TGM v Lánech 31: Koruna trnová

Maffie o milionu hlav

Byly doby, kdy veliké světové události pronikaly do Lán sotva ve vzdáleném hlase. Lakýrník a sedlář Vavřička se kozla staral o konferenci ve Stresse nebo třináctý článek Společnosti národů a tejně i soused Kukla. Tak, že pokývali hlavou a šli si po svých.

Německá okupace však lánskou idylu rozbila. Důsledky světového dění začali pociťovat i zde. Lakýrník Vavřička neměl barvy a laky, protože Němci potřebovali suroviny pro válečný průmysl. A nějak podobně i soused Kukla.

Němci nadiktovali němčinu do úřadů a škol. Rozdrtili Francii a prohlásili se za pány Evropy na tisíc let. Německou firmu si musel dát sedlář Vavřička i soused Kukla. Němci se chystali na Rusko a potřebovali potahy. Vzali tedy koně i malíři Horníkovi. Život byl podroben zákonu o spojitých nádobách, které se nahnou jedním koncem dolů. Čím v Říši více, tím u nás méně, ale hladina je na oko všude stejná.

Němci udržují poslušnost zotročených národů terorem. Gestapo zatýká i tady v Lánech. Ne jednoho, ale několik. Teď zas hospodářského správce Valentu a pojezdného Chaloupku. Německá rozpínavost nezná mezí. Evropa je naše! Na tisíc let naše! Srdce je stísněné, ale nevěří. Nevěří, neboť odpor v této době je záležitost víry, nikoli rozumu. Žádná rána není tak veliká, aby po ní nepřišla větší.

Rozdrcená Francie. Nemohoucí Anglie. Pokořená Jugoslavie. A – rána nejhorší: Smlouva s Ruskem… Lidská srdce usedla v zoufalství. A nikde východiska z bolesti a hoře.

Lánští spiklenci schůzují u Sixty v cihelně. Místo skryté, odlehlé, nikde tu nepotkáš ani živé duše.

Všichni jako zařezaní. Tahle smlouva s Ruskem… Slovo má posel z Prahy. Je to skladník Hornof z Nebušic, ten, co také někdy přiváží podzemní časopisy.

„Rusové to nemyslí doopravdy, jen tak na oko, taktika k oklamání Hitlera manévr. Konce budou jiné. Vzpomenete si na mne.“

Led beznaděje roztává. Tohle slyšeli rádi. Konečně východ ze slepé uličky a typ pro šeptandu. Den po tom si celé lány šeptají: všimněte si na fotografii Stalina, jak se lišácky usmívá, ten je převez´, co?

Spiklenci uskutečňují pražské instrukce přesně bod za bodem.

Skrčený sbírá na ilegální časopis, oběhne známé, jak se máš, co děláš, dej sem dvacetikorunu. Na co? Co se ptáš? Dej sem dvacet korun a nemluv. Překvapení, ale pravda, dnes je lépe se na nic neptat. Nic nevím, nic nepovím, kdybyste ze mě duši vyrazili. Někdo dá dvacet, někdo padesát, podle kapsy, a ještě koncem týdne putují do Prahy dvě tisícovky. Ty časopisy za to stojí, Lány jsou tam vzpomenuty co chvíli.

Řekni Lány a jako bys řekl Masaryk, Beneš, Československo, socialismus, humanita, demokracie, pokrok.

Nejen Tábor, také Lány jsou program

Gestapo slídí po české maffii. Slídí marně. To, co podchytí, je pouze malý zlomek národního odboje. Neboť česká maffie, to je celý český národ. Česká maffie, to je sedm milionů hlav, které vědí, co dělat.

Šprýchar na Nových dvorech není jen hospodářskou budovou. Je to malý arsenál pro místní odbojníky. Pušky zabalené v papíru, v hadry a slámu padají měkce na zem. Že je jich málo? Přibudou další. To je Wimmerova starost. Sežene zbraní po čtyřicet lidí. Wimmer ovšem dnes rotmistrem není. Je přeškolen stejně jako štábní rotmistr a potom vrchní kancelářský oficiant Skrčený. Přeškolili je na nádeníky. Jako všechnu českou inteligenci, která, jak říká Karl Hermann Frank, je semeništěm protiněmeckého ducha a nechce pochopit nacionálně socialistickou novou Evropu.

Do Lán se trousí uprchlíci. Z koncentračních táborů a z válečných robotáren v rajchu. Tam ještě nezradili nikoho. Každému pomohli. Jako bys nad sebou cítil ochrannou ruku velkého mrtvého.

Maffiistická legitimace

Zazvonění, kdo pak to, tak navečer. Za chvíli nato malíř Horník zkoumavě odhaduje tři tváře, tři cizí obličeje, na něž si přes podrobné připomínky nemůže vzpomenout. Ani si v té chvíli neuvědomuje, jak váží slova, jak jeho cit bedlivě proniká zabarvením a tónem hlasu, jež jsou puncem pravdomluvnosti a pro toho, kdo se dovede vciťovat do nitra lidí, spolehlivějším průkazem věrnosti než deset úředních razítek.

Umělec poznává falešný cit snadněji než falešné dokumenty. A Horník je umělec, malíř, který se musí vciťovat do člověka, aby z jeho tváře vyčetl více než fotografickou podobu.

Kam že jdou? Do Říše? Tam je bezpečněji. Na Horníkově tváři podiv. Bezpečněji? Ale ten, který má hlavní slovo a zdá se vést, říká, že se tam člověk ukryje lépe než tady, podle pořekadla o svícnu a tmě.

Vnitřní hlas, takový instinkt, malířovi říká, že těmhle lidem je možno věřit. Přechází v srdečnost a ten snědý, který dosud naslouchal, pojednou na něho, nechce-li vidět legitimaci.

Legitimaci? Na co legitimaci. Odmítavý posunek, na papíry je lépe se neptat.

„Ale tahle legitimace nelže,“ razí ten snědý pevně a ukazuje Horníkovi doklad. Ten si jej překvapeně prohlíží. Ne, tahle legitimace nelže, té nezneužije ani Gestapo.

Také druzí dva zvědavě prohlížejí přítelovu průkazku: reprodukci Horníkova jezdeckého obrazu T. G. Masaryka s malířovým podpisem.

Malíř už nepochybuje. Lepší legitimaci mu nemohli ukázat. Kolik takových pohlednic lidem podepsal! Tisíce? Desetitisíce? Neví, ale bylo jich hodně.

Prvního stíhají pro deserci z vojenské fabriky, po druhém jde Gestapo, třetí jim utekl při převážení. Jeden z mála, kterým se to podařilo. Jdou za hranice a tudy. Vědí, že slidiče nenapadne, aby je hledal opačným směrem. Chtějí projít německým územím do Uher a pak na Slovensko. Potřebují však hodinky a kompas. Horník jim zařizuje nocleh a shání kompas. Hodinky dá svoje, ty staré niklové, beztak je nenosí.

Když pak ráno vyrazili k západu, měli po presidentově obrázku i druzí dva.

Jednoho dne přijde k obrazu také Jarek. S celým družstvem. Než se jim však otevřely dveře salónku, musili chvíli vyjednávat. Neboť obraz byl jen pro zasvěcené. Jen pro ty, kteří dovedou držet jazyk za zuby.

Malíř je vpouští teprve po obvyklé zkoušce spolehlivosti. Ale za průtah jsou odškodněni více než druzí. Tentokrát nevidí jen obraz, vidí také uzdu s Hektora i jezdeckou čapku presidenta Osvoboditele, jeho jelenicové rukavice a na malém stolečku v pouzdře na šperky klenot převzácný, stříbrný chomáček vlasů zesnulého.

Je jim, jako by stáli před posvátnými relikviemi některého z českých patronů.

Také oni si berou po obrázku.

Jarek otvírá notes a vkládá do něho pohlednici podepsanou malířem. Mezi listy notesu je vidět několik suchých kvítků.

„Ty jsou od mého děvčete. Natrhala mi je v noc na mobilizaci na hrobě v Lánech.“

A hoši poslouchají příběh, který jim připomíná mythické děje starých pověstí.

Jarek ukládá presidentův obrázek k suchému kvítí. Ten Masarykův obrázek a kvítí s jeho hrobu, to je připomínka a zároveň slib, který si ponese s sebou za hranice.

Kdo je ten růžový holohlavý člověk s tváří bodrého tatíka? Nějaký poštmistr ze Slovenska. A po Lánech si chodí jako doma. Snad je tu po páté, snad po desáté. Čas od času se tu objeví s osmi, deseti, dvanácti lidmi, samí mužští a po každé jiní. Převádí je přes hranice. Lány jsou jejich první zastávka a v nich tři zastavení: u zámku, u hrobu, u obrazu.

Také oni si nesou po obrázku.

Kolik jenom se těch podobizen presidenta na koni už takhle dostalo za hranice…

Před útěkem do ciziny se přišel do Lán rozloučit i baletní mistr Národního divadla v Praze Libovický. Po zastavení u hrobu zastavení u obrazu. Stisk ruky, obrázek na cestu a na shledanou!

Ve dveřích se otočí s obrázkem v ruce: „Ten si vezmu s sebou jako talisman.“ „Vrátí se?“ ptá se ho pak něco úzkostlivě na dně srdce.