TGM v Lánech 27: Pathologická ssedlina

Za německé okupace začala na sebe křiklounky upozorňovat nová odrůda lidí. Byli to hlavně příslušníci šovinistických stran, stříbrňáci, fašisté, vlajkaři, kteří myšlenkově navazovali na fašismus a nacismus. Snili o utvoření světové internacionály všech nacionalistů a nevadilo jim, že je to pojem nesmyslný, protože každý šovinistický nacionalismus je svou podstatou předurčen k tomu, aby požíral nacionalismy jiné. Jestliže se Hitler, Mussoliny a Franco sešli u jednoho stolu, bylo to tím, že měli společného nepřítele v socialismu a demokracii. Jejich spojenectví nebylo více než spojenectví členů gangsterské tlupy, které se po zmizení policie zvrhne v krajní zášť.

 Říkali si „národovci“ nebo také integrální nacionalisté, do češtiny přeloženo: celonárodní národovci. Planuli rozhořčením proti cizím myšlenkám, které chtěli humanitáři a socialisté zrádně naroubovat na náš národní kmen, pokud ovšem tyto myšlenky nebyly z Berlína, z Madridu nebo z Říma. Kořen „národoveckého“ postoje proti národu a státu již za první republiky byl v nedostatku charakteru a malé míře inteligence, převahou toho, co je v člověku temného, živočišného a co vede k nejnižšímu sobectví. Vlastnosti, které tvoří podstatu každé reakce. Tak řečení „národovci“ byli semeništěm sociálního, kulturního i politického zpátečnictví, které se navenek maskuje rouškou národního idealismu.

Za první republiky tito národovci demonstrovali proti německým filmům, ale za německé okupace si je nemohli vynachválit. Vytloukali kavárny, že tam padlo německé slovo, ale pak v nich seděli s Němci kamarádsky u jednoho stolu. Za republiky zuřili proti cizím názvům několika biografů, za Němců hromadně udávali obchodníky, kteří neměli dvojjazyčné nápisy; volali po Hitlerovi a při tom spílali Masarykovi a Benešovi, kteří prý chtěli republiku zašantročit Němcům. Proklamovali sociální reformy a při tom pracovali pro kapitalisty a těžký průmysl, kteří je financovali; hřímali za očistu a proti korupci, a brali z Berlína peníze na rozvrácení vlastního státu. Humanitě se posmívali; jejich ideálem byly diktatury, opřené o Gestapo, černé košile a mariánské hordy.

Kdo byli tito „národovci?“ Dělníci, kteří se štítili práce, úředníci, kteří pro neschopnost nemohli výš, lidé graduovaní, kteří nesli jako těžkou křivdu, že nebyli hned po dosažení diplomu jmenováni vysokými úředníky, akademici, na nichž nebylo nic než ten akademický titul, básníci, kteří se básníky nenarodili, špatní malíři, mizerní spisovatelé, jejichž rukodílné tovary se děsila vydávati i „národovědecká“ nakladatelství, studenti, kteří snili o kariéře, aniž by se musili namáhat studiemi. Lidé, posedlí slavomamem, zkrachovaní političtí makléři, advokáti stižení velikášstvím, profesoři, kteří se cítili předurčeni k velkým věcem a nedovedli vyložit bez učebnic ani několik stránek svého předmětu, všelijací výrobci, továrníci, podnikatelé, přesvědčení, že výroba reklamního salámu je i kvalifikací k řízení státu. Kapitalisté, kteří se domnívali, že peníze jsou více než vzdělávání, vědomosti a ušlechtilost ducha. Byli tu podvodníci, kasaři i drobní zlodějíčkové, kteří svorně s předešlými žehrali na podivné poměry. A lidé ješitní, toužící po hodnostech a poctách, jichž pro svou neschopnost nemohli dosíci. Byla to struska a popel, odpad při tvoření nového a lepšího člověka.

Masaryk byl vinen, že špatným literátům odmítali rukopisy, Masaryk byl vinen, že neschopní nedosáhli úspěchů. Masaryk byl vinen, že lidé nevzdávali pocty marnivým nýmantům, kteří cítili jeho velikost jako osobní provokaci. Masaryk byl vinen, že lidé kupovali u konkurenta, který měl lepší a levnější zboží, Masaryk byl vinen, že nějaký ztřeštěnec nemohl uplatnit projekt na perpetuum mobile.

Lidi tvořivé, charakterní, usilující o lepší zítřek, spojuje idea, jež dává jejich životu náplň a tvar, která je výrazem jejich nitra.

Také „národovci“ potřebovali ideu. Takovou, která by byla jejich opakem, aby jí zakryli svou mravní a duševní bídu. Aby pozlatila temnotu jejich cílů a černé duši nasadila svatozář ušlechtilosti.

Nezáleželo na tom, jaká idea to bude. Jen když bude protihumanitní, protimasarykovská, protisocialistická, protisovětská a protispojenecká. Nikoli však protinacistická a protifašistická.

Našli ji u vědce, který byl politickým naivkou. O jeho theorii účelnosti v přírodě se kozla starali, ale prohlásili ji za myšlenkovou páteř strany, protože tento vědec byl Masarykovým odpůrcem. To stačilo.

Protože Masaryk byl proti Rukopisům, oni se vyslovili pro Rukopisy. Vyložili si je ostře protiněmecky a získali výtečný agitační materiál, že Masaryk je spojenec Němců a zrádce národa. Veliké většině těchto lidí na Rukopisech nezáleželo. Neznali je, nečetli je. Kdyby se Masaryk vyslovil pro, lhostejně by se postavili proti.

Neboť je spojovalo jediné: osobní prospěch i přes mrtvoly, touha po kariéře stůj co stůj, slavomam, velikáštví a nízkost A z nízkosti pramenící nenávist ke všemu ryzímu, mravně velikému a ušlechtilému, ke všemu, co je vydražďovalo k zaslepenosti, neboť jim připomínalo jejich velkou nedostatečnost těchto vlastností.

Jejich sebekritika a tvůrčí soudnost, jež jsou nezbytnou podmínkou každého charakteru, se nevyvinuly, jejich duševní rozvoj nikdy nepřekonal ničivý pud dětských let, který vede děcko k zboření pracné stavby, vybudované druhými. Masaryk budoval stát, oni ho bořili. A čím velkolepější to bylo dílo, tím zašlejší jejich nenávist. Neboť jim denně připomínalo jejich neschopnost.

Obr měl být poražen, aby vynikla trpaslíkova malost.

President Masaryk se mnoho zabýval studiem fašismu. Po hlubokém zkoumání označil hnutí drsným, ale výrazným názvem:

Pathologická ssedlina.

Budoucnost prokázala, že nemohlo býti srovnání výstižnějšího.