TGM v Lánech 26: Dobrodružství všedních dnů

Překvapení

I ve všední den mají v sobě Lány něco svátečního. Úpravnost a čistota obce působí slavnostně, i když silnice, která ji rozčísla ve dví, září prázdnotou. Na její lesklé ploše tu a tam nějaký chodec, tenhle místní, onen přespolní.

Před hotelem několik cesťáků z Kladna. Přišli za obchodem. Stojí nerozhodně u plotu. Zajdeme, nezajdeme, až blondýn v kostkovaných šatech vrýpne podsaditého tlouštíka ramenem na schody, tak šup, a vejdou dovnitř. Druzí za nimi.

„Máme to zkusit?“ začíná řečný blondýn a na zvědavý pohled mládence s přilípnutou pěšinkou:

„Báječná junda. To se nasmějete. To překvapení!“

Začne o situaci, a pak, znají-li tu novou polštinu. Že ne? „Víte jak se řekne černá káva? Tma v hrnku. A německý tank? Cirkus popléchówany.“

Smích. Dva od sousedního stolu si přisedají, ten červnovlasý neochotně, ale ten dlouhý v šedých šatech, který ho nutí, bez okolků. A hned: „Znáte tuhle o Hitlerovi?“ Dali hlavy dohromady a šuškají, co hlásili z Londýna.

Ten kostkovaný mrkne na druhé: teď to začne. Přihmuřuje oko, to bude švanda.

Vstane, odhrne klopu kabátu a na toho, co si dobíral Hitlera, řízně:

„Půjdete se mnou!“

Udivený pohled pod klopu, kde svítí kovový odznak s nápisem GESTAPO. V zádech mu rozráželo zimou a krví. Takhle se dát nachytat! Ti se vyklubali, co?

Druzí napjatě čekají, co teď. Když se zatýkaný opařeně ptá:

„Kam?“

„Semhle!“ křikne kostkovaný řízně a sahá, aby odkryl druhou klopu, pod kterou má zas jiný odznak, jímž bude situaci korunovat: kovový kotouč s nápisem: Do Paďous! Nebo tak nějak, spíše drsněji.

Ale než klopu zdvihne, rozškrtne se mu v hlavě, břinknutí, dupot, a když konečně druhým okem trochu prohlédne, ti dva od sousedního stolu jsou pryč.

Kamarádi se chechtají, napuchlý nos a podlité oko bývají často důvodem k veselosti i nejlepšího přítele.

„Holt se mi to nepovedlo,“ zjišťuje kostkovaný, „já mu tu druhou klopu ukázal pozdě. Tady v Lánech holt nerozuměj´ legraci.“

A podsaditý tlouštík ho utěšuje:

„Ale seděla. Škoda, že ji místo tebe nedostal opravdový gestapák.“

Obr. Smutek maličkých

Za oborou zůstali stát. Ten vysoký v šedých šatech prská smíchy, ale ten druhý se nedůvěřivě kaboní: „Jestli to byl doopravdy gestapák! Ta šťára! Pak místo za hranice půjdem do koncentráku.“

„Optimisto, optimisto, za ránu gestapákovi by bylo tohle,“ škrtne si prstem po krku. „A když rozvažuji, myslím, že nás chtěli napálit. Ten odznak byl falešný. Jenže v prvé chvíli člověk nemá na takové úvahy kdy. Pro jistotu ji dostal.“

Když se v obci nic nedělo, žádný poplach, žádné střílení, oba se zabezpečili opatrnými dotazy několika chlapců i dospělých a pustili se k bráně. Ten druhý, černovlasý, nevrle míní, že měli jít k tomu Horníkovi hned a ne se někde zaplétat.

Zvoní. Je mistr doma? Chtěli by vidět obraz presidenta Osvoboditele. Malíř Horník, že ne, četník mu před časem přinesl výměr okresního úřadu, že je výstava Masarykova obrazu zapovězena. Ale ten v šedých šatech se nedává odbýt; jmenuje několik společných známých a malíř povolí. Trochu důvěrných údajů a již nepochybuje. Posílají mu je z Kladna, v hotelu by se museli hlásit; hledá je Gestapo, tak musí spát, jak to jde. Letáky, ukrývání zbraní a podobné věci.

Nocleh je hned vyjednán. Ten dlouhý bude na půdě, ten černý v boudě sena u jeslí v lese, odkud ráno vyrazí dále.

Zvonění. Po krátké rozmluvě se Horník vrací s úsečnou zprávou:

„Přijelo Gestapo.“ Novina, při níž je člověku, jako by měl polknout vlastní jazyk. V tu chvíli oba přátele zamrazila vidina želez a ostnatého drátu.

„Přijede sem Frank. Dlouho se nezdrží, ale zámek i park je gestapáky prolezlý. Střeží ho dvacet chlapů.“

„Takový facír je schopen si lehnout i do presidentova lůžka,“ drtí v zubech ten druhý. „Zcela by mu to stačilo k domněnce, že je mu tím rovný.“

„Tam se nedostane,“ chlácholí ho malíř, „všechny vchody do komnat presidenta Osvoboditele jsou zamčeny a lidé ze zámku před ně nastavěli skříně, kdyby se taková stvůra jako Frank, chtěla do nich podívat. Budete vidět, že tam ještě něco přistaví.“
Tajemství lánského zámku

Malíř Horník měl pravdu. V zámku se připravovali k uvítání nevítané návštěvy velmi horlivě. Přesto, že Frank většinou pobýval v budově lesní správy, připravili jeden z pokojů, v němž president Osvoboditel nikdy nebydlel, zkoušeli, jsou-li všechny vchody do jeho komnat dobře zamaskovány, neboť zámečtí lidé je považovali za něco posvátného, nedotknutelného, a Frankovu přítomnost v jeho pokojích by považovali za urážku Masarykovy památky. Správce Nevřela pečoval, aby zůstaly v původním stavu a pak, byl v nich ještě soukromý majetek presidenta Osvoboditele, odevzdaný ministerským radou Strnadem do opatrování štábnímu rotmistru Skrčenému a zahradníku Krejzovi. Ti z knihovny v prvním patře odnesli do úmrtního pokoje knihy, které podle svého soudu považovali za důležité, mezi nimi i pamětní knihu s podpisy cizích státníků. Zbytek knihovny byl potom převezen do bibliotéky Masarykova ústavu v Bubenči, vedeného prvním Masarykovým tajemníkem V. K. Škrachem. Ministerský rada dr. Karel Strnad i vrchní odborový rada V. K. Škrach byli později Němci popraveni.

Pozorné oko zámeckých nezkoumalo jen maskování vchodů do komnat skříněmi, to zasvěcenější občas také bedlivě ohledávalo stěnu chodby, kde býval výklenek nebo vzdušník, který je nyní pečlivě zakryt a upraven lánským sedlářem a lakýrníkem Vavřičkou. Byl to úkryt nehledaný a proto znamenitý. Kromě písemného materiálu bylo v něm uloženo třináct pušek a různé drobné zbraně. Jednou se dobře hodí.

Zloduch

Karl Hermann Frank přijel doprovázen několika auty gestapáků. Co kdyby?

Prkenný postoj, řízné pohyby člověka z ulice. Herec, naráz prohlédnutý. Cetky na kabátě a stříbrné prýmky na čepici mají odvrátit pozornost od nízkého výrazu obličeje.

Jediný pohled a víme, koho máme před sebou.

Štítek čapky je vražen až po kořen nosu, aby zakryl neklidné oči, prozrazující přemáhanou méněcennost. Vojácká chůze má být výrazem energie. Tak jde odměřeným krokem zámeckou chodbou. Jeho zrak se náhle smekne po stěně, kde je ukryto třináct pušek. Nic nápadného. Stěna se tváří nevinně. Doví-li se Frank jednou o tomto utajeném úkrytu, jeho ukrutné a zbabělé srdce bude sžíráno zlostí. Kolik by to as bylo hlav pro pankráckou gilotinu?

Zašel a Lánští sestrkují hlavy. Začíná se šeptat. Padá několik peprných poznámek a přirovnání.

„Viděls to jeho skleněné oko?

Ne…?

Přece to levé!“

„Jak jsi poznal, že je ze skla?“

„Protože se kouká na člověka tak lidsky.“

Smích. A potom, zůstane-li v Lánech do rána, kdo s ním půjde na hon.

Takhle prý ho tam někde nešťastnou náhodou schválně trefit. Ale jiný hlas, proč takový krásný konec, je přec lépe počkat a dostat ho jednou živého.

Ale naparádil se.

„Největší paráda přijde nakonec. Až ho nastrojíme do konopného nákrčníku.“ Souhlasné pokývnutí.

Šeří se.

Zatím co Frank večeří, o patro níže se poslouchá Londýn. Jedno z těch dobrodružství, která se pro svou denní pravidelnost stala tak všední jako sabotáž a koncentrační tábory. Zatím co pravá ruka ladí poslech z Londýna, levička nevnímavě srovnává na skřínce aparátu lístek s výstrahou, že poslech ciziny se trestá smrtí. V nacistickém režimu je i smrt dobrodružství docela všední. Vedle šeptané propagandy a podzemních letáků je černý rozhlas největší oporou naší důvěry v budoucnost. Nejednomu se zdá býti chmurná. Na řadu přišlo Polsko. To Polsko, které první podalo Hitlerovi pomocnou ruku uzavřením smlouvy o přátelství; které mu tak horlivě pomáhalo z morální i politické isolace; to Polsko, které ohrožovalo záda svého přirozeného spojence a pokrevního bratra v Československu ve chvíli, když toto mělo čelit útoku německých fašistů; to Polsko, které podporovalo hitlerčíky v likvidaci Československa s vypočítavostí Shylocka; to Polsko bylo nyní smeteno s mapy Evropy ve třech nedělích.

Dějiny daly presidentu Masarykovi opět za pravdu.

Zbývá Francie a Velká Británie.

Od prvého dne jsou jejich fronty nehybné. Mezi německým valem a Maginotovou linií teče pramen země, země nikoho. Tu a tam v ní dochází k drobným potyčkám. To není válka, to jsou manévry se střelbou na ostro.

A konec války? Je v nedozírnu…

Volá Londýn, volá Londýn! Několik lidí v lánském zámku napjatě poslouchá. Vyslanec Jan Masaryk promlouvá k svým vzdáleným krajanům slova povzbuzení. O patro výše blaženě poškytává Karl Hermann Frank.