TGM v Lánech 10: O Hektorovi

T. G. Masaryk jako jezdec

Pětašedesát let, to už znamená pro člověka sklonek života a připomínku věcí posledních. U profesora Masaryka to však byl teprve začátek života druhého, života nového, navazujícího na myšlení a zkušenosti, získané a nastřádané v letech uplynulých. Pětašedesátiletý člověk bývá přesvědčen, že se již nemusí na tomto světě ničemu učit a že je marné pečovat o tělo, zrající pro lůno země.

Pětašedesátiletý profesor Masaryk jistě nesdílel těchto názorů, protože se v těchto letech učí ve Švýcarsku jezdit na koni, neboť slyší od lékařů, že jezdectví je sport zdravý, který tělu dává více, mnohem více než chůze a snad i tělocvik. Proto od té doby jezdíval denně a zamiloval si tento, pro něho nový sport, tak, že mu zůstal věren téměř ještě dalších dvacet let svého života, až do roku 1933, kdy o vojenské přehlídce v pražských ulicích seděl na koni naposled.

Po převratu, kdy do Prahy přijížděli ze zahraničí politikové a diplomati, kteří milovali projížďky na koni, bylo pro ně potřebí dobrých zvířat ztepilé postavy a lehkého kroku, zvířat bujných, ne však divokých. Hledali se proto koně u dragounů i u jízdní policie, vybíralo se dlouho, až přišel na Hrad mezi vyvolenými i Hektor, policejní kůň pěkného postoje, rychlý, ctižádostivý, který nestrpěl, aby ho druhý předjížděl, přitom však inteligentní, spolehlivý a dobře ovladatelný. Bylo mu tehdy třináct let. Pocházel z dolních Uher, kde prožil mládí na volných, širokých rovinách.

Souměrný trup nesl výraznou hlavu, mezi jasnýma, hlubokýma očima seděla mu bílá hvězdička. Ohebné a lehké spěnky jeho nohou byly bílé, čilý krok a ladné držení těla mu dodávaly hrdého vzezření.

Presidentova vysoká a štíhlá postava jako by s hnědým, ztepilým valachem srostla. Jezdec i kůň tvořili imponující jednotu.

Za čas si zvykl president Osvoboditel na Hektora tak, že s ním všady musil; tak cestoval Hektor za svým pánem na všechna místa jeho letního pobytu, do Topolčianek, do Tuchlovic, do Židlochovic, zúčastnil se s ním všech vojenských přehlídek, které nám byly bez presidenta, jedoucího na Hektoru, téměř nemyslitelné.

A jak ho kůň zajímal! Prohlížel okutí, zkoumal šrouby, ohmatával podkovy a nešetřil odbornými poznámkami o práci a materiálu. Kůň v něm probouzel někdejšího kováře.

Malíř Horník, který před lety maloval pana presidenta na Hektorovi, vzpomíná, jak TGM říkával:

„Když si sednu na Hektora, jako když vklouznu do starých bot.“

Hektor byl kůň bujný, rád odskočil a udělal kozla, ale pan president to uměl s Hektorem a Hektor s panem presidentem. Zkrátka, rozuměli si. Jakmile ucítil jelenicové sedlo starého pána, stal se opatrným; vyhnul se i krtině nebo papíru.

Při malování se pan president rozhovořil, jak rád jezdíval již v Americe, ještě v dobách, kdy vedl zahraniční odboj. Oči se mu rozehrály vzpomínkami, jak přeskakoval překážky, vysoké i půl druhého metru, nebo jak po delší projížďce, jež také někdy trvala čtyři, pět i šest hodin, stáhl s něho Hůza, který jej obsluhoval, zavlhlou košili, a on šel hned na „propagaci“. Tak říkával přednáškám a politickým poradám s dohodovými státníky.

Presidentova svérázná povaha se projevovala i ve způsobu jízdy. Neseděl a nejezdil podle pravidel, ale měl svůj osobitý způsob jízdy, vyžadující značné tělesné síly. Na koni byl imposantní. Měl hluboký posed a měkký, elastický kříž.

 Rozumí se, že nechyběly ani pády. První se přihodil v Americe a k několika došlo také v Lánech, zvláště když se pan president zabral do filosofování a v zamyšlení povolil otěže. Hektor klesl na kolena a někdy sklouzl i jezdec.

V poslední době se však z Hektora stával spekulant. Pokud neviděl před sebou jiného koně, neutíkal. Proto ho někdo z průvodu předjel, a to byla věc, kterou nesnesl ctižádostivý kůň, zvyklý vésti; dal se do trysku, aby byl opět v čele.

Hektorova touha býti první mohla jednou zaviniti vážnou nehodu. Kdysi na vyjížďce nedaleko Kačice, kdy Hektor vyrazil kupředu, vběhl před prudce pádícího koně chlapec. Pan president, aby nenajel na dítě, silným trhnutím koně zastavil, ale jak Hektor uskočil stranou, šlápl zadní nohou na kraj příkopu, sesul se břeh a zvíře padlo zadníma nohama do škarpy, kde se převalilo. V té chvíli byli na zemi oba, jezdec i kůň, který měl jezdce téměř pod sebou a jedno kopyto na jeho prsou.

President Masaryk se však ukázal člověkem chladnokrevným. Zůstal v kritické chvíli bez pohnutí, nechtěl polekat koně. Pro něho bylo hlavní, že se dítěti nic nepřihodilo. Také Hektor ležel klidně, snad proto, že mu hned podkoní přidržel hlavu k zemi, a tak se dostal pan president z nebezpečné situace bez nehody.

TGM také někdy žertem říkával, že už to s Hektorem vydrží až do konce. Ale nevydržel. Přečkal Hektora, který v lednu 1933 náhle zašel na zauzlení střev.

Zkoušeli to i s jinými koňmi, ale žádný se neosvědčil tak dobře jako Hektor: Některý byl měkkohubý a vzpínal se při silnějším trhnutí uzdou. Jeli lesním průsekem a kůň začal házet hlavou. Snad se něčeho lekl. Poskočil a jak ho pan president vzal pevně do ruky, vzepjal se a převrátil na hřbet. Bylo to situace nebezpečná, neboť jezdec často padne pod koně. Pan president se však svezl na zem vedle poplašeného zvířete, které se náhle vzepjalo a uteklo. Tehdy pan president přišel domů pěšky.

Jindy mu zas dali koně zvyklého na cval. Aby ho měli na odpoledne klidného, podnikl s ním ráno podkoní delší vyjížďku. Ale na odpolední vyjížďce šel najednou kůň do skoku, na který nebyl jezdec připraven. Skončilo to však dobře. Zahnal koně do boučí a tam ho zastavil.

Charakteristický rys jeho povahy, ohleduplnost ke druhému, projevoval se i při jízdě na koni.

Za oborou jela proti jezdcům pětitunovka naložená škvárou. Hnala se rychle po silnici, a protože tehdy měl pan president nového koně, řekl si štábní rotmistr Skrčený, že opatrnosti nikdy nezbývá a zezadu dával řidiči znamení, aby zmírnil jízdu. Zezadu proto, aby ho pan president neviděl: zapomněl však, že měli slunce v zádech. Stín jezdců padal na cestu před nimi a TGM, jemuž nic neušlo, viděl, jak se vzadu zdvíhá ruka a dává autu znamení. Obrátil se a pokáral ho:

„Toto po druhé nedělejte, nemáte na to právo vy ani já. Ti lidé jsou v práci a my je zdrželi.“

Nikdy nežádal pro sebe více práv, než měl kdokoliv z nás. Jeho jednání bylo dokladem, že slovo kavalír bylo právem odvozeno od francouzského chevalier, jezdec. Ale TGM byl rytířem ducha ještě dávno předtím, než sedl na koně.

Jízda na koni byla presidentu Masarykovi jen sportem, který přinášel tělu dokonalý pohyb, ale také vyhovovala jeho duchu. Jezdectví vyžaduje vlastností velitele: odvahy, vůle a sebevědomí. Ne nadarmo se říká: ,držeti někoho na uzdě,´,chopiti se otěží´a ,dostati se na koně.´ Všechna tři úsloví mají společný kořen v staleté zkušenosti, že dobrý jezdec musí umět řídit, ovládat a prosadit svou vůli. Tedy vlastnosti, bez nichž nelze říditi stát a vésti národ.

Jízda na koni znamená vždycky nebezpečí. Říká se, že kdo na koně sedá, jednou nohou smrt hledá. President Masaryk nebezpečné stránky jezdectví znal, ale nedbal jich. To byl charakteristický rys jeho povahy. Nikdy necouvl před nebezpečím.

Snad si pro tyto vlastnosti zamiloval jezdectví tak, že nosil jezdecký oblek, čapku se stužkou, bílou nebo šedou bluzu a jezdecké kalhoty a boty i tehdy, když na koni nejezdil.

Noha v holinkách je lépe chráněna než v obyčejné botě a proto její krok má v sobě více jistoty a pevnosti. V jezdecké botě bývá krok vždycky ráznější, člověk nemá obavy, že se o něco udeří. Cítí se bezpečnější.

Snad proto, když jednou seděl pan president v parku, ťukl si při hovoru o jezdectví dvěma prsty přes své vysoké boty a prohodil:

„Co je to platné, vysoké boty nosím rád, cítím se v nich silnější.“