TGM v Lánech 30: V hrobce

Noc temná, hluboká, jako by lánským spiklencům přála sama příroda. Hřbitov na návrší, stromy i zeď slity v jedinou temnou hmotu.

Na dvoře u Horníků stojí připravený potah, kůň netrpělivě čeká na výjezd. Malíř ho krotí vlídnými slovy. Do stanovené hodiny už mnoho nechybí. Jen co zabuší na vrata posel se zprávou, aby jel.

Jde se podívat na silnici před bránu. Ticho, tma. Zdá se mu, že zdůly zaslechl kroky. Zaposlouchá se do tmy, skutečně vzdálený skoro neslyšitelný krok, ale nepřibližuje se. Podle všeho předsunutá hlídka, jimiž je hřbitov obklopen. Strážný je i na hřbitovní zdi, přímo nad hrobem. Straží uši do tmy nad poli, ale oko chvílemi sjede dolů ke hrobu, kde se v temnotě převaluje tlumený shluk několika postav.

Tichý klepot; jeden z dělníků se spouští do sondy, kterou hned po setmění rozšířili na potřebnou velikost. Šramocení vyjímaných cihel, aby byl otvor do hrobky dostatečně veliký.

Obr. Pískový lom

Hotovo! Teď…

Člověku až padá na prsa tíseň. Pomalu vsunul půli těla do číhavé temnoty hrobu. Zdá se mu, že slyší tikot vlastního srdce.

I záře stlumené svítilny obejme úzký prostor hrobky, v níž leží vedle sebe dvě velké ochranné bedny s rakvemi. Jde k té zadní, v níž je uložena truhla presidenta Osvoboditele. Za ním se protahují druzí. Po krátkém úsilí je bedna otevřena. Zkoumavé oči odborně posuzují výšku rakve a skládají čela do vrásek starostí:

Projde? Neprojde?

Hezký kus pod krytem hrobky a souběžně s oběma truhlami vede jejím středem železná traversa, která nečekaně zmenšuje volný prostor mezi ní a ochrannou bednou s rakví paní Charlotty Masarykové. Dva muži opatrně vyjímají těžkou rakev a překládají křížem přes schránu s ostatky presidentovy ženy. Opatrné posunutí, nižší konec rakve v nohou se již dotýká víkem traversy a dole bedny, vysoké něco přes metr. Dále nelze. Otvor je jen málo přes třicet centimetrů… Neprojde.

Porada. Volání nahoru. Dohadování. Návrh: Snížit druhou bednu o nohy. Ale návrh padá změřením jejich výšky. Je to málo.

Mlčení. Co teď? Snad nejprve převézt rakev s ostatky paní Charlotty Masarykové, ale odhad času a technického stavu příprav poučuje, že jim na převoz obou nestačí. Co tedy? Sestrkují hlavy dohromady a výsledek porady vzkazují po smluveném poslu Horníkovi.

Jejich dohadování a hřmot pracovního nářadí je rušnější, než si v zápalu protichůdných názorů myslí. Slova jsou unášena větrem až na cestu v polích, kudy jdou havíři do blízkého dolu.

„Tam je nějaký šum,“ zastaví se jeden ze skupiny a zbystří uši. Trvá na svém, i když druzí pochybují. Baví se a proto nic nezaslechli, to je to.

„Ne, ne,“ trvá na svém. „Sakra, aby ty mizerové z Vlajky…!“

Všichni se zastaví. Ticho. Spletl se. A jdou dále.

Ale ten, že ne. Půjde se podívat sám. Kdyby něco, vzbouří celé Lány.

Odbočí na cestu. Skutečně: Kroky. Kdosi ve tmě. Ale jsou to známé obrysy.

„Jářku, Franto, co tady teď v noci?“

Může mu Franta říci, že zde hlídá tamty na hřbitově? Začne tedy, že byl na Slovance. Poseděl si a teď to vzal tudy. Je to kratší a… Ale havíř mu nedá domluvit. Na hřbitově prý se něco děje, jde odtamtud takový divný šum.

„Asi ti hučí v uších,“ řekne hlídač s pichlavým humorem, chtěje zlehčit soudruhovu domněnku. „Jdu kolem a nepíp´ tam ani ptáček. A vlajkaři? Člověče, zbláznil jsi se? V Lánech by měli aviso dřív, než by došli na Slovanku. Ale, co je to tamhle?“ ukazuje opačně od hřbitova. „Něco se tam bělá jako strašidlo.“

Ale havíř, že nic nevidí.

„Že ne?“

„Ne!“

„Máš asi na očích vlčí mlhu.“

„Ty zalehlé uši, já zas vlčí mlhu.“

„Ale podívej se, co máš hodin,“ nastrkuje hlídač havíři zářivý ciferník před oči.

„Ježíšmarjá, to mám co dělat.“ Kvapný pozdrav a běží za zmizelou partou.

Obr. Letáky shazované spojenci a nevybuchlá bomba

Rozpustit stráže

Malíř Horník se rychle vrací, aby nepropásl posla. Odskočil si k telefonu sdělit Skrčenému, že je vše v pořádku. To znamenalo: potah připraven, jak dostanu aviso, jedeme na hřbitov.

Čekaného posla potkává kousek před vilou. Ten překotně sděluje, že záměr není možno uskutečnit a hlas mu ještě přeskakuje kvapem, když vykládá proč.

„Podnik neuskutečnitelný. Rozpusťte stráže!“

Skrčený břinkne sluchátkem a kleje. Nedivte se. Je to legionář a k tomu ardita.

Presidentův hrob byl do rána jako dříve.

Jeho zelený příkrov se zdál na pohled netknutý…

Když druhého dne Skrčený, Horník, Krumhanzl a Leiner probírali průběh včerejšího podniku, vyslovovali mínění rozličná.

Zda nebylo lépe převézt nejprve ostatky paní Charlotty Masarykové, jak se původně zamýšlelo. Druhou rakev by pak vysunuli bez nesnází. Nebo navrtat novou sondu z jihu. A ještě jiné náměty. Byly to však už rozpravy teoretické. Podnik byl prozatím skončen.

Všichni se však shodli na jednom:

Otevření hrobu nebylo tak snadné, jak se původně myslilo. Krycí deska pod příkrovem z hlíny je těžká a sedí pevně. S otevřením by měli pernou práci i zkušení dělníci. Kdyby se však přece jen vlajkaři o něco takového pokusili, odstranění násypu a nadzdvižení desky by si vyžádalo drahně času. Mezitím by nastalo v místě hotové pozdvižení. Rozezlení lidé by je zahnali dříve, než by něco udělali.

„Jo, a co kdyby měli zbraně?“ padla námitka.

Skrčený se však zasvěceně usměje:

„Nemějte strach, nějaká ta bouchačka by se na ně v Lánech taky našla.“

Má pravdu. Těch třináct pušek ve vzdušníku lánského zámku by nemlčelo…