TGM v Lánech 2: Soused mezi sousedy

Před lety byla v Lánech taková stará škola, vzals za kliku a div že ti nezůstala v ruce. Za války nebylo na nějaké opravy ani pomyšlení, obec byla chudá, havíř, dělník, malý sedlák nebo domkář; tak se do obecní pokladny mnoho nesešlo.

Jak přišel pan president, musila být nová škola. To bylo jeho první. Aby umožnil obci stavbu, dal škole do vínku 600 000 Kč a později obci poskytl bezúročnou půjčku. Když mu jednou na ni chtěli dát splátku, nepřijal ji a zasmál se, aby prý mu ji dali až do hrobu.

Výchova a film

O tom, jak lánská škola dostala zvukový biograf, vypravuje řídící učitel Hrouda.

„Pan president má rád zpěv a často si nás pozval na zámek, abychom mu něco zazpívali. Tak také jednou stojíme v salónku a pijeme čaj. Bylo nás tam několik učitelů a pan president hned zavedl řeč na to, jak by se mělo správně vyučovat. Vypravoval, jak ho jednou profesor Srdínko pozval k sobě do školy, kde mu ukázal tkáň živočišnou a tkáň rostlinnou, které jsou vlastně skoro stejné.

´Já sám jako laik bych to nepoznal,´poznamenal pan president, ,ale právě tím zvětšením na světelném obrázku byl potom ten rozdíl vidět.´

A pak se rozpovídal:

,Když vidím ty veliké stromy v parku, jak rostou, kvetou a opět vadnou, nemyslím, že by byly jen tak bez života. Četli jste o tom Indovi? Našel v cévách stromu něco, co má účel, jak u člověka srdce. Když do tohoto orgánu vstříkl jed, strom hynul. Když na něj opět působil látkou životodárnou, strom žil.´

Přisvědčujeme, že jsme o pokusech indického učence četli. Byl to proslulý indický fysik a rostlinný fysiolog sir Jagadis Chundres Bose, který dospěl k názoru, že kámen, rostlina i živočich musí mít nějaké společné známky života. Učinil mnoho zajímavých objevů ze života rostlin, u nichž různé známky citlivosti jsou stejné úrovně jako nervově svalové děje v člověku a v živočichovi. A z této shody předpokládal duševní život také u rostlin.

Když jsme tedy přisvědčili, že jsme o těch pokusech četli, pan president pokračoval:

 ,To potvrdilo moji domněnku, že i strom má srdce, že žije. A jestlipak máš ve škole také takový aparát na světelné obrázky?´ obrátil se president najednou na mne.

Víte, on totiž nám, legionářům, tyká.

,Máš tam biograf?´

Řekl jsem, že nemám, a on nato:

,Tak jej kup a účet pošli kanceláři!´

A tak získala lánská škola nejmodernější vyučovací prostředek: biograf se zvukovou aparaturou.“

Děti

Když se zeptáte lánských kluků na pana presidenta, oči jim zasvítí a po tvářích se jim rozleje vlna radosti.

„Jakpak bych neznal pana presidenta,“ chlubí se kluk, „mluvil se mnou ve škole.“

„A prosím, můj bratr zas viděl pana presidenta, když nakládal lopatou hlínu na kolečko, a pan ministr Beneš pak to kolečko vzal a tlačil na to místo, kde stavěl Červený kříž poradnu. A když to kolečko vezl, tak ti páni, co s nimi byli, se smáli a říkali mu: ,Tak jen přidat, přidat, přitlačit.´“

„A já jsem, prosím, byla pana presidenta pozvat, aby se přišel podívat na velkonoce k nám do školy. A přinesla jsem mu, prosím, kočičky a jehnědy. Pan president měl radost a pak přišel k nám do školy,“ chlubí se malá žabka.

„No, a jedné holčičce dal jednou i pusu na čelo,“ dokládá jiná.

„Já jsem byl také jednou zpívat na zámku,“ nechce zůstat pozadu jiný kluk, „jednou o vánocích jsme nu zpívali koledy.“

„A náš tatínek byl u pana presidenta na obědě.“

„Jé, to náš taky,“ ozve se hned několik dětí, aby toho prvého překonaly.

Když pan president přišel do školy, děti ho obklopily zcela bez ostychu. Vyptával se jich, jak se učí, co dělá tatínek, a jak se mají doma. O dětském dni, který bývá pořádán v zámecké zahradě, přišel mezi ně a bavil se jejich hrami, a když se jim podařilo něco veselého, srdečně se zasmál.

S dětmi se dal v lánské škole i filmovat. V týdnu čistoty o slavnosti Červeného kříže, když předváděly žačky vzorný úklid, ho nejvíce pobavily ty nejmenší mezi malými, které stlaly postýlky pro své panenky, aby dokázaly, co umějí.

Často na něho čekají celé výpravy školních dětí. Usměje se na ně, dotkne se rukou štítku čapky, a když za branou obory vidí, jak houf školních dětí na něho zamířil aparáty, dá na chvíli zastavit kočár.

„Tak, ať se vám to pěkně povede,“ povzbuzoval malé fotografy a pak jim ještě, když se už kočár rozjel, pokynul rukou na rozloučenou. Najednou zachytí lítostivý pohled jednoho z chlapců, který si nepostačil nařídit aparát.

„Počkat, zastavit,“ volá na kočího, „tenhle ještě není hotov.“ A na hocha: „Jen se neboj, a hezky do toho!“

Když potkal cestou u školy hocha nebo děvče, jdoucí na samotu, kde bydleli, dal zastavit, vzal je do automobilu a posadil na klín; vyptával se, jak se učí, jak se jmenují a velmi ho zaujalo, proč s sebou nosí tu bandasku. Když děti řekly, že si nosí do školy mléko, měl z toho radost.

A jednou při jízdě zahlédl několik kluků, kteří se strefovali do starých hrnců. Hned si to k nim namířil. Jak viděli chlapci pana presidenta, seřadili se vedle sebe jako vojáci a pozdravili ho. Ten jim na pozdrav odpověděl svým: „Dobrý den,“ kývl rukou a vyzval je, aby mu ukázali, co dovedou.

„Tož, hoši, který dál!“

Kluci se tužili. Pěkné zásahy svědčily, že měli dobré oko. Pan president se lehounce usmíval. Snad v něm v té chvíli oživly vzpomínky na jeho chlapecká léta.

Ale když byli hotovi, zatvářil se vážněji a pravil:

„Tož, teď jste ukázali, jak se bavit nemáte. Tady máte peníz a kupte si kuličky. To je pro vás hra. Toto po druhé nedělejte!“

Proto se nedivte, že děti mají pana presidenta tak rády.

Jazyk a hudba

Jednou, když se jeho obývací pokoj z gruntu uklízel, nastěhoval se o patro výše. Jinam nechtěl, než zas do věže, s vyhlídkou na všechny strany. A tehdy se přijely do Lán podívat děti z menšinových škol od Karlových Varů. Měly dokonce i svou vlastní kapelu, která mu pod okny vyhrávala národní písničky i všelijaké veselé kousky. Právě tam byl u něho návštěvou ministr zahraniční dr. Edvard Beneš. Dívají se tedy na kluky z okna a pan president si pochvaluje, jaká že je v té kapele harmonie. Ptá se, odkud ty děti jsou, a když slyší, že z poněmčeného území od Karlových Varů, na chvilenku se zamyslí. Ale ne nadlouho, jen tak na minutku. To je duchem někde v jejich kraji, na hranicích, hlavou mu kmitne ta veliká a stále ožehavá otázka soužití různých národů, a povídá:

„Kdyby taková souhra byla ve všem jako v muzice. Takový soulad mezi lidmi, mezi národy. Kdyby je tak spojovala místo řeči hudba. Rozuměli by si pak mezi sebou mnohem lépe.“