evropa a lidstvo jednotí a světově organisuje, a řekl nám, jaký úkol nám v té „světové centralisaci“ nastává. „Zázračnou mocí páry a elektřiny dána poměrům světovým nová míra, staré hráze mezi zeměmi a národy mizejí vždy více, všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se k sobě, dotýkají a otírají se o sebe vzájemně, a samožilové každého rodu náležejí napotom do říše bájek. Tím vzbudila se řevnivost mezi národy v míře předtím nikdy neznámé. A roste již i bude vzrůstati čím dále tím více; kdo nepoběží napotom o závod se sousedy svými, zakrsá i zahyne konečně a neúchranně. I ptám se, má-li právě náš národ, spanilými dary ducha od Boha nad jiné hojněji nadaný, nedbou a nedomyslností vůdcův svých straniti a neoučastniti se v závodu, který jediný může zaručiti život jeho do budoucnosti?

Než sestupme s říše ideí a obrazův povšedných do holé konkrétní skutečnosti; smysl řečí našich nabude tím snad více světla i jasnosti. Čas jest, aby povzbudil se znova národ náš a orientoval se v duchu věku nového; aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje býti vlastencem věrným, aby spolu stal se světaobčanem bedlivým a opatrným. Musímeť i my oučastniti se v obchodu světovém a kořistiti pro sebe z pokroku všeobecného; musíme opustiti, ne starou víru a poctivost svou, ale starý a zarytý onen zvyk šlendriánský, onu dávnou ochabělost a zahálku, která jest příčinou chudoby a malomyslnosti naší; musíme nastoupiti cesty nové a zotaviti se průmyslem všichni, netoliko fabrikanti, kupci a řemeslníci, ale i selští hospodáři, učenci a ouředníci. Někdejší pohodlná láce vzala výhost od nás navždy spolu se surovostí a s neznámostí potřeb i lahod věku civilisovaného; ani daní veřejných nemůže a nebude napotom ubývati, budiž vláda státu našeho jakákoliv. Nemáme-li zakrsati a octnouti se na mizině, musíme ztrojnásobiti přičinlivost svou a staviti se co nejvíce možná v roveň s jinými národy, kteří podnikavostí svou opanovali kraje světa.“

Pro tuto politiku opravdu světovou Palacký, jak ani jinak být nemůže, doporučuje nám zásady ideálu humanitního. „Poslední mé slovo jest srdečné a vroucí přání, aby národovci moji milí v Čechách i na Moravě, v jakémkoli postavení se octnou, nikdy nepřestávali býti věrni sobě pravdě a spravedlnosti!“… „Doba Husova slavná jesti doba, tenkráte předčil český národ vzděláním duševním všecky ostatní národy Evropy… teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych národu svému, takřka umíraje, odkázal.“ „Kdykoli jsme vítězili, dálo se to po každé více převahou ducha, nežli moci fysickou, a kdykoli jsme podléhali…, tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy. Jsouť velice na omylu ti, kdo se domnívají, že válečné ony zázraky, které spůsobili předkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zběsilém zuření, bouchání a třískání rozsápaných divochův (jakož je líčiti bohužel od dávna vešlo v obyčej), a ne raději v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvětě národa našeho. Naopak, když o 200 let později v podobném zápasu klesli jsme až téměř do hrobu, zavinili jsme to tím, že nepředčivše vzdělaností ducha, ale rovnajíce se nepřátelům více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, apelovali jsme byli sami k meči a k násilí…“ „Jen tehdáž ubezpečíme trvale budoucnost svou, když duchem vítěziti a vévoditi budeme v odvěkém zápasu, Prozřetelností Boží nám uloženém.“

Palacký často uvažoval o našich mravních vadách a nedostatcích; v stati o příčinách poněmčování srovnává nás s našimi sousedy, s nimiž se přirozeně stále musíme měřit, a dochází k závěru, že jsme svůj národní úpadek do jisté míry zavinili sami. Palacký nevěří, že Němci od přírody rasou a krví jsou národ vyšší a že mají vyššího ducha rozum, ale nemají v té míře, jako my, vadu, kterou Palacký vystihuje takto: „Ouhony a vady mravní národu našeho jsou rozličné: ale jedna z nejpřednějších a nejškodnějších jest jistě ta, které po česku téměř ani jmenovati neumíme, ačkoli ona zžírá již od věkův samé kořeny pospolitého života našeho: mníme luxus v nejširším toho slova smyslu… Čech a Slovan a vůbec umí mnohem lépe chovati se v neštěstí nežli ve štěstí. Jest jemný a schopný, přičinlivý a důmyslný, horlivý a neustupný: ale také smyslný a marný, nepečlivý o budoucnost a nestálý, bujný a bažný. Mnohem snáze podaří se jemu nabyti jmění a zboží, nežli nabyté při sobě držeti a uchrániti. Dnešní výdělek ještě dnes se promrhá; ne-li dnes, tedy zítra… Zvláště pak naše krásná pleť neumí pojímati v uzdu marné šperkovnosti své; není snad na širém světě krajiny, kde by bohyni Modě tak horlivá modloslužba se konala, tolik obětí se přinášelo, jako v Čechách; kdokoli otevřenýma očima po Europě cestoval, nemohl toho nespozorovati. A netoliko za našeho věku dějí se tyto věci…

První Dalemil, poslední Komenský povodili pád svého národu od marnosti a bujnosti té; král Jiří zákony vlastními, jiní otcové vlasti horlením a napomínáním nadarmo proti ní se zasazovali… Čechové již před šesti stoletími počali dobývati a pohříchu zasluhovati příjmí „opičího národu“, an prý všeho se chytá i vše napodobuje, co vidí u sousedův svých. Ne tak jest to u Němcův, mnohem chladnějších, povážnějších, opatrnějších; Němec umí nejen jmění dobývati, ale i s dobytým hospodařiti; nestydí se po návratu z ciziny do Čech sedlačiti doma opět, třeba byl sobě v Kadixu i panského jmění nashromáždil; ačkoli rád dobře jí a pije, však po lahůdkách, po nádheře a šperku méně baží, a prohlédá více k budoucnosti… jsou i jiné ještě příčiny neprospěchu našeho, jako udušený odedávna mezi námi cit národní; slepé lpění na půdě vlastenecké a spojená s ním nepodnikavost do ciziny; bažení po novotách více trpné nežli činné, tudíž nesoucí více ku požívání nežli ke tvoření; až i sama ta mírnost a snášenlivost naše, která všeho násilí naproti bližnímu se vzdaluje, a tudíž i křivdu raději trpí nežli činí…

Kdo neduhu zastaralého zbaviti se chce, musí ho především znáti a uznati, zvláště když mu již o život běží; pak teprv možná mu bude chápati se prostředkův pravých k uchránění svého života. K obému potřebí energické vůle, ale takové, která ne tolik ohněm jako raději pevností a trvalostí se vyznamenává. Hřmotem a hlukem ničeho tu nedovedeme, ale jen tichým, věrným a upřímným i stálým usilováním, které se ani lahodami odvrátiti, ani hrůzami odstrašiti nedá. Rozumná mravní vzdělanost musí u národu našeho uvedena býti na vyšší stupeň, aby především sám sobě srozuměl, a dle toho budoucnost svou opatřil. Všecky jiné prostředky byly by pouhé chudé palliativy… Vlastenci všickni, hleďte krajanům svým naskytovati a množiti především záživnou potravu duchovní i mravní: oni pak mají tolik dobrého smyslu do sebe, že napotom sami varovati se budou nákazy jedovaté!“