TGM v Lánech 18: Tesknice světa

Nepřátelé

Bývá zvykem při smrti velkých mužů citovati nekrology na důkaz jejich velikosti. My však opomineme tu závratnou lavinu nekrologů, kterou nenáhlý skon presidenta Osvoboditele uvedl v pohyb, a začneme svědectvími, jež o něm byla vydána v dobách jeho života, kdy býval tvrdým a bojovným protivníkem těm, kteří chtěli zaplatit vývoj falešnou mincí a sváděli lidstvo od vzestupných cest v nížinu barbarství a živočišnosti, z níž před miriadami let vyšlo (pozn. red. ve slově miriardami zřejmě došlo k překlepu při sazbě).

Hleďme, co se napsalo o Masarykovi živém, když se naplnil pětaosmdesátý rok jeho života a byl zvážen bez ohledu na zásadu: o mrtvých jen dobře.

A počněme hlasy diktatur, Masarykově myšlence nepřátelských.

Obr. TGM před vyjížďkou

Maďarský spisovatel Lórant Hegedüs v knize o Košutovi srovnává jeho práci s Masarykovou činností: „Duchovním a praktickým mistrem, který rozhodl o rozbití habsburské monarchie a historických Uher, který dal podnět k utvoření Malé dohody, byl Tomáš Masaryk.“

A v revui Századunk o něm György Kecskeméti píše: „Žádá skutečnost, která vyhovuje myslícímu a humanitně založenému člověku. Hledá spravedlnost, jež by stanovila společenský řád lidstva. Jeho praktická filosofie je humanistická.

Přiznal se k socialismu, žádal sociální spravedlnost a reorganizaci společnosti na spravedlivé základně.“

Rovněž známý maďarský sociolog demokratického směru Oscar Jászi v The Yale Rewiew, vycházející ve Spojených státech, zdůrazňuje humanitu tohoto „filosofa-krále, jediného na světě,“ a dodává: „Setkal jsem se s přemnohými Němci a Maďary, kteří nicméně nemohli o něm mluvit bez úcty.“

Masarykovu velikost nemohou popřít ani Němci, jejichž tisk i duševní život usměrňují nacisté.

Breslauer Neueste Nachrichten doznává, že „každý objektivní dějepisec musí uznat zásluhy, kterých si tento neobyčejný muž získal o svůj národ ve svém činorodém životě jako učenec, jako filosof a humanista a konečně jako politik.“ Fränkischer Kurier ho srovnává s mrtvým von Hindenburgem, v očích Němců asi největší čest, jakou mohou cizinci prokázat.

„Masaryk je nám v mnohém vzdálen, ale je bezpochyby osobnost velikého formátu,“ zjišťuje Koblenzer Volkszeitung a hned upozorňuje, že „jako filosof je Masaryk positivista, našemu světovému názoru cizí. „Ovšem. Vždyť jejich světový názor je nacistický…

„Celým svým duchovním založením je Masaryk odpůrcem národněsocialistického světového názoru. Vždy varoval před proudy, které by mohly být nebezpečné, demokracii a kultuře.“ Ve studii V. K. Škracha o Masarykovi, kterou dostal německý tisk z úředního českého pramene, se praví: ,Masaryk se stavěl později také proti metodě přenášení italského a německého fašismu na půdu republiky, která se za jeho bdělého řízení stala ostrovem demokracie ve Střední Evropě.´“ volá Schlesische Zeitung.

Obr. Snímek z poslední vyjížďky před skonem

Blahopřejný telegram také posílá italský král Viktor Emanuel III., který mu „s radostí tlumočí nejsrdečnější blahopřání“ a nazývá Československo ušlechtilou zemí. Podobně mu blahopřeje i italský diktátor Benito Mussolini, bez jehož vědomí by králův telegram nemohl být odeslán. A vedoucí fašistický deník Il Giornale d´Italia píše, že TGM „byl oslavován nejen ve své vlasti, nýbrž skoro v celém světě. Skutečně tisk celého světa a v první řadě tisk italský při té příležitosti vzpomněl jeho prorockého a apoštolského díla za československou nezávislost a za utvoření nového Československa, díla, které Italie sledovala za války a po válce s největším obdivem.“

To je Masaryk pod lupou totalitních režimů, které mu jistě nechtěly lichotit.

Proto můžeme při jeho smrti věřit italskému deníku Lavoro Fascista, když praví, že bylo kolem „ušlechtilé postavy prvního presidenta československé republiky ovzduší veliké úcty a hluboké vážnosti v jeho vlasti i jiných zemích.“

A když Messagero praví, že „pokud jde o vlasteneckou víru, houževnaté apoštolování a odpor proti každému protivenství, lze jeho život srovnat s životem mála mužů.“

A když Tribuna zjišťuje, že „národ ho klade stejně vysoko jako Husa, s nímž ho spojuje zápas o osvobození československého lidu.“

A stejně Maďarsko. Můžeme věřit slovům Pester Lloydu, že „byl věrným synem svého národa jako člověk jednoduchý, dobrý a skromný,“ a že „jako státník vynikal daleko nad ostatní státníky této doby.“ A stejně i slovům Budapesti Hirlapu, že „zůstane ve světových dějinách jako jedna z největších postav nynější doby.“

A německý tisk jistě nenadsazuje, když na příklad Berliner Börsen-Zeitung napíše, že „za svůj význam nevděčí okolnosti, že náležel jednomu z velkých národů evropských a že tudíž jeho činy byly neseny vahou celého státu, stojícího za ním,“ ale že „za svůj vzestup může děkovat jen sám sobě, svým schopnostem, své cílevědomé vůli a své bojovné povaze. Velkému výkonu jeho života musí projeviti úctu i ti, kdož v bojích těchto dob stáli proti němu mezi jeho protivníky“.

A můžeme věřit i Völkischer Beobachteru, píše-li „nepřehlížíme jeho politické úspěchy a díváme se na jeho osobu přes všechnu ideovou protichůdnost s rytířskou úctou.“

Slyšeli jsme hlasy zemí, které svým světovým názorem stály na opačném pólu jeho humanitní demokracie.

Obr. Chléb a sůl na uvítanou

A přátelé?

Jakými slovy tedy promlouvají ti, kteří s ním usilují o stejné? Ti, kteří stejně jako on, chtějí vytvořit šťastnější, lepší, sociálně spravedlivější řád, z něhož se pak zrodí i lepší, dokonalejší člověk.

Sovětská vláda mu při jeho pětaosmdesátinách prokazuje zvláštní poctu. T. G. Masaryk je první hlavou cizího státu, jíž posílá pozdravný telegram. Podepsal ho M. I. Kalinin a zdůrazňuje v něm, že „T. G. Masaryk se Sovětským svazem spojuje společný boj za mír“ a vyslovuje přání, aby TGM ještě dlouho pokračoval ve své plodné činnosti. Současně v Izvěstijích se mluví o „prozíravé politice Masaryka a Beneše, kteří se velkolepě vyznali v evropských poměrech a snažili se uvnitř státu zachránit třebas i zbytky demokracie.“

Nemenší je ocenění presidenta Spojených států F. D. Roosevelta, který, jak praví „se zvláštní radostí,“ blahopřeje mu k výročí „velikého a vynikajícího života.“ Bernard S. Deutsch, předseda městské rady newyorské, ho srovnává s Rooseveltem:

„Září jako dva majáky. President Roosevelt v Novém světě a president Masaryk ve Starém světě, podávajíce si ruku přes oceán ve společném boji za svobodu.“

A New York Times: „Kdyby dnes psal Cicero o stáří, dal by na místo výčtu ctností Catonových ctnosti Masarykovy. Carlyle by ho byl jistě zařadil do své galerie hrdinů.“

Anglické ocenění je stejně vysoké. „Na rozdíl od většiny válečných vůdců osvědčil se jako stejně veliký vůdce v míru. Jeho jasná humanita dodávala lesku evropskému životu. Je štěstím pro Evropu, že má mezi svými vládci tohoto presidenta filosofa.“ praví o něm do britského rozhlasu anglický ministr Sir Samuel Hoare. A prof. W. Caldwell zjišťuje: „Je především filosofem sociálního organismu, kolektivismu, veškerého sociálního života člověka, mravní a duchovní demokracie, v niž věří v nejvyšším stupni.“ Observer, vedený Garvinem, který se k nám nestavěl vždycky přátelsky: „byl vždy pro Evropu nepostradatelný. V nynější době jest jeho moudrost, jeho filosofie a jeho státnické umění pro Evropu nezbytnější než kdykoli jindy.“

A pokroková Francie?

Lyonská universita ho oslavuje slavnostní schůzí ve velké aule za předsednictví ministra a profesora téže university Edouarda Heriota. Rektor André Lirondelle v slavnostní řeči praví, že universita „sklání se dojata před tím, který hrdě prohlašuje, že zastávaje nejvyšší úřad nezapřel žádnou z pravd, v něž věřil, když byl chudým studentem.“ A pařížské vydání The New York Heraldu tohoto „kovářského učně, který se stal profesorem filosofie“ nazývá „československým protějškem Jiřího Washingtona.“

Profesor Fuscien Dominois v L´École Libératrice pak vzpomíná:

„Jakmile se hnutí dělnické začíná v Praze rozvíjet, je rádcem socialistických vůdců. Také když sociální demokracie v roce 1911 se rozhoduje postaviti kandidáty ve všech českých volebních okresech, činí jedinou výjimku ve prospěch Masarykův, který, i když formálně ke straně české dělné třídy nepřísluší, je nicméně v jejích službách.“

Průkopník Panevropy R. N. Coudenhove-Calergi nazývá Masaryka největším Evropanem a dodává:

„Dovršit osmdesát pět let s čistýma rukama, nepotřísněnýma prolitou krví a promrhanými statky, toť na státníka vzácný výkon.“

To jsou svědectví přátel a jeho bratří v duchu o Masarykovi živém.

A o Masarykovi mrtvém?

„Masaryk byl budovatelem míru v Evropě,“ konstatuje sovětská Pravda a Le Journal de Moscou vyslovuje názor, že „národy Sovětského svazu jsou přesvědčeny, že okolo památky tohoto velkého presidenta se seskupí všechny demokratické síly, všichni stoupenci demokracie, svobody a všichni nepřátelé fašismu a války.“

„Jeho neúnavné úsilí o mír učinilo ho drahým srdcím všech Američanů,“ ujišťuje F. D. Roosevelt.

„My, britští socialisté a demokraté, nikdy nezapomeneme na Masaryka. Byl velkým synem nejen Československa, nýbrž celé Evropy,“ slibuje vynikající člen anglické Labour Party Hugh Dalton.

„Dokázal, že lze být vlastencem, aniž se člověk stane barbarem,“ ukazuje na Masarykův zářivý vzor Coudenhove-Calergi.

„Jen málo lidí ve světových dějinách by se mohlo chlubit, že nikdy neřekli prázdného slova. Masaryk by se tím snad pochlubit mohl,“ dává zesnulého za příklad (jistě Ducemu a Führerovi) anglický Observer.

„Filosof, jemuž vzdávat pocty bylo radostí vědců. Byl otcem svého národa a jedním z největších jmen v dějinách Evropy,“ jsou smutná slova Evening News – „jeho životopis bude největším povzbuzením z naší doby,“ vyslovuje naději Britisch Weekly.

„Masarykova smrt zmobilizovala všechny mravní i politické síly na obhajobu demokracie, pokroku, civilisace a míru,“ praví ústřední deník francouzské komunistické strany Humanité.

„Svět ztratil hrdinu,“ jsou truchlivá slova Daily Heraldu, ústředního listu anglické Labour Party.

Ano.

Svět ztratil hrdinu.