TGM v Lánech 14: Kolem kostelíka

Na severovýchodní straně zámku stojí barokní kostelík Jména Ježíš. Se zámkem je spojen krytým mostkem. Sem, do těch míst, T. G. Masaryk nikdy nechodil. Se svým Bohem si rozuměl sám a svým životem, myšlenkami a skutky byl mu blíže než kterýkoliv z prostředníků.

A za kostelíkem, v košatém zákrytu stromů, je hospodářské stavení v jakémsi nepodařeném windsorském slohu, v jakém si libovala bývalá šlechta na sklonku století. Tady stával v konírnách jeho kůň Hektor a po něm několik jiných. V posledních letech tu býval jediný kůň, na němž někdy jezdíval vyslanec Jan Masaryk.

Prostorná místnost v jednom traktu hospodářských budov byla opatřena promítacím přístrojem a upravena v domácí biograf.

Několik kroků odtud leží rybník. Vede k němu taková hezká, žlutým pískem posypaná cesta. Po levé straně je nová zeď obory s průhledy do polí, po pravé hráz rybníka, vroubená nízkými pylony a s obou stran skupiny keřů, proťaté bílým tělem břízy.

Obr. Abdikace presidenta Osvoboditele, Lány 1935

Pohodu smírné tišiny jenom chvílemi zahání ostrý křik labutí, soutěžících spolu v majestátním držení těla. Pohybem, plným ušlechtilosti, plují po vodní hladině, zbarvené odrazem modrého nebe. A vůkol se rozkládá vlídná a mlčenlivá obora s mýtinami a žlutými cestičkami, kudy chodíval, obora s širokými průseky, kde se v dálce na konci bělají zámecké zdi. Nejširší z nich je hlavní alej, široká cesta, vybíhající z obory na prostranství přímo proti hlavní zámecké věži.

Hovory s TGM

V trávníku pod stromy mezi rybníkem a zámkem, tam kde se končí žlutě vysypaná cestička, je zbytek pařezu. Ztrouchnivělý, s cementovou plombou ve vykotlané dutině, která ho měla bránit před útokem času, ale zákon přírody je tvrdší než nejtvrdší cement. Odlamuje ostatky někdejšího stromu s chamtivou krutostí a není daleka doba, kdy zmizí i tyto poslední trosky, zarůstající travinami. V dobách, kdy byl ještě pařez celý, sedával na něm T. G. Masaryk a rozmlouval s Karlem Čapkem o svém mládí, rodině, studiích, vědecké práci a politických bojích, o svých filosofických názorech, a o celém svém životě. A tady vznikly první myšlenky a formulace Čapkových „Hovorů s TGM.“

Obr. Se synem Janem, dcerami Alicí a Olgou a vnučkou Annou

Poslední oběd

Napravo od zámecké brány jsou skleníky a nedaleko nich veliká košatá smuteční vrba, jejíž koruna padá k zemi jako mohutné prameny vodopádu. V jejím stínu stál zahradní stolek, u něhož za pěkného počasí obědvával nebo i čítával.

Tady naposledy obědval ve středu 1. září. Slunný den, plný hřejivé vlídnosti. Bylo tu několik hostí, ale pan president jedl podle svého zvyku u stolku pod vrbou sám.

Když odcházel od stolu, dr. Alice Masaryková ho bavila vyprávěním historky o jedné filmové hvězdě.

„A která filmová hvězda to byla?“ zeptal se jí náhle mezi řečí.

A když si hned nemohla vzpomenout na její jméno, smál se jí:

„Tak když nevíš jméno, nevypravuj!“

Po krátkém zdřímnutí si vyjel o šestnácté hodině v kočáře do lánských lesů. Živě se bavil, zejména při vzpomínkách na boj o Rukopisy, a slíbil doktoru Císařovi, který seděl na sedátku proti němu, že napíše k chystané knížce o Rukopisech krátkou předmluvu. Mluvili o tom, co by v ní mělo být, vzpomínali na zašlé časy.

Boj o Rukopisy je jednou z největších kapitol jeho života. Ukazuje nám jeho charakter více, než tušíme. Krásně to vystihl francouzský list Le Populaire, když napsal:

„V otázce Rukopisů Masaryk osvědčil, že cítí potřebu bojovati proti lži, i když je považována za užitečnou.“

Z vyjížďky se vrátil veselý, osvěžený. Četli mu kousek z Heidenova „Jednoho muže proti Evropě“, potom se bavil vyprávěním o házené v parku pod zámeckou věží. Zeptal se, jak to šlo, a na odpověď že dobře, se usmál a pokýval hlavou. Pokračovalo se v předčítání, při čemž vstal a chvíli se procházel po ložnici. Náhle vlétl dovnitř otevřeným oknem netopýr. Posadil se na lustr, ale pan president se nedal vyrušovat a naslouchal četbě dále.

Obr. Naposledy z Lán do Prahy

Co chce ten pták?

Nato povečeřel. Chutnalo mu. Po jídle šel do salonku vedle ložnice, kam za ním přišla dcera dr. Alice s bratrem Janem, který mu chvíli četl. Potom poslouchal symfonii, vysílanou rozhlasem, která trvala dlouho přes desátou hodinu. Ač jindy chodíval spáti o desáté, byl toho večera vzhůru déle. Chtěl slyšeti symfonii celou. Její poslední akordy konečně doznívají. Vysílání se končí státní hymnou. Pan president stojí po celou dobu v pozoru. Radio zmlklo.

„Dobrou noc, tatá…“ přeje mu syn Jan a líbá ho na čelo. Na přání dobré noci od dr. Alice vesele odpovídá:

„Dtto.“

Žertem jí tak říká, že jí přeje totéž. Odchází na lůžko, připravené komorníkem Příhodou. Pojednou se zastavil uprostřed pokoje a zeptal se:

„Je tam?“

Myslil tím netopýra, který se při čtení usadil na lustru. Komorník Příhoda mu řekl, že ho vyžene. Za chvíli, když se vracel pan president z koupelny, opět si vzpomněl na netopýra. Když slyšel, jako ho Příhoda vyháněl, zasmál se a ulehl na připravené lůžko. Na komorníkovo přání dobré noci odpovídá v dobré náladě. Svědčí o ní usměv i zabarvení hlasu.

Toho večera se zdálo, že usnul velice brzy. Jindy si ještě dvacet i třicet minut svítil na stolku u postele a přemýšlel. Tehdy hned zhasl a brzy bylo slyšet, jak oddychuje.

Do pokoje zaléhá zvenčí jen houkání sýčka, který již tři týdny přilétá k osvětleným oknům ložnice. Přilétá vytrvale, jedné noci nevynechá. Všiml si ho i pan president, který jednou prohodil:

„Co chce ten pták?“

Řekli mu, že venku svítí měsíc, a to že sovy houkají nejvíce. Pan president lehounce kývl hlavou a řekl:

„Je to její řeč a jinak mluvit neumí.“

Studeně svítí hvězdy v ponurou tichost noci, rozrývanou houkáním sov. Všechno spí a nikdo netuší, co přinese hodina dvanáctá.