TGM v Lánech 12: Nejkrásnější pátky

Tak míjel den po dni a každý měl pevný řád. Okolo půl osmé z lůžka, někdy i trochu dříve, někdy, obyčejně v zimě, trochu později. Ale po osmé nikdy. To by si pan president myslil, že vstává příliš pozdě. A on neměl nikdy ranní lenošení rád. O půl deváté snídal pan president u kulatého stolku v lenošce před kamny a ještě než začal, hlásili se obyčejně na průčelním okně o svůj díl také vrabci, kterým dával vždycky dříve, aby prý nečekali.

Po snídani přišlo čtení novin. Zajímala ho všechna politika, sociální i hospodářské otázky. V pondělí se těšíval na noviny pro jejich sloupec anekdot a veselých příběhů ze života koštýřů, politiků a literátů. Měl radost, když tam byla pěkná historka o někom, koho znal. To se zasmál s chutí a od srdce.

Pozorně sledoval odraz života v novinách. Doprovázel různé události poznámkami, které prozrazovaly silnou, citovou hloubku.

Po dlouhou dobu vzpomínal na neštěstí v Rakvicích, kde se za převozu potopila pramice s dětmi. Ještě za dlouhý čas se dal o smutné události do řeči, kterou zakončil slovy:

„Jak bych mohl zapomenout, vždyť jsou to moji krajané!“

Po čtení krátký poslech rozhlasu a za pěkného počasí chvilka dobré pohody v zámeckém parku nebo malá vyjížďka. Po jedné hodině oběd, ukončený ve dvě hodiny šálkem černé kávy.

Nejkrásnější bývalý pátky, kdy na oběd do Lán přijížděl jeho nástupce v prezidentském úřadě dr. Edvard Beneš s chotí Hanou. Byly to chvilky milých hovorů o věcech i lidech, o umění, literatuře i politice, zájem, co dělá ten i onen, jak to jde v politice domácí i zahraniční.

Obr. Zájezd do sousední obce

Co četl

Po obědě krátký odpočinek, zdřímnutí na lůžku nebo posezení v křesle. A potom vyjížďka, někdy do okolí, ale někdy ke Krakovci, k Řípu, k Terezínu, podle počasí a nálady.

Někdy zas u okna chvíle rozvažování, přemítání nebo rovnání knihovny. Živý zájem o vše, co se děje před okny, dlouhé pozorování bažantů a lopotění vrabců.

A všechny dny vyplněny četbou. Vědecké spisy se střídají s básněmi, povídkami.

Čte o husitské době, srovnává, jak vykreslil Jana Žižku Krofta a jak Pekař, čte Herbenovo „Do třetího a čtvrtého pokolení.“

Čte svůj životopis od Zdeňka Nejedlého. Po přečtení několika stránek promýšlí obsah; porovnává, zda napsané odpovídá jeho vlastním zkušenostem a zážitkům, a pronáší svůj konečný soud:

„Ten Nejedlý se strefil. Jak se do všeho vcítil, jak pěkně vylíčil dobu, postihl jejího ducha, náladu, vůni. Pěkně i podchytil ovzduší u nás doma, v rodině; a nikde se nešetrně nedotkl.“

Čtou se Herbenovy a Kaizlovy paměti. Některé části i dvakrát, zvláště u Kaizla, s nímž se někdy rozcházíval v názorech.

„Musím o tom více přemýšlet, abych mu nekřivdil,“ říkával, „možná, že jsme si snad v něčem nerozuměli.“

Bylo dosti četby, přimykající se k určitým událostem. V době Máchových oslav přečetl téměř celého Máchu, když svět oslavoval Puškina, přečetl si znovu jeho hlavní díla.

Předčítali mu vzpomínky na jeho volební boj o poslanecký mandát do vídeňské říšské rady. Vzpomínal na své přátele, zvláště na meziříčského doktora Kraicze a jeho rodinu. A tehdy, při té četbě o Valašsku, si znova oživil, snad po desítkách let, písničku, kterou zpívávali chlapci u nich na dědině:

Dú Valaši, dú,

hore dědinú,

jeden nese pepřek,

druhý nese česnek,

třetí cibulu.

Německé věci u nás i v Říši sledoval s mapami v ruce. Bedlivě si všímal henleinovců, jejich ideologie, jejich poměru k československé státní myšlence i k nacismu, jejich táborů, kde byly, jak veliké, kdo tam mluvil a co.

Obr. V létě na Slovensku

„Že ti lidé tomu věří, to se přec nemůže nikdy uskutečnit! Kdyby věděli, kam je vedou,“ podotkl jednou, když rozebíral jakousi henleinovskou řeč. „A jak je to nelogické, jak je to všecko proti rozumu! Báchorky, mythus, jako celý nacismus.“

Zajímal ho organizační a myšlenkový vývoj sudetoněmecké strany a její vliv na ostatní německé, tak zvané demokratické strany. Když se při čtení novin přišlo na nesrovnalosti, poznamenal, v čem se tato zpráva neshoduje s včerejší nebo s onou v jiných novinách.

„Jsme my dobře informováni?“ starával se v takových případech.“ Víme my dobře, co se mezi Němci skutečně děje? Co dělá Hitler, co zamýšlí?“

Měl dojem, že se v některých politických skupinách, zvláště mezi agrárníky a v národním sjednocení, pravá podstata henleinovského hnutí přehlíží, že se tam nacismus a henleinovci posuzují ležérně, povrchně.

Zvláště v jednu dobu myslil na německé věci velice často. Vzpomněl si na něco třebas odpoledne a začal věc rozebírat. Na příklad účast na henleinovských manifestacích. Překvapí najednou své okolí otázkou, kolik kde bylo lidí a kolik které noviny psaly. Proto lidé, kteří mu byli nablízku, některé důležité údaje si poznamenávali.

„Pozor, pozor, veliký pozor na Němce! Ti se nesmějí podceňovat,“ skončil jednou svůj rozbor domácích i mezinárodních událostí.

Mnoho času a myšlení věnoval president Osvoboditel hakenkrajclerství, jehož byl nesmiřitelným odpůrcem. Považoval hitlerismus za urážku lidství, za nečistou sílu, která ohrožuje všechny výsledky jeho kulturního rozvoje. Pozorně sledoval v Prager Presse články presidenta dr. Edvarda Beneše, otiskované pod pseudonymem, o poměru Československé republiky k německé říši, podrobně probíral Hitlerův Mein Kampf, odsuzoval nízkou úroveň této knihy a četl Hitlerovy životopisy. Tak postupem času nashromáždil velikou knihovnu o všech problémech a dějinách Hitlerova hnutí.

Však se o tom jednou zmínil i říšskoněmecký časopis Breslauer Neueste Nachrichten:

„Loňského roku prohlásil Masaryk známému francouzskému spisovateli, že má ve své knihovně veškeru literaturu nového Německa a zvláště všechny knihy týkající se Hitlera a že je všechny přečetl s největší pozorností.“

Nacistický list si ovšem Masarykovu pozornost vykládá po svém: vyslovuje naivní domněnku, že prý „sedí stařičký president nad knihami německých státovědců a filosofů, aby z nich načerpal podněty pro vybudování nového státu.“

Pěkně děkujeme, to se povedlo. Ze „státovědce“ Hitlera a „filosofa“ Rosenberga by asi načerpal pěkné věci!

Při této poznámce německého listu se nám vybavuje jedna vzpomínka. Pan president si dával od úřadů předkládat návrhy, co by měl při různých příležitostech mluvit. Nikdy však žádný z těchto návrhů nepoužil. Říkával:

„Z toho si nevyberou ani jedinou větu. Ale ono se mi to lépe koncipuje, když mám před sebou to, co nechci říci.“

A tak to také bylo s četbou literatury Hitlerova Německa, jeho „Mein Kampfu“, Rosenbergova rasového „Mythu 20. století“ a jiných nacistických „vědců“.

Poslední knihou, kterou četl, byl Heidenův Muž proti Evropě, v Šelepově překladu.

Na jedné straně Masaryk, na druhé Hitler a Mussolini, jaký to rozdíl!

Přiléhavě ho vystihl H. G. Wells, když napsal:

„Uprostřed hlučných neskutečností současné evropské politiky, uprostřed hašteření, násilností a zuření, k nimž nutně dochází tehdy, když se skutečnosti znovu upravují a přetvořují, návštěva u tohoto skvělého, přemýšlejícího a nesmírně bdělého gentlemana v Praze, hovořícího s neukvapenou důvěrou o řádu, který se projevuje v lidských věcech, působila chladně a osvěživě jako návštěva vědecké laboratoře. Ze čtyřhranu Čech si udělal jakýsi balkon, s něhož shovívavě shlíží na rej rasových theorií lidí, kteří se narodili idioty, na rej kejklů dryáčnického imperialismu a nevyléčitelných malicherností úpadkové diplomacie. Čte, poslouchá a přičiňuje poznámky. Obrací stránky; mluví klidně. Když vás přijímá, nic není aranžováno. Je bez uniformy. Nikdy jsem ho neviděl na fotografii s tváří řečnicky zkroucenou, nebo s pěstí zvednutou ve výmluvné gesto. A návštěvník, který se zabývá osudem civilisace, odchází z prostorného obydlí ´pana presidenta Masaryka´ neobyčejně uklidněn. Nastane jednou na světě doba těchto klidných, čilých, vytrvalých a svobodomyslných mužů, kteří nejednají přenáhleně a jimž se protiví přepínat hlasivky.“