TGM v Lánech 3: Trochu soukromí

Hospodář

V soukromých věcech byl president Masaryk skromný a šetrný. Jendou šlápl Hektor, jeho nejmilejší kůň, na otěž a přetrhl ji. Hlásili mu, že dají udělat novou. Pan president se tak podívá a říká: „Dá se to spravit?“

Řekli mu, že dá, a pan president nato: „Tož spravte to.“

A jezdil se spravovanou otěží.

Stejné to bylo s bílými jezdeckými rukavicemi z jelenice. Jak držel otěže, prodřel levou rukavici na malíčku.

Nové rukavice? Ale kdež! Ty staré se musily „zaštupovat.“

Nové věci

A vůbec, neměl rád nové věci. Byl by nosil jeden klobouk nevím jak dlouho. Nebo třebas uzda pro Hektora. Přinesli mu ji krásnou, žlutou, přímo z dílny. Pan president se tak na ni podíval a povídá:

„Dejte ji některému vojákovi, ať ji ušpiní. Potom si ji vezmu já!“

Stejná historie byla s aktovkou. Jeho stará už nijak presidentsky nevypadala a dali mu proto udělati novou. Pan president však zůstal věren té staré. Připomínala mu hrdinské doby odboje, kdy v ní nosíval memoranda, dokazující nutnost zřízení samostatného Československa, první akta státu, který se tehdy zdál býti jenom vidinou.

Co rád

Jednoduchost požadoval i v jídle. Jeho první hospodyně, paní Černá, či jak se jí na zámku říkalo, teta Černá, malá čilá stařenka, o rok dokonce starší než pan president, jednou o tom vyprávěla:

„Když jsem vařívala, vždycky jsem chtěla vědět, co pan president rád. No, po čase jsem poznala, že mu chutná taková jednoduchá domácí strava. Však také jednou povídal:

,Já mám nejraději jídla, jaká vařila doma maminka.´“

Proto mu nosívala na jeho narozeniny domácí dort.

Jeho záliby znal i předseda poslanecké sněmovny, který mu přivezl k jeho poslednímu svátku domácí jaterničky.

Maminčino vaření

Na maminčino vaření vzpomínal i na lánském zámku, zvláště na bramborovou polévku a slejšky, dvě maminčina jídla, jež za mlada tak rád.

Hluboký byl jeho vztah k chlebu. Vedle odloženého krajíčku se nikdy nesměl položiti zbytek jiné jídla. Chléb, i nedojedený, měl vždy svůj zvláštní talířek. Byla to úcta k chlebu, kterou si přinesl do života z domova a která v těžkých dobách kovářského učení, a pak i chudobného studování, ještě zesílila. Znal cenu chleba, vydělaného tvrdou prací.

Při jídle měl rád, když šlo jedno jídlo za druhým a nemusil dlouho čekat.

Komorníci si tedy udělali do dveří dírku: tou pozorovali, jak dojídá, a hned mu nesli další chod.

Jejich přesnost byla panu presidentovi nápadná a často se ptal, jak to, že komorníci v sousední místnosti vědí, že právě snědl polévku…

Šarže na zemi a na nebi

Když měl obědvat, pozval si obyčejně někoho ke stolu. Jednou byl mezi pozvanými rotmistr hradní stráže Lofaj, Slovák. Zasedli, ale místo v čele stolu bylo prázdné. Rotmistr Lofaj si tam nechtěl sednout, že to je pro významnější lidi, než je on. Pan president mu nato povídá:

„Ty jsi voják. Každý voják patří do čela.“

A tak si tam rotmistr musil sednout. Za chvíli se trochu osmělil; poznal, že se pan president rád zasměje i při jídle a tak mu vypravoval tuto anekdotu:

„Když jsem sloužil v Prešově, náš zupák (šikovatel) s námi držel školu. Jednou nám vykládal šarže a srovnával jejich hodnosti s civilními úředníky. Frajtr povídal, to je jako rychtár, kaprál jako notár, cuksfýrer, ten je tak asi v ranku župana (okresní hejtman), feldvébl,“ a při tom ukázal na sebe, „takového pána v civilu už vůbec není.“

A TGM, odpůrce diktatur, s úsměvem doložil:

„Štěstí, že to nebyl takový německý feldvébl. Ten by nenašel sobě rovnou šarži ani na nebesích.“