TGM Světová revoluce 137: Náboženskou tolerancí k demokracii

Rozluku církve a státu doporučují nejen zřetele na náš náboženský vývoj, nýbrž i církevní poměry v republice. Musil jsem očekávat, že spojením se Slovenskem a připojením Podkarpatské Rusi k naší republice poměry církevní a náboženské se stanou i v našem národě složitějšími; a předvídal jsem, že politická svoboda, jak se vždy stalo v jiných zemích, zostří otázku církevní a náboženskou, a právě proto jsem chtěl tento proces omezit na pole čistě církevní a náboženské.

Máme již novou československou církev a také pravoslaví se šíří; rozmnožen byl počet protestantů o značnou část Slováků (vyznání augsburského), přibyli podkarpatští uniati, na sjednoceném území naší republiky nabyl ovšem také důležitosti značný počet Židů. Naše republika takto nejen že je složena z několika národností, nýbrž má také značnější počet církví a vyznání. Máme vyznání katolické s uniatským, československé, protestantské (rozličných denominací), pravoslavné, unitářské a židovské; k tomu přistupuje velmi značný počet bezkonfesijních, vlastně a lépe: lidí bez církevní příslušnosti, protože mnozí z nich své soukromé náboženské vyznání mají. Ve shonu politické minuty málo našich lidí si uvědomuje, jak naše republika je církevně složitá a jak se jeví v našem církevním životě pronikavá náboženská krise.

Za Rakouska-Uherska byla na teritoriu naší republiky panující církev katolická; protestanté domácí, reformovaní (kalvinisté) a lutheráni (augsburští) v tak zvaných historických zemích byli státem uznáni, ale netěšili se oficiální přízni; některé cizí misse (baptisté a podobné denominace) byly jak tak tolerovány. Na Slovensku i slovenská menšina protestantů (luteránů, něco málo reformovaných) byla potlačována národnostně, stejně jako katolická většina. Na Podkarpatské Rusi uniati byli maďarizováni, hnutí pravoslavné bylo potlačováno (známý proces marmarošský!). Židé si dobyli přízně uherské i vídeňské vlády.

Dnes, za panující svobody církevní, poměry se změnily, a zejména v zemích historických – ti, kdo nevěřili, že našemu národu náboženská otázka je velmi důležitou otázkou, dnes svůj úsudek musí změnit.

Srovnáme-li číslice oficiálního censu z let 1910 a 1921 (nemáme podrobnějších číslic, jak se poměry v církvích měnily v jednotlivých letech), tož vidíme, že se za trvání republiky ustavila Československá církev s 525 333 členy, kteří krom nepatrných výjimek přestoupili z katolické církve; a tento počet podle zpráv je dnes mnohem větší. Zároveň vystoupilo z katolické církve (z jiných církví je případů málo) 724 507 členů, kteří zůstali bez církevního vyznání. Za Rakouska roku 1910 bezkonfesijních v historických zemích bylo jen 12 981; na Slovensko připadá teď z uvedeného čísla 6 818, na Podkarpatskou Rus 1 174.

Katolické církve (uniatské) na Podkarpatské Rusi také ubylo; tam se pod Uherskem roku 1910 počítalo 558 pravoslavných, roku 1921: 60 986.

 Vedle tohoto silného vzrůstu Československé a pravoslavné církve lze stejně konstatovat silný vzrůst všech protestantských církví; a to v obyvatelstvu českém, kdežto u Němců byl vzrůst normální. Roku 1910 bylo v historických zemích reformovaných a luterských Čechů 157 067 (Němců 153 612), roku 1921: 231 199 (Němců 153 767). Přibylo tedy našich protestantů velmi mnoho.

Obdobně přibylo členů na předválečný stav i v menších církvích, předně v Jednotě bratrské (ochranovské): 1 022 : 3 933; svobodně reformovaných (kongregacionalistů) bylo roku 1910 : 2 497, roku 1921 : 5 511; baptistů roku 1910 : 4 292, roku 1921 : 9 360; metodistů je teď 1 455.

Všech protestantů rozličných denominací a všech národností je v republice téměř milion (990 319).

Nově přibyli v poslední době unitáři (udává se jich na 10 000).

Pravoslavných značněji přibylo také v zemích historických (1 054 : 9 082) i na Slovensku (1 439 : 2 877).

Arménské církve pravoslavné je nepatrný zlomek (152 proti 9 roku 1910 na celém území republiky).

Starokatolíci (většinou národnosti německé) mají také poněkud silnější přírůstek (17 121 : 20 255).

Židů máme připojením Slovenska a Podkarpatské Rusi značnější počet: 354 342 (1921); celkový počet je menší proti 1910: 361 650. Podrobnější číslice: Čechy 79 777; Morava 37 989; Slezsko 7 317; Slovensko 135 918; Podkarpatská Rus 87 041.

Vedle náboženského hnutí v církvích je všude silný ruch spiritistický; odhaduje se počet spiritistů na statisíce (2 až 3). Také se vyskytuje theosofie a některá podobná exotica.

Tyto církevní poměry v naší republice a zejména náboženské hnutí je charakterizováno silou husitské tradice a náboženským navazováním na reformaci; tomuto hnutí u nás odpovídá na Podkarpatské Rusi obdobné hnutí pravoslavné.

Všechny protestantské církve navazují na reformaci; čeští refomovaní a lutheráni se sjednotili v „evangelíky českobratrské“ (Evangelická církev českobratrská); svobodná církev reformovaná je teď Jednotou českobratrskou, baptisté Bratrskou jednotou Chelčického; přímou tradici a kontinuitu s bratrstvím má ochranovská Jednota bratrská. Československá církev je církví husitskou a také unitáři navazují na bratrství.

Náboženské hnutí u nás budí velikou pozornost za hranicemi, pozornost tím větší, že téměř všude katolicism získává půdy nebo aspoň autority, kdežto u nás tradice reformační je silnější. I cizina počíná chápat, že otázka česká neměla jen význam úzce politický.

Je přirozené, že nové a obnovené církve budou vyhledávat obcování s církvemi zahraničními, sobě blízkými. Československá církev je blízká církvi anglikánské a starokatolické; ukazuje se také na jistou příbuznost s polskými mariavity a po jisté stránce i s pravoslavím. Pravoslavné hnutí hledá styky s církví srbskou a cařihradskou; a ovšem máme tu také pravoslavné sousedství rumunské a ruské. Rozličné církve protestantské jsou ve styku se svými církvemi na Západě. Vůbec církevní hnutí dostává význam mezinárodní a tím i politický.

Také Židé jeví značný ruch náboženský; máme směr ortodoxní, východní na Slovensku a Podkarpatské Rusi vedle směru západního, více liberálního. Pro otázku židovskou také sionism a židovské hnutí národní mají značný význam.

Rozmanitost církevního příslušenství nabádá k náboženské toleranci, obdobně jak rozmanitost národnostní vede k toleranci národní.

Pravidlo tolerance je také původu reformačního. Ne že by reformace hned v svých začátcích byla uskutečnila svobodu, které se domáhala vůči církvi; teprve dalším vývojem a zejména Independenty v Anglii svoboda svědomí a tolerance se upevnila. V církvi středověké autoritou Augustinovou a Tomáše Aquinského propadl kacíř smrti; nemusím citovat případ Servetův, aby bylo zjevno, že v nových církvích středověké barbarství nebylo ihned zlomeno. Vývoj tolerančního ducha byl velmi povolný; vzpomeňme si, že Locke, veliký obhájce tolerance, nedovedl tolerovat ateisty. Teprve francouzská Revoluce kodifikovala práva člověka, a tím i úplnou svobodu svědomí, a uskutečnila ji v oboru náboženském, nikoli ještě v politickém.

V Rakousku svobody svědomí nebylo; v naší demokratické republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována, a to ve všech oborech veřejného života. Je to požadavek národní, požadavek daný naším vývojem historickým; Palackého filosofie našich dějin hodnotí České bratrství jako jejich vrchol: čisté křesťanství, tedy učení Ježíšovo a jeho přikázání lásky, je závětí Otce národa a našich dějin – demokracie je politickou formou lidskosti. Tolerancí se vyvineme z habsburské theokracie v demokracii.

Ježíš, ne Caesar, opakuji – toť smysl našich dějin a demokracie.

Poslední část, vše na tomto webnu pod odkazem Historie/Masaryk