TGM v Lánech 15: Van smrti

Noc na 2. září

Rafije hodin putují k nočnímu zenitu a věčnost nehmotnými prsty drolí čas na vteřiny, zakleté v bílé ciferníky hodin. Odbíjí jedenáctá a ztichlým pokojem je slyšet jen slaboučké oddychování.

T. G. Masaryk odpočívá klidně na lůžku, možná, že již podřimuje, možná však, že ještě nespí a přemýšlí, že si v duchu dořešuje problémy dne.

Je noc na druhého září. Službu má sestra Seifrtová. O půl dvanácté náhle uslyšela slabý sten, provázený hlubokým dýcháním, stále těžším a hlasitějším. Rázem poznala, že je zle. Zazvonila na komorníka Příhodu a poslala ho nejprve pro vrchní sestru Miluši Kapsovou, která si za tři roky, co pana presidenta ošetřovala, nastřádala značné zkušenosti. Vrchní sestra dala nemocnému, který byl v bezvědomí, injekci pro povzbuzení srdeční činnosti, studené obklady a led. Zatím zpravili o náhlé nevolnosti vyslance Jana Masaryka a dr. Alici. Přivolaný místní lékař dr. Svoboda schválil, co bylo uděláno.

Obr. První návštěva druhého presidenta republiky, Lány 18. prosince 1935

Neblahá zpráva vyburcovala presidenta republiky dr. Edvarda Beneše. Přijel z Prahy se svou chotí, rozrušen a v největším spěchu. Jeho oči byly smutné, obličej prozrazoval úzkostné rozechvění. Zbytek noci strávil na zámku, v blízkosti nemocného. Brzy po něm dorazil i narychlo povolaný lékař dr. Maixner z Prahy a po něm profesor dr. Pelnář, který byl přítomen jako konsiliář. Oba lékaři zjistili, že onemocnění je stejného rázu jako roku 1934, kdy se ucpala tepenná větévka v levém oku, na něž pan president od té doby dobře neviděl. Nemoc tehdy postupovala skrytě dále k centrům pro řeč a nepozorovaně zachvátila také centra, řídící pohyby pravé ruky a nohy.

Neobyčejně silná životnost presidenta Masaryka odolala tehdy útoku zákeřné choroby a po čase začal choditi tak, že následky nemoci byly téměř nepozorovatelné. Jenom pravou ruku nosíval v černé pásce, ale pomalu oživovala i její činnost.

Tři roky trvalo příměří, uzavřené mezi životem a smrtí, a tři roky záludně číhala smrt na svou chvíli. A číhala tiše a vytrvale, plížila se všude jako stín, byla nablízku tehdy, když se všichni domnívali, že je ještě daleko a daleko. Čekala trpělivě, věděla, že její chvíle přijde.

Udeřila prudce, nečekaně. Její dotyk ho obestřel závojem bezvědomí, počet tepů, který byl obvykle 72, stoupl náhle na 144, srdce bilo v nepravidelném rytmu a těžký, přerývaný dech jako by se chtěl chvílemi zastaviti. V prvním okamžiku se zdálo, že nemocný byl postižen mozkovým krvácením. Zatím byla ucpána pouze cévka.

Ranní zpráva lékařů, vyslaná rozhlasem do světa, působila jako úder blesku. Mluvila sice jen o nevolnosti a končila nadějnou větou, že stav nemocného presidenta Osvoboditele je uspokojivý, ale na rtech nás všech se chvěla nevyslovená obava. V té chvíli se myšlení milionů soustřeďovalo na lánský zámek, na velký bílý pokoj, a všichni jsme v duchu stáli při lůžku a pomáhali mu vybojovati jeho těžký boj.

Obr. Nejmilejší hosté

A nemocný se bránil, jako by v jeho vůli byla soustředěna vůle nás všech. Smrtící nápor se hroutil a slábl, lékařské bulletiny zněly nadějněji a nadějněji. Tep již nebil tak prudce, chvílemi zastřené vědomí se zvolna vyjasňovalo, takže když ve čtvrtek odpoledne navštívil nemocného president republiky dr. Edvard Beneš s paní Hanou Benešovou, bylo vidět, jak president Osvoboditel vyjasňuje tvář, jak je rád, že přišli lidé, jemu tak milí. Jako by viděl před sebou vlastního syna. Hojivá slova vyvolala na jeho tváři záchvěv úsměvu, naklonil mírně hlavu a naslouchal milému hlasu.

Nadějná úleva

Přichází pátek 3. září. Paprsek naděje zasvitl z úředních zpráv, zvěstujících, že útočná vlna choroby opadává. Tři dny se čeká, zda se nebude záchvat opakovat a nový nápor nesmete poslední naději.

Ale nic takového. V sobotu se nemocný probouzí mnohem čilejší než včera. K lůžku přichází dr. Alice Masaryková. Její tvář stálým nočním bděním je přepadlá a bledá. Vzala jeho ruku do své a potěšila ho několika laskavými slovy. Znatelně opětoval stisk a zřetelně jí řekl na uvítanou:

„Nazdar, Elis.“

Lehce také přikývl na pozdrav ošetřující sestry, jen lehoučký mráček zastřel jeho čelo, když si uvědomil, že bděla celou noc. Naznačil, že by si měla jít odpočinout.

Pocítil žízeň. Požádal několik kratičkými větami o pití. Lžičky oranžády, vody a citronové šťávy mu přinášely úlevu. Žádost o pití potom opakoval častěji. A odpoledne mu přineslo radostné shledání s druhou dcerou, paní Olgou Revilliodovou, která s ním za války pracovala v zahraničním odboji. Přibyla ze Švýcar letadlem. Její návštěva byla pro něho opět chvilkou dobré pohody.

Nová lékařská zpráva zní již mnohem radostněji než předešlé. Hlásí pokles tepů na 92, vědomí naprosto jasné, nemocný chápe vše, co se kolem něho děje. Večerní návštěvu těch nejmilejších, syna Jana a obou dcer, dr. Alice a Olgy, přijal s viditelným projevem radosti.

Dobrý duševní stav přinesl několik hodin nepřetržitého spánku, který jej tak posílil, že si v sobotu ráno, 4. září, pochutnal na bílé kávě. Během dne se několikrát posadil na lůžku za pomoci ošetřující sestry, která jej opřela o polštáře, aby mohl chvíli posedět.

Syn Jan ho rozptyloval žertováním. Jeho přítomnost byla nejlepším lékem. Přinášela mu vždy úlevu, neboť Jan dovedl vystihnout jeho nálady a pan president se na něho vždy těšíval s radostí upřímnou.

Vzrušení z prvních zpráv pomalu opadává, lékařský bulletin v neděli 5. září hlásí, že již není třeba vydávati denně několik zpráv, protože dobrý stav nemocného presidenta Osvoboditele se nezhoršuje a stačí proto jedno hlášení denně.

Obr. Vrba, pod níž seděl TGM před smrtelným záchvatem

Klid před katastrofou

Neděle domněnku potvrzovala. Nemocný pookřál, dech je téměř normální, stejně teplota a počet tepů. Jí s větší chutí než dříve.

Také paměť je jasná. Malou zkouškou se zjistilo, že si pamatuje vše, co se dělo před onemocněním. Předčítali mu vzpomínky na malíře Hanuše Schwaigra, jednoho z jeho nejlepších přátel.

A hle, pan president věděl dopodrobna vše, co četl dříve, když byl ještě zdráv, a byl rád, když se mu zase chvíli četlo. Naslouchal pozorně a během četby vzpomněl dávno zesnulého přítele slovy:

„Měl jsem ho rád, měl jsem ho sakramentsky rád. Byl to hodný člověk.“

Přichází ho opět navštíviti prezident republiky dr. Edvard Beneš a je u něho déle než obvykle, hovoří s ním a president Osvoboditel zřetelně odpovídá.

Tak míjel den po dni a do duše se vkrádá radost. Vždyť se vše obracelo podle vnějších znaků k lepšímu. Nemocný jí s chutí, jeho lehce narůžovělá tvář má zdravý vzhled, jeho výslovnost od prvé chvíle, kdy promluvil, se stále zlepšuje a také počet tepů je normální. Klesl na 72, tedy o celou polovinu. Lékařské zprávy se již nemají vydávati denně, protože stav se mění stále k lepšímu.

Nastává uvolnění, president republiky dr. Edvard Beneš odjíždí k letnímu pobytu do Topolčianek, neboť podle soudu lékaře, který shledává plíce čisté, nemocnému nebezpečí nehrozí.

„Tak umíral můj otec“

V sobotu odpoledne, 11. září, stoupla však náhle teplota na 37,9. Zdálo se, že je to chvilkový výkyv, protože její vlna brzy opadla.

Pan president byl v dobré míře, dosti vydatně povečeřel, večer se bavil vypravováním svého syna Jana až do jedenácté před půlnocí.

Avšak po půlnoci ze soboty na neděli, v 1 hodinu 15 minut se nemocnému přitížilo. Teplota rázem stoupla na 39,1. Příznaky nasvědčovaly, že nemocný byl zachvácen zánětem plic v spodní části pravého plicního laloku.

Hroutily se naděje posledních dnů jako vzdušné zámky, rozvanuté větrem.

Před třetí hodinou s půlnoci zvoní v Topolčiankách telefon. Neblahá noční zpráva burcuje presidenta republiky po druhé. Smutný a zdrcený nastupuje rychle zpáteční cestu. Ví, že již není naděje. Cestou na brněnské nádraží podotkl:

„Takový konec znám, právě tak umíral můj otec.“

V neděli po třetí hodině odpolední přijel do Lán a navštívil nemocného. Na bílém lůžku mezi dvěma okny leží president Osvoboditel. Jeho oči jsou zavřeny, na první pohled se zdá, jako by dřímal. Leží tiše a nehnutě, síly zvolna opouštějí tělo, zesláblé tříletým bojem se smrtí. Zdá se, že na stisknutí ruky reaguje, oči se však neotvírají. Je to spánek, nebo je to mdloba? Inhalace již mnoho nepomáhá, lékaři dávají nemocnému injekce.

Smuteční hosté

V pondělí se nemocnému přitížilo.

Den sychravý a smutný, tváře lidí ponořené v mlčení. Zvlhlé oči svítí slzami, neboť nikdo už nedoufá a počítá jen hodiny a minuty. Už se nevyslovují nadějná slova, zahánějící obavy útěchou, že jde jen o náhlou vlnu choroby, která ochabne. Před barokní zámeckou branou stojí hradní stráž, na každé straně legionář, bráška s jizvami v tváři a hrudí pokrytou řádovými stužkami. Odpovídá na otázky lidí, kteří se sem sjíždějí z celého kraje, a chvílemi jako by odvracel hlavu. Lidé nemusejí vědět, že mu při vyslovování jména, nám všem tak drahého, bolest potrhává koutkem úst. Udělá několik kroků stranou, aby se opět vrátil s nehybnou služební tváří. Jenže ta maska trvá jen chvilku a za chvíli je to zase bráška, který myslí na svého nejvyššího velitele. Ze zámku vychází ruský legionář, kladenský doktor, plukovník Zdeněk Foustka. Podává svému kamarádovi z fronty ruku a oba se drží dlouho, déle než je zvykem. Jeden druhému se dívá do očí a v tom pohledu a potřesení hlavu je vysloveno vše.

Prapor na hlavní věži, jindy mohutně rozevlátý do šíře, splývá zamlkle a volně. I v zámeckém parku je podzimní smutek.