TGM v Lánech 22: Opět doma

Na lánském hřbitově

Na sklonku dne přijel president Osvoboditel do Lán, mezi své. Železničáři kladou rakev na černé máry, lánští zpěváci, ti, kteří mu chodívali zpívat na zámek, zpívají mu teď na poslední cestě „Ach synku, synku…“ jednu z těch, které míval rád a lánští sousedé se starostou a výbory zdvíhají máry, aby si odnesli svého pana presidenta.

Obr. Z Prahy do Lán

Jdou dlouhou, nerovnou cestou, překlenutou zelenými korunami stromů, cestou, obleženou lidmi jako česno před úlem.

A ti, kdož tvoří ten veliký špalír cti, to jsou zase lidé, všedních dnů, havíři z nedalekého dolu, zedníci, kteří se vrátili dříve ze staveb, domkáři, chalupníci, kteří ho potkávali tady na cestách v polích i lesích, a vzpomínají, kdy ho viděli, jak se na ně usmál a jak je pozdravil dvěma prsty, zdviženými ke střeše klobouku. Přišli všichni z daleka široka, a prožívají velikost chvíle, jejíž podání bude přecházeti jako vzácný odkaz s pokolení na pokolení.

Hle, již se blíží, přichází znovu mezi ně.

Ale jak?

Babičky klekají a bijí se v prsa, na prsa tisknou sepjaté ruce, a hradba se těl vlní poryvem pláče.

A nad hlavami se vznáší pod státní vlajkou rakev s jeho tělesnou schránou; lánští sousedé, hajní a komorníci střídavě berou máry na ramena.

Obr. Na lánském nádraží

Za rakví rodina a president republiky dr. Edvard Beneš, nenápadný a skromný, jako soused mezi sousedy.

Tiše jde průvod zmlklou obcí.

V oknech hoří svíčičky a mezi nimi se dívá z černého rámu jeho podobizna.

Den dohasíná v zšeřelém světle, na Lány padá první stín vlahého večera.

Do brány lánského hřbitůvku vstupuje oddíl legionářů ze Slánska a Kladenska, pochodujících v čele průvodu.

Obr. Poslední služba lánských

Světelné kužely reflektorů protínají temnotu hřbitova a v jejich průsečníku otevřená země, připravená k objetí. Večerní van sem zanáší syrovou vůni hlín podzimních polí, na smolné modři oblohy planou hvězdy studeným světlem, stíny křížů nad hroby se protínají se stíny lidí, živí s mrtvými si podávají ruce. A nad tou chmurnou krásou večerního pohřbu se vznášejí slova žalmů, neboť každé slovo jiné je tu zbytečné. Duše je zavalena truchlivou velikostí chvíle, neboť blízká je doba, kdy se rozechvělá země zavře nad rakví. Vyslanec Jan Masaryk padá na kolena, kruh nejbližších se láme tíhou žalu. Temnotou se vznáší vzlykot a pláč. Rakev se znovu zdvíhá proti černému nebi a pomalu, pomaloučku mizí v lůně země.

Tma smazala obrysy věcí a dala jim novou podobu a tvar. Kraj se zahalil do stínu noci a nad otevřenou zemí se rozklenula věčnost v myriádách hvězd.

Obr. Na lánském hřbitově

V otevřeném hrobě padá měsíční světlo na dvě rakve. President Osvoboditel nespí sám.

Nahoře stojí šest mužů, šest bratří, z veliké armády odboje, kteří s ním nyní osaměli. Střeží ho až do prvního rozbřesku dne.

Poslední stráž prvního presidenta.

Šest bratří nad hrobem, vztah minulosti k živému dnešku a zároveň slib do budoucna, ztělesněná výzva slov Masarykova nástupce a pokračovatele doktora Edvarda Beneše, jimiž skončil svou řeč nad jeho rakví na pražském hradě:

„Presidente Osvoboditeli,

odkazu, který jste vložil do našich rukou,

věrni zůstaneme!“