Lány se octly v ohnisku sovích očí Gestapa, které podle účasti poutníků odhaduje postoj českého lidu k Říši a nacismu. Četníci mají přísný rozkaz dělat „statistiku“. Stojí podél cesty na hřbitov a počítají příchozí nebo běhají s notesy po stanovištích aut a zjišťují čísla.
Zákaz pouti k hrobu presidenta Osvoboditele zdá se v prvních dobách okupace Němcům ještě nevhodný. Pomáhají si tedy tichým terorem. Má vzniknout šeptanda: „Nechoďte do Lán, zapsali by vás.“ Ale tichý teror nepomáhá. Lidí je tu více a více.
Na cestách kolem hřbitova slídí gestapáci v civilu. Jde jim o náladu. Je pro ně zatracená.
Politický barometr ukazuje vysoko k demokracii.
Kladenský velitel Gestapa kleje:
„Ich werde alle mit dieser ihren Demokration zum Teufel schicken.“ – (Pošlu je všechny k čertu i s tou jejich demokracií).
„Jawohl, Herr Kommandant,“ uctivě sráží paty četnický major Vít.
Do zbraně, občané!
Německý nadčlověk se chce zmocnit vlády nad světem. Proměňuje Evropu v ohromný koncentrační tábor; jediné právo, které v něm panuje, je právo stanné.
Čtrnáctého září devatenáct set třicet devět. Půl roku leží jho lomeného kříže na šíji českého lidu. Prahou pochodují roty s odznakem umrlčí hlavy. Pod černou přilbou černé myšlenky, pod černým kabátem černé duše.
Jednotvárné pochody pištců, rytmicky odsekávané údery bubnů mají v sobě barbarskou drsnost temné Afriky.
Pochod kanibalů.
Na dlažbu ulice těžce dopadají okovaná bagančata. Dobrá žulová dlažba, tvrdá jako ty hlavy kolem. Z lesáckých uniforem se na ně šklebí umrlčí lebky:
„Nedlouho, a budete jako my! Osvětim, Dachau, Buchenwald!“
Prozrazují myšlenky svých pánů. Ostatně, pískové tváře černých smrtonošů se tím nijak netají. Čiší z nich hakenkrajclerská idea „Nové Evropy“. Té jejich!
Buď z vás budou Němci, nebo stínítka na lampy, mýdlo, glycerin, kabelky a kostní moučka pro vepře!
Novinové titulky volají:
„Ach, kdyby svět věděl, jak velikou lásku chová Vůdce k lidstvu!“
Před hudbou v čele se vypíná tyč s koňskými ocasy. Jejich špičky se vznášejí podle předpisu dva couly nad hlavami černého konduktu smrtonošů, který za nimi tluče nohama. Výše jak pod koňský ocas inteligence těchto nadlidí nikdy nesahala.
Jsou hrdiny jenom v afektu. V podstatě zbabělí. S rozkoší vzbuzují hrůzu u bezbranných. V takové chvíli zapomínají i na svoje pocity méněcennosti, skryté za kamennou tváří.
Jaká to radost ohromovat hrůzou a strachem!
Není směšný ten cyklista na rohu, jak zarytě se dívá do země, aby se nemusel podívat na nás?
Jezdec úporně šlape, aby byl co nejdříve z doslechu břinkavého pochodu a nabírá směr na kladenskou silnici. Když je za Ruzyní, oddychne si. Zas to dopadlo dobře. Ten člověk v průchodu si ho prohlížel více než nápadně.
Chce být brzy doma a nešetří silami. Telegrafní tyče mu běží úprkem vstříc, Lány budou co nevidět. V dnešní den tu nelze zabloudit. Se všech stran sem proudí pramínky kolečkářů i pěších, přeplněné autobusy i nákladní auta, kde prkno na dvou bednách nahrazuje lavici. Od nádraží je to už pohyblivý pás, zvolna se posunující po silnici k zámku.
Starý táta ukazuje těžkou upracovanou rukou hochovi:
„Vidíš, tamhle bydlil. Jo, synku, takovýho presidenta nám celej svět musel závidět, zlatej člověk a učenej. A víš, jak začal? Jako já, hochu, jako já. Taky kovář. To byla hlava, z toho si vem příklad!“
Tak tudy jdou pospolitě venkovské panímámy i ženy z města, lidé obyčejní i graduovaní, děvčata, chlapci, děti, všichni v jednom houfu, včerejší protivníci a dnešní přátelé, v očích odhodlanost spoutanou vědomím, že ještě není čas. Po prvé od konce minulé světové války se národ sjednotil v jedno tělo a jednu myšlenku.
Zámecká brána tentokrát nevítá zástupy otevřenou náručí tepaných vrat, na žerdi zámecké věže neplápolá presidentova vlajka.
„Když tu býval, byl tam jeho prapor, náš prapor,“ říkají si a jejich neklidné a zvídavé zraky smýčí kolem dokola a sbírají pavučiny vzpomínek.
V ohbí cesty u pošty přechází malíř Horník. Neklidně přešlapuje a bručí; nějak mu to dnes dlouho trvá. Sotva spatřl našeho cyklistu, rychle k němu.
„V pořádku?“
„V průchodě obcházel nějaký chlap. To byla doba, než s tím přišli.“
„Když jsem poznal naše lidi, dal jsem nenápadně znamení, aby šli za mnou a na toho chlapíčka si dali pozor. V jedné uličce mi to pak podstrčili.“
Zašli do zahrádky před Horníkovou vilou a cyklista začne rozebírat kolo. Z trubky pod sedátkem vytáhne roličku, druhou má v řídítkách, třetí zase v jiné trubce.
„Jenom tři,“ podává je Horníkovi, „více nemohu, zájemců je mnoho.“
Stisk ruky a Horník jde domů, kde rozloží zásilku po stole a odděluje jednotlivé listy. Když je hotov, vezme všechno pod plášť a běží ven po známých; půjčuje jim je s důraznou připomínkou: vrátit, jsou tu také druzí. Teď zašel k bývalému rotmistru hradní stráže Skrčenému. Dnes už jen bývalému. Hradní stráž, jako poslední zbytek likvidované československé armády, Němci v červnu rozpustili a Skrčený vstoupil do služeb hradní správy jako vrchní oficiant.
„Tady nesu pro Wimmera, Roehrera a Černého, tohle je pro vás.“
„Kdo to přivezl? Kussebauch?“
„Ne, ten pojede příště. Tentokrát jel Hornof.“
Tři slova na rozloučenou a Horník běží k řídícímu Hroudovi a jiným sousedům, potom si počká na horníky, aby s sebou vzali něco i soudruhům na noční šichtu.
Tak přicházely z Prahy do Lán ilegální časopisy „Samostatnost“, „V boj“, „Jan Žižka z Trocnova“. Tři čísla o deseti listech, to bylo třicet velezrádných letáků. Každý z nich prošel několikerýma rukama, aby pak jeho obsah nastoupil další pouť od úst k ústům.
Asi za půl hodiny, když doručil ilegální časopisy, vidíme skladníka Hornofa z Nebušic u štábního rotmistra Skrčeného. Hornof také obstarává kurýrní službu podzemního vojenského hnutí, organisovaného z Prahy generálem Homolou. Dnes přivezl instrukce od štábního rotmistra hradní stráže z Prahy Ladislava Vosyky, který má na starosti odsuvnou akci vojenských odborníků do ciziny. Scházejí se na Vyšehradě v hostinci u Němečků.
„Hledáme odborníky. Zbrojíře, letce, techniky všech zbraní. Lidi znalé vyhazování mostů. Ty poslední pro doma, ostatní za hranice. Máte někoho v Lánech? Že nic? Co Janouš, ten by o někom nevěděl?“
„Zeptám se večer. Sejdeme se u něho k poradě. Bude tam také lesní rada Kára ze Smečna. Funguje jako spojka s okresním národním výborem. Ten by také moh´ o někom vědět.“
„Kde to máte, u Sixty v cihelně?“
„Ne, u Janouše v bytě.“
Záložní kapitán obrněné vozby Janouš je přednostou lánského nádraží a tvoří s řídícím Hroudou a štábním rotmistrem Skrčeným přípravný revoluční národní výbor.
„Dobrá, večer u Janouše.“
Sotva malíř Horník oběhl sousedy s protinacistickými letáky, zamkl kovové dveře do zahrady a jal se pročítat poslední číslo podzemního časopisu.
Zastavuje se u kresby na obálce: presidentova hlava je provedena v pevných jednoduchých čarách a prozrazuje mistra – „tohle musí dělat kumštýř“ – usuzuje Horník a zkoumá kreslířův rukopis. Připadá mu známý, bože, koho mu jen připomíná, ach, ten styl, ne a ne si jenom vzpomenout! Začte se do obsahu. Útočné protiněmecké články, informace o politické situaci, jejíž obraz je záměrně kalen slohovými úkoly protektorátních novin, vtipy, verše. Zpozorněl: články o T. G. Masarykovi a výzvy: putujte do Lán, putujte pro posilu k hrobu presidenta Osvoboditele!
Lány jsou programem českých lidí, jejich duch se stává duchem celého národa.
Ostré zazvonění. Podzemní časopis kvapně letí do skrýše. Kdo to asi je? Lidé k obrazu? Nebo snad… a Horník myslí na nejhorší. Stejně, jako v těchto dnech každý z nás.
Ale u dveří stojí místní lékař.
„Něco nesu,“ tváří se tajuplně, „týká se to vás.“
.jpg)
Horníkovo napětí vzrůstá, když lékař před ním rozkládá velký leták. V jeho rozích planou státní vlajky v jasných a zářivých barvách, rámeček z lipového listí ověnčuje článek o T. G. Masarykovi v Lánech a vyzývá všechny věrné Čechy k velkému projevu národního odporu proti německým okupantům na osmadvacátého října. Lékařův prst běží po řádcích: „Podívejte se, tady:, ... a vy, kteří klesáte pod tíhou německého útlaku, vy všichni, kteří zoufáte při pomyšlení, že nevidíte konce, jděte si pro povzbuzení do Lán, postůjte tam u hrobu svého Osvoboditele, shlédněte jeho veliký obraz u lánského malíře Horníka, kde najdete i osobní památky na zesnulého presidenta, zahloubejte se tam na chvíli do jeho tváře prostoupené duchem, popatřte na zámek a jděte po místech, kudy chodíval on, myslete na něho a probudíte v sobě opět toho masarykovského ducha odboje, jeho víru a sílu v boji. Smrt okupantům a zrádcům!“
„Ta abych se připravil na to, že mě seberou,“ obrací se malíř k lékaři, který nerozhodně pokrčí rameny. A Horník uzavírá:
„Nu konečně… hlavní je, abychom tady splnili svůj úkol. Mají-li být Lány světlem, nebudeme je ze strachu clonit!“
***
Jarek tiskne děvče pod paží: „No ne, to bych nevěřil, že jsi se od nás v noci trmácela až do Lán. A na hřbitov!“
Děvče se šťastně směje, v očích oblohu a v srdci hocha: „Víš, Jarku, chtěla jsem ti dát něco pro odvahu. Ale abys při tom také myslil trochu na mě. Tak.“
„Abych pro tebe nezapomínal na odvahu a pro odvahu zas na tebe, ne?“
„Tak.“
„Víš, ten ústup tenkrát od hranic, to bylo něco strašného. Bylo nám, že bychom si nejraději vpálili jednu do hlavy. Tu poslední.“
„Však si ještě zabojuješ. Konec přijde. Ale ten jejich.“
„A nebála ses duchů? Po půlnoci na hřbitově“ – vrací se Jarek k původnímu hovoru.
„Těch bílých se nebojím, ale těch černých, přesto, že to nejsou duchové,“ naráželo děvče na esesáky, „těm se vyhnu i za dne.“
„Pssst,“ Jarek významně stiskne děvčeti ruku, a když zašli: „toho chlapa máme v patách po druhé. Nějak natahuje uši.“
Splynuli s proudem, tekoucím k bráně do křivoklátské obory. Někteří se tu oddělovali do Horníkovy vily, k obrazu presidenta Osvoboditele na Hektorovi. Byli tu oba jako živí. Ticho jako v kostele. Zdálo se jim, že co chvíli a TGM pobídne koně do kroku. Tady v tom tichém salónku, kde každý chodil po špičkách jako ve svatyni, zmlkaly hlasy v tlumený šepot, a kdyby někdo poklekl na zem se sepjatýma rukama, bylo by to tak přirozené, tak samozřejmé, že by se nikdo nepodivil, ba, zdálo se někdy, jako by se vyčítavě dívali jeden na druhého, proč tomu tak není.
Tato tichá propagace byla za stovky letáků. Útočila na cit, na srdce, ač při ní nebylo často řečeno jediné agitační věty. Snad právě proto. Rozpětí fantasie nebylo omezováno slovem, každý měl za pravdu to, co právě v té chvíli cítil, co pramenilo z jeho vlastního nitra.
Odcházeli od obrazu plni naděje, jako by přišli z jiného světa, jako by se na okamžik vrátili zpět, do dob volnosti a samostatnosti. V hlavě jim ještě znělo hrobníkovo vyprávění, které od něho slyšeli na hřbitově:
„…a pan president Beneš mně na to povídá: ,tatíku, doufejte, všechno to dopadne dobře!´ To mně řek´, proto musíme doufat a nezoufat. Když řek´, že to zas bude dobrý, tak to taky dobrý bude.“
Studentka z Moravy zapisuje presidentův výrok v podání hrobníka Loskota do svého notýsku a odnáší si jej domů na Prostějovsko, do Ptení, kde nastupuje pouť od úst k ústům, aby těšil nešťastné a sílil malověrné.
A podobně se dostává do všech českých krajů, někdy zapsán na kousku papírku, jindy jen tak v hlavě, ale vždy živý a osvěžující. A ti, kteří se nemohli na dnešní pouť vypravit, nadějně opakovali:
„Nesmíme zoufat, všechno zas bude dobré. Beneš to řek´.“