TGM v Lánech 16: Je půlnoc 14. září 1937

Večer, již bylo jisto, že se blíží konec. Možná, že přijde o půlnoci, možná, že až ráno. Ví se jen jedno: že je neodvratný. Zánětlivý proces zachvacuje i pravou polovinu plic, dech je prudší a nepravidelný, tep stoupá na 130. Větrání plic je nedostatečné, a proto obsah dusíku v krvi stoupá na 82. Nemocný je klidný, jeho vědomí je stále obestřené, zdá se však, že nemá bolestí, neboť ve ztichlém pokoji není slyšeti nejmenšího stenu. Je půlnoc, 14. září.

Před třetí hodinou se charakter dechu znatelně mění, doba mezi vdechem a výdechem se zvětšuje, přestávky však nejsou stejné, chvíli delší, chvíli kratší, nemocný dýchá ještě tíže a namáhavěji než před půl hodinou.

Nastává krise, osudný přelom, kdy parabolická křivka života prudce klesá a tělo, znavené plodným životem, pracuje k smrti.

Blíží se poslední chvíle.

V hlavách lůžka se bělají pláště lékařů, v pozadí pokoje ošetřovatelky a u nohou lůžka rodina s presidentem republiky Edvardem Benešem a jeho chotí. Vedle ní ministerský předseda.

Dýchání je stále obtížnější, až ve 3 hodiny 27 minut přestává úplně. Dr. Maixner se sklání k nemocnému a zjišťuje, že srdce ještě bije. Ne dlouho, jen dvě minuty, a umlká také. Je slyšet lékařův hlas, zastřený smutkem:

„T. G. Masaryk právě dokonal.“

Jsou tři hodiny dvacet devět minut.

President Osvoboditel stanul na prahu věčnosti. Vyslanec Jan Masaryk přistupuje první k loži, bere jeho ruku, ještě teplou, do své a líbá ji. Potom se sklání k hlavě, aby políbil zesnulého na čelo. Po něm vtiskují otci polibek na ruku a čelo dr. Alice a Olga, vnučky Anna a Herberta, neteř Ludmila a její choť, vyslanec Jan Lípa.

Posledním pohledem v oči, obrácené do věčnosti, a políbením na čelo se loučí se svým velikým učitelem a přítelem president republiky dr. Edvard Beneš.

Ministerský předseda vzdává zesnulému poctu hlubokým úklonem. Potom dr. Maixner zatlačuje zesnulému oči.

K oknům, mezi nimiž stála postel, přistupuje dr. Alice s ošetřovatelkami a otevírají je. Do pokoje vniká zavlhlý chlad. Je sychravá noc, sychravo v duších, sychravo v srdcích.

Tichost noci opět rozrývá houkání sýčků pod okny pokoje.

Obr. Z posledních dnů v Lánech

Věci poslední

Suchý zářijový den, prosvětlený skromným sluncem, v jehož mdlém svitu se od bělošedého nebe tvrdě odrážejí černé prapory, vlající s postranních zámeckých věží.

Na hlavní věži, nad pokojem, kde na bílém lůžku, pokrytém růžemi, odpočívá nesmrtelný mrtvý, visí sklesle státní vlajka, spuštěná do půl žerdi, okno pokoje, v němž veliký president Osvoboditel vydechl naposledy, je stále otevřeno.

S domů podél cesty vlají prapory, před zámeckou branou stojí zamlklé hloučky: Lánští a přespolní. Mlčky, úklonem a pozdvihnutím klobouku zdraví odjíždějícího presidenta republiky doktora Edvarda Beneše, jehož přepadlá a smutkem zbrázděná tvář svítí za sklem vozu bolestnou bělostí. Nevyjadřuje již napětí, jež se v ní za posledních dnů usídlilo, ale je do ní zaklet rozechvělý smutek.

Přesunulo se i těžiště života na zámku. Utichly kroky lékařů a ošetřujících a místo nich přicházejí lidé s vrchním zahradníkem Krejzou, aby připravili květinovou dekoraci v hudebním salonku. Dopoledne přijíždí sochař Makovský se štukatérem Pelcrem, aby sňali posmrtnou masku zesnulého. Za dvě hodiny skončili práci. Odlili celou hlavu a ruku.

Odpoledne po 4. hodině provedl profesor Karlovy university dr. Heřman Šikl balzamaci presidentova těla.

Práce trvala celou noc a byla skončena teprve po třetí hodině ranní.

Potom ho oblékli, jak nejraději chodíval. V prostý jezdecký oblek. Tmavý, hnědý kabát je upjat až ke krku, světlé jezdecké kalhoty končí ve žlutých vysokých botách.

A pak ho položili do černé rakve bez ozdob.

Neboť vězte, že to nebude nádherný sarkofág z třpytivého bronzu a filigránských ornamentů, sarkofág, hlásající pýchu a bohatství, v jakém se pochovávají peněžní a průmysloví magnáti. Bude to černá kovová rakev, prostá a jednoduchá jako jeho život.

Neboť tento veliký mrtvý se nepotřebuje přizdobovati povrchní nádherou třpytivého kovu. Je přizdoben tím, co nelze koupit ani za žoky peněz. Je přizdoben hořem a láskou milionů srdcí a vavřínem nesmrtelnosti, jehož se dostává jen Velikým, Statečným a Spravedlivým.

Do prosté rakve uložili smrtelné tělo, jehož duch vstoupil do nesmrtelnosti, nesli do hudebního salónku a postavili na černý katafalk.

A do Lán putují lidé z celého okolí pěšky, na kolech i na vozech, poutníky přivážejí vlaky i autobusy. Z blízka i z dáli, z Čech, z Moravy, ze Slovenska i Podkarpatské Rusi. Všichni přicházejí pokloniti se před tváří Nesmrtelného.

Bez hlesu a tiše postupuje zástup schodištěm lánského zámku do prvního poschodí, kde je hudební salónek s katafalkem presidenta Osvoboditele.

Mlčky jde proud podle legionářského špalíru, míjí vonící pyramidu kytic, věnců a květin. Skleněnými dveřmi na levé straně haly je viděti do pokojíku, ozdobeného několika originály jeho věrného přítele Hanuše Schwaigra. V pravém rohu haly, před vchodem do pokoje, tvořícího předsíň hudební síně, stojí kulatý stůl s třemi lenoškami a jedna z nich, ta, v níž president Osvoboditel sedával, je zastřena černým flórem, z něhož září ohnivá červeň veliké růže. Ještě sokolská stráž s tasenými rapíry a rozechvělé očekávání stahuje dech.

Obr. Naposled v zámeckém parku

Naposled na lánském zámku

Stěny i strop jsou potaženy černou látkou, zřásněno v mohutné záhyby, a na katafalku, obklopeném studenou zelení palem, leží president Osvoboditel čelem k oknům do zámeckého parku. Ruce má podle těla, na prsou leží čapka s úzkou červenomodrobílou stužkou. Od pasu dolů je zahalen velkou presidentskou vlajkou tak, že nápis Pravda vítězí je v čele katafalku. Okolo rakve i na vlajce, nad čelem a kolem těla jsou růže, karafiáty, kytičky mateřídoušky s trsy vřesu. Pod hlavou šedé podušky, pokryté bílou rouškou. V pozadí stojí dvě elektrické lampy, zastřené černým flórem a oblévají jeho tvář mdlým světlem, podél rakve jsou čtyři veliké zhasnuté svíce, u hlavy svého nejvyššího velitele vartují legionáři s nasazenými bajonety. U východu stojí opět legionář, a vy, přišedše blíže, abyste kolem něho vyšli ven, vidíte, že mu s očí stékají slzy na řády za veliké a slavné bitvy, kterými pod ním prošel.

Tvář presidenta Osvoboditele je lehce zarůžovělá, vroubena vousem bílým jako sníh. Proto se návštěvníků zmocňuje pohnutí tak silné, že vidí ležeti v rakvi presidenta, jehož tvář je jako živá.

Zde se nikdo neubrání slzám.

Ženy padají na kolena a muži pláčí, vzlykot se nese tichem síně a stane se, že zármutek některých je silný až k mdlobám.

Žena z Moravy dusí pláč a říká jiným:

„Tolik jsem si v životě přála viděti ho aspoň jedinkrát, tolik jsem toužila potkati ho a políbit mu ruku.“

Do zšeřelé síně proniká zvenčí světlo, ztlumené černými záclonami, chvílemi, když vítr poodhrne černý závěs, ozáří slunce ostrým světlem síň, aby po několika vteřinách na sebe opět vzala tvářnost truchlivé neskutečnosti.

„Vzácný tento muž není jen moudrý a přísný po způsobu jiných vznešených duchů. Má nadto nevinnost srdce,“ napsal o Masarykovi ještě za jeho života laureát Nobelovy ceny, veliký spisovatel a veliký Hitlerův protivník, Heindrich Mann. A právě tato nevinnost srdce nám všem Masarykovu postavu tolik přibližovala, proto jsme jeho odchod cítili, jako bychom ztratili někoho ze svých nejbližších.