TGM v Lánech 28: Útok na mrtvého

Za dunění Paradeschrittu zdvihla se pathologická ssedlina ze dna odpadkových jam, aby zakalila čistou nádrž národní pospolitosti. Mezi známými tvářemi se objevilo i několik nových, do včerejška skrytých v opačném táboře. Přišly dělat kariéry na krchov.

„Národovci“ odhodili ideový nátěr včerejška, odhodili Rukopisy, jež pro ně byly jenom holí, kterou se dalo dobře bít, a ukázali svou tvář v strašlivé nahotě. K nesmyslu o internacionálním nacionalismu přidali paradox druhý:

Dobrý český národovec je ten, kdo se ochotně a dobrovolně stane Němcem.

Mnozí požádali o německou příslušnost a poslali děti do nově zakládaných německých škol, které zely prázdnotou. Lidé, kteří nedávno spílali oběma presidentům, že nadbíhají Němcům, denuncovali vše české, aby dostali obchod nebo dílnu po popraveném Čechovi.

Pathologická ssedlina diagnosu své duše presidentu Osvoboditeli nikdy nezapomněla. Není slov, která by vystihovala hanobení jeho památky.

Ale hlavní úder měl teprve přijít. Signál k němu přišel z Německa. Dal jej Streicherův Stürmer.

Němečtí prodavači novin na hlavních ulicích a české obchody, rabované německými Treuhändry, jsou obléhány rozhořčenými zástupy lidu. Cítíte jejich bolestné napětí, když prohlížejí zfalšované fotografie svého presidenta, jemuž nacistický retušér upravil rovný, spíše mírně dovnitř prohloubený nos, do semitské křivky. Prý důkaz, že TGM je žid. Padělaný obrázek byl doprovázen článkem stejné hodnoty.

Lidé vyměňují rozhořčené pohledy, na rtech mlčení tvrdé, ale odhodlané. Článek, který měl vyvolat mezi Čechy odpor proti Masarykově památce, měl účinky opačné.

Jen pathologická ssedlina řičela radostí. Konečně! A brzy vychází ve Vlajce článek. Článek? Ne! Stoka nadávek mrtvému, vyvrcholující výzvou, aby ho vykopali z posvěcené země a vyhodili tam, kam dávno patří. „Pryč s tou odpornou židovskou mrtvolou, pryč, ať neotravuje vzduch našeho křesťanského hřbitova. Na židovský hřbitov s ní, kam už patří dávno.“

Obsah článku ve Vlajce je v několika hodinách znám po celých Lánech. Na některé lidi padá děs. Ne strachu, ale odhodlání. Pověst označuje za autora učitele Koláře z nedalekých Tuchlovic. Chameleon, který za života presidenta Osvoboditele chodíval mu s lánskými zpěváky zpívat pod okna, který se do jeho společnosti lísavě přitřel při fotografování, ale s příchodem Němců ihned obrátil. On i jeho syn, který byl na vedoucím místě Vlajky.

Vlajkaři cítili jedovaté uspokojení, ale národ se kolem památky svého presidenta semkl ještě pevněji.

Obr. Zahraniční letáky shazované v lánském kraji spojeneckými letadly

Proti všem

Útok Vlajky na Masarykovu památku šel po celých Lánech. Jak by tedy netížil i hlavu lánského starosty listonoše Krumhanzla, který od rána kleje a má plné zuby vzteku. Za mlada pracoval v dolech a jeho ruka je ještě tak tvrdá, aby stiskla takového vlajkařského floutka jak se patří. Má řízení u malíře Horníka.

Jednají a oba si čtou v očích shodnou otázku, které jsou Lány plny. Odpověď na ni je jednoznačná:

„Tyto ostatky nikdy zneuctěny nebudou!“

Sedli si na schod Horníkovy vily a radí se. Zvenčí to vypadá jako sousedská beseda. Starosta si zamyšleně tře bradu, safra, safra, jak na to, nějak se to udělat musí. Shoduje se s malířem v názoru, že zneuctění drahých ostatků se nejlépe předejte tím, že je převezou na místo, kde je nikdo hledat nebude. V duchu již vidí překvapení na tvářích hanobitelů, kdyby je po otevření hrobu nenašli. A také vidí persekuci, která by je potom čekala. Jenom jedno nevidí: sebe. Sebe a své rodiny. A proto se rozhodují, že rakev vyzdvihnou a dopraví na bezpečné místo. Jen jedno nevědí: jak to vše provést a s jakými lidmi.

Několik oharků svědčí o úpornosti myšlení. Vše se musí provést rychle, tajně a hladce.

„Ty musíš najít záminku, jak otevřít hrob z moci úřední,“ uvažuje Horník, „a já si vezmu na starost ostatní. Na převezení rakve nám někdo z obce půjčí nákladní auto.“

„Otevřít hrob, ale proč?“ uvažuje starosta.

„Co voda?“

„Voda? To by šlo. Obec může nařídit průzkum, zda není v hrobě voda. Půjde se na to s téhle strany.“

Rozešli se a jejich hlavy byly těžší než při sejití.

Starostova, jak to zařídit, aby obec zkoumala půdu na hřbitově, kde sehnat spolehlivou firmu, která by prováděla průzkum na oko a se spolehlivými lidmi.

Malíř Horník měl pak starost o to ostatní. „To ostatní“ bylo: opatřit nákladní auto na odvezení rakve, zjistit způsob, jak ji vyzdvihnout z hrobu, najít místo pro zatímní hrob, který se teprve musí vykopat, převézt do něho rakev, vše zamaskovat a hledat někde nové místo pro uložení ostatků až do dne osvobození. Toto místo musí být suché, nejlépe v nějaké skále. Protože však žádné jeskyně v okolí není, musí vymyslit, jak rychle a nenápadně skálu vyvrtat. Předtím ovšem sehnat vhodné lidi, kteří by takovou hrobku ve skále dovedli udělat a mlčet. Dále obstarat druhý převoz rakve do nové hrobky a strážní službu po celou dobu prací. Starost pro deset hlav. Žel, měli jen po jedné.