TGM v Lánech 29: Poslední přípravy

Obstarat nákladní auto. Jak lehce se tato tři slova vysloví a jak těžce uskuteční. Každý má deset výmluv, nikdy nepotřeboval automobil naléhavěji než teď, kdy jej Horník žádá pro převoz. Nikdo s tím nechce nic mít. Zúčastní se na podniku pouze mlčením.

Nezbývá než se spokojit koňským potahem. Je to pomalé, nemusí se však nikoho prosit. Koně a vůz má sám.

Z nádvorní budovy za Horníkovou vilou je slyšet temné a suché údery motyky. Malíř pověřil vykopáním prozatímního hrobu svého přítele, ředitele divadelní společnosti Dvorského. Země je tvrdá, udusaná, je třeba přitlačit. Dlaně pálí, vykopat pět kubíků tvrdé země za necelé dva dny, to je pěkný kousek práce i pro starého kopáče. Protože kope ve dvoře, obehnaném vysokou zdí, nikoho neví, co se tam děje. Starost jim dělá pouze hlína, která zbude. Na dvoře nesmí zůstat hromádka země čerstvě vykopané. Mohla by přivést slidiče na stopu. Proto ji ředitelova žena a její přítelkyně nenápadně vynášejí v kbelících ven. Pokud se ovšem taková práce nenápadně dá dělat.

Rozhazují vykopanou hlínu venku, za zdí. Horník zkoumavě prohlíží půdu kolem, zda je stejného složení jako ta u něho v kolně. Aby na příklad na rezivou půdu nenasypaly hlínu jiné barvy. Ale ne, jde to. Přeje oběma pomocnicím hojně zdaru a vyráží k lesu, do pískového lomu na Hořkovci, kde by mohla být rakev uložena až do konce války. Na místo ho upozornil lesní rada Zatloukal, když ho požádal o zapůjčení nákladního auta. Zdá se, že je to místo dobré. Obhlídka jeho domněnku potvrdila. Vydlabání hrobky v pískové stěně nebude tak pracné jako ve skále; určitého času si ovšem vyžádá. Proto ono zatímní uložení v hospodářské budově za jeho vilou.

Než se vrátil, provisorní úkryt v nádvorním traktu byl již připraven. Maskován bude dobře. V koutě už stojí věci, které se tam po zasypání složí: Několik prken a různé hospodářské nářadí, na něž, bude-li třeba, se přitáhne i bryčka.

Přehlédne rychle dvůr. Nikde nic nápadného. Teď ještě za hrobníkem, aby mu popsal vnitřní konstrukci hrobky a uložení rakví.

Hrobník se vzpouzí: „Odvézt pana presidenta ze hřbitova?“

Zmocnil se ho děs, jako by šlo o svatokrádež.

„Slyšel jste přec o tom článku ve Vlajce.“

„Jak by ne! Moh´by mi sem ňákej takovej holomek přijít. Hlavu bych mu rozrazil dřív, než by se dostal ke hrobu,“ rozmáchl se rýčem na dotvrzení své řeči.

Vysvětlování. Jde o to, aby se takové akci předešlo. Proto rakev převezou do bezpečí včas. Zneuctění hrobu se musí zabránit stůj co stůj.

V hrobníkově tváři nerozhodnost, která však zvolna přechází ve váhavý souhlas.

„No, dobrá, tak to udělejte…“

Cestou zpět uvažuje Horník o situaci. Půjde to dobře. Podle hrobníkova výkladu jsou obě rakve v ochranných bednách z měkkého dřeva, opatřených nohami, aby nestály přímo ve vlhku na zemi, které se na dně každé hrobky tvoří. Oba zesnulí jsou položeni hlavami k východu, paní Charlotta Masaryková po pravici svého manžela. Vyjmou tedy jeho rakev z ochranné bedny a křížem přes paninu vysunou ven otvorem, vybouraným v severní stěně hrobky. Traversa v hrobě jim překážet nebude, protože je dosti vysoko.

Když pak vysvětluje položení starostovi, slyší stejný posudek:

„Půjde to dobře.“

A vyhlídka na dobrý průběh činí jim srdce téměř lehká.

Obr. Zde měly být uloženy ostatky TGM za okupace

Sonda

„Spolehlivý?“

„Naprosto.“

„Mlčenlivý?“

„Jako hrob.“

„Jak se jmenuje?“

„Leiner, Josef Leiner.“

„Tož dobrá, ať přijde.“

Se starostových beder zase jedna starost. Obecní rada nařídila průzkum hřbitova, zda tam není voda. Sonda má být vedena v rohu mezi zdí a těsně u hrobu presidenta Osvoboditele. Ale komu tuto práci svěřit? Musí to být nejen odborník, ale také člověk národnostně spolehlivý a mlčenlivý. A vědět, co na sebe bere.

Oťukávali zde, oťukávali onde, až přišli na stavitelského asistenta Josefa Leinera. Přidělili mu několik dělníků z místa, mezi nimi záměrně i hrobníkova syna.

Podél vnější stěny hrobky vykopali jámu do hloubky tří metrů, úměrnou účelu sondy, ale myšlenou tak, aby šla podle potřeby rychle rozšířit.

Za několik dní začalo se pracovat na sondě. Po Lánech neklid, co se to na hrobě děje. Zakrátko to bylo skoro veřejné tajemství. Lidé sice neznali účel prací a podrobností plánu, ale dohadovali se ho.

„Co tam dělají, mistře?“ zastavuje soused malíře Horníka.

„Zkoumají půdu, není-li v hrobě voda.“

„Hm,“ soused nedůvěřivě.

„Vrtají sondu.“

„Sondu?“

„Ano, sondu!“

„Ach tak, a já myslel, že sondu,“ ironicky soused. A rozešli se s úsměvem augurů.

Sonda brzy obnažovala cihlové zdivo severní stěny hrobky v dostatečné šíři. Na všechny padlo rozčilení. Asistent nervosně odhazuje nedopalek za nedopalkem. Přiblížila se chvíle, kdy vstoupí do hrobky a stanou u drahých zesnulých.

Na dno sondy se spouští dělník a opatrnými údery vytlouká zatvrdlou maltu, vážící cihlové zdivo. Ruka je pevná, ale srdce se podivně chvěje. Je mu, jako by vykopával poklad.

Cihla povolila. Opatrně ji vyjímá a podává nahoru, kde ji pečlivě ukryjí, aby ji snad nějaké slídivé oko nespatřilo. A za ní další.

Z temného otvoru vane vzduch, malátný několikaletým vězením. Dělník uhýbá hlavou a zatajuje dech. Vlna se přehnala. Sáhne po lopatě, dá na ni kus zmačkaných novin a zapaluje.

„Dali jsme ti na podpal tu plechovou hubu,“ říkají mu nahoře. Vybrali Hitlerovu nadutou řeč s jeho podobiznou v teatrální póze.

„Ať slouží!“ je slyšet z jámy, kde již dělník opatrně vsunuje ke dnu hrobky lopatu s hořícím papírem, aby se přesvědčil, není-li tam kysličník uhličitý, smrtící plyn, v němž nelze dýchat a který se usazuje na dně nevětraných sklepů a jeskyň. Zhasne-li, bude jej nutno vypudit.

Papír nedohořel. Musejí čekat, až hrobka vyvětrá. Nečinností se jejich vnitřní napětí jenom zvyšuje. Je jim jako pět minut před útokem.

Druhá zkouška s kusem hořícího papíru. Zdá se, že oheň plane déle, ale pak skomírá opět uhašen dusivým plynem.

Teprve po třetí papír dohoří. Vzduch je čistý. Mohou pracovat bez obav. Ale jejich práce přijde teprve v noci.

Zatím čerpají z hrobky vodu. Je jí tam do výše deseti centimetrů, ale truhlám neškodí.

Potom zakryjí otvor do země prkny a čekají na setmění.

Také Horník se již nemůže dočkat večera.

Obr. Vstup do lomu na Hořkovci

Prohlíží koňské podkovy, aby snad cestou některou neztratil. Vida, jednu musí vyměnit, je už hodně špatná. Možná, že by zdržela jízdu více než milo. Hodinky ukazují na pátou. Má ještě prohlédnout vůz, který chce trochu očistit. Poveze dnes břímě, jaké na takovém voze nikdy nevezli. Jedno z nejvzácnějších na tomto světě.

Pravda, jsou lepší vozy než ten Horníkův a nejsou daleko. Ale nač se doprošovat?

Přibíjí podkovu jako starý kovář. Teď ještě připilovat hroty hřbetů, vylézajících z kopyta, a hotovo. Ještě jednou pohlíží zaujatě své dílo, věru, ani zkoušený podkovář by se za ně nemusil stydět.

Zavede koně do stáje, kde prohlédne postroj. Není mu nic, a tedy k vozu. Je to velký žebřinový vůz, jakých je na venkově mnoho. Vytlačí ho z druhé kolny. Nápravy jsou dobré, nikde nic prasklého, oj v pořádku. V pořádku? Což pak u něho není vždy všecko v pořádku? Ano, ale dnes to nebude jízda obyčejná. Drhne vůz rýžákem, škoda, že ho nevidí sedláci, ti by se as nasmáli, takhle pečlivě omývat žebřiňák! Žije mezi nimi léta letoucí, ale člověk z města se v něm nezapře.

Rafije se posunují k večeru. Je třeba se dohodnout o posledních přípravách se štábním rotmistrem Skrčeným, jemuž dal na starost strážní službu. I tam jsou připraveni. Jen co spadne noc.

Všichni jsou netrpěliví. Nikdy by člověk neřekl, že taková hodina může mít délku dne.