TGM Světová revoluce 136: Násilné pokatoličtění národa

Naše reformní církev, vlastně církve – husitská a bratrská – byly, kromě malých zbytků, zničeny; Habsburkové provedli pokatoličtění se souhlasem a pomocí církve ohněm a mečem, konfiskacemi a vyháněním: co nám znamená ta habsburská protireformace dnes?

Není jiného příkladu, že by křesťanský národ (národ celý, nebo rozhodná většina) takto byl změnil své náboženství. Francouzové potlačili reformaci také násilně, ale u nich reformní hnutí proniklo jen v minoritě; podobně Italie a Španělsko potlačily reformaci, která i tam byla v minoritě. A všude protireformace byla provedena vlastním národem: u nás protireformace byla provedena cizí dynastií, režimem cizím, nepřátelským našemu národu a našim duchovním tradicím. Každý uvědomělý a vzdělaný Čech je proto znalostí historie doveden k otázce: jestliže naše reformace, zejména církev bratrská, podle Palackého je vrcholem našich dějin, co znamená násilné pokatoličtění národa, tedy návrat k starší formě náboženské a církevní? A návrat poměrně rychlý. Dá se to vyložit jen násilím, či byla vada také v reformaci samé? A která? Jeví se v habsburském pokatoličtění také některý nedostatek národního charakteru, vytrvalosti, pevnosti? Nedostatek politické schopnosti? Jaký význam má náš protestantism, v němž se podle tolerančního patentu Josefova pod církevní formou lutherství a kalvinismu dochovalo husitství a bratrství, tedy církev, podle Palackého, nejdokonalejší? Je-li Palackého filosofie našich dějin správná (myslím, že v podstatě správná je), pak u nás rozpor mezi církví a vzdělaností má nejen význam filosofický a náboženský, jak u ostatních národů, nýbrž nadto ještě ten zvláštní význam národní: že totiž naše reformační církev byla cizí dynastií za souhlasu katolické církve potlačena. Mezi přítomností a dobou reformační zeje propast habsburské protireformace.

Od samých počátků našeho obrození památka naší reformace obživla a působila ve smyslu svobodomyslném; jména Hus, Žižka, Komenský, později Chelčický, stala se všeobecně jmény drahými. Český historik se nemůže problému našeho pokatoličtění vyhnout. Palacký vidí v rozdvojení církve na katolicism a protestantism teleologický vývoj historický, protože i katolicism i protestantism vyhovují potřebám lidského ducha; katolicism hoví principu autority, protestantism rozumu. Ten rozdíl není absolutní, nýbrž relativní a bude se dále vyvíjet; Palacký myslí, že spása nezáleží v uplatnění jednoho nebo druhého principu, nýbrž v jejich spojení, harmonii a vzájemném pronikání. Obě církve by se tedy neměly potírat, nýbrž snášet, tím spíše, že se v budoucnosti proti oběma postaví nevěra.

Nemyslím, že tento výklad Palackého stačí na soudobou situaci náboženskou; je předně i pro pochopení poměru katolicismu a protestantismu příliš abstraktní a povšechný; běží dále o zvláštní poměr katolicismu a protestantismu u nás přitom o posouzení habsburské protireformace a její náboženské a mravní hodnoty. Ona formulace Palackého nestačí ani na námitky, které právě Palackému činili liberálové. Avšak v našem liberalismu byl vždy proud, který pochopoval náboženskou stránku našeho obrození. Jenže mu podstata reformace a náboženství zůstávala nejasná. Do jaké míry, to vidíme názorně na Sladkovském; tento politický vůdce svobodomyslné strany mladočeské přestoupil ku pravoslaví, očekávaje, že bude následován svými straníky a těmi, kdo stáli proti církvi.

Proti liberalismu, pokud byl v otázkách náboženských indiferentní, postavil jsem se kriticky; ukazoval a dokazoval jsem, že náboženství není překonáno, a že se nakonec nevyhneme úsudku a hodnocení jednotlivých církví. Nesouhlasil jsem s koketováním s pravoslavím, žádaje, aby se otázka náboženská vážně studovala a její řešení připravovalo. Tak vznikly spory o smysl obrození, o reformaci a habsburskou protireformaci a otázku náboženskou vůbec.

Když teď za nabyté náboženské svobody statisíce vystupují z církve a tvoří církev, navazující na reformaci, náboženská otázka se stává praktickou a nutí myslící hlavy k revisi liberalistického stanoviska k náboženství. Jsou sice posud obhájcové náboženského indiferentismu, tvrdícího, že náboženství je překonáno, a že tedy spory o katolicism a protestantism nemají žádné důležitosti, ale je to omyl a povrchnost, která se liberalismu všude stává osudnou.

Někteří žádají ve jménu pokroku, aby se otázkou náboženskou nehýbalo, že prý se nemůžeme vrátit do středověku; je to stanovisko hodně nejasné a nepokrokové. Otázka náboženská dnes nikde neznamená, přijmout prostě staré formy církevní; krise náboženská je v katolicismu a je v protestantismu; překlenutí habsburské protireformační propasti a navázání na naši národní reformaci znamená pokračovat jejím směrem podle duchovních potřeb naší doby. Že prý moderní český člověk nevěří jako Hus a že Hus byl bližší Římu než nám; pravda, ten moderní český člověk nevěří již, jak a v co věřil Hus, ale věří tak jak Řím? Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti. Hus začal boj se světskostí církve a národ šel za ním; jeho boj a vyšší mravnost a zbožnost, zpečetěný obětí života, byl bojem proti mravní dekadenci církve, kněžství a papežství. Žižka dovedl Husův boj o životní zásady doplnit obranou železem, když Řím proti našemu právu vyhlásil tažení Evropy ve jménu kříže. Chelčický poznal, že boj proti tehdejšímu světskému panování kněžstva důsledně vede k boji proti státu, opírajícímu se o církev, proti násilí církevnímu a politickému zároveň a podjal se boje humanity proti násilí s energií vpravdě žižkovskou; Chelčický přestřelil, ale tím nepadá jeho veliká idea. Komenský, poslední biskup české Jednoty bratrské, nám ujasnil, že pronikavá náboženská a mravní reforma nemůže být bez světla vzdělanosti a bez pečlivé výchovy. Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný; Chelčický a bratrství učí, že život, založený na násilí, násilí státním a církevním, je špatný; Komenský nám ukázal cestu k jasnosti, všeobsáhlé moudrosti a lidskosti: v duchu těchto národních učitelů musíme pokračovat a podávat jejich světlo budoucím pokolením…

Hus – Žižka – Chelčický – Komenský: které jméno může postavit habsburská protireformace proti těmto jménům, celému národu drahým a od něho a od národů všech uznávaným? Proti veliké idei stojí jen holé násilí.

Naše reformace byla revolucí proti theokracii, pro demokracii. Poměr náboženství k politice a k praktickému životu vůbec pojímám podle přikázání, abychom hledali nejprve království božího a jeho spravedlnosti – a vše potřebné bude nám přidáno; člověk a národ s náboženským přesvědčením, národ s pevnou vůlí uskutečnit své ideály, svého dosáhne vždy. To je má životní zkušenost, to poučení jsem vyvážil z dějin národa našeho a národů všech.

Že naše reformace jako prvý pokus nebyla bez chyb, není důvodem proti zásadám a podstatě toho našeho národního úsilí; uvažuje o 28. říjnu, odmítl jsem mínění, že naše reformace proto, že byla násilím udolána, byla venkoncem pochybená, a že se v ní projevila naše politická pasivnost a nestátnost.

Řešení všeobecné náboženské krise je úkolem nás všech, našich myslitelů, našich církví; pokud běží o stát, naše republika musí zaručit všem občanům dokonalou svobodu svědomí, aby si rozpory mohli rozřešit svobodně a podle vlastního přesvědčení; k tomu, na rozdíl od Rakouska, republika musí provést rozluku církve a státu a reformy s rozlukou spojené, hlavně reformy školské.

Aby se tento proces dál bez tak zvaného kulturního boje, určil jsem ještě za války, že naše republika zřídí ihned diplomatické zastoupení při Vatikáně. Referoval jsem o tom a odkázal jsem pro rozluku státu a církve na příklad americký; uvedl jsem, že jsme Štefánikem udržovali spojení s Vatikánem. Předvídal jsem, že se po válce náboženská a církevní otázka stane akutní všude a zejména u nás.

Rozlukou církve a státu mají být církve a jejich náboženství na státě nezávislé – a stát má být nezávislý na církvích. Náboženství má být věcí volného přesvědčení. Za rakouského režimu spoléhala církev na policejní moc státní, oficiální náboženství bylo předepsáno pro úředníky a tak dále; tím trpěla církev, spoléhala na policii více než na své učení a náboženský život. Podobně trpěl stát, spoléhaje na církev, ne na sebe a svoji hodnotu. Heslo odrakouštět znamená především rozluku státu a církve.

Historická zkušenost nás učí, že všecky církve, zejména katolická, rozluku se státem nepřijímaly ochotně; třebaže se rozluka nábožensky osvědčuje, třebaže již byla v mnohých zemích přijata, musíme být připraveni na neochotu k rozluce. Její provedení bude vyžadovat dost diplomatického taktu, ale hlavně určitosti kulturního programu.