TGM v Lánech 35: Mezi partyzány

Pomoc shůry

„Jsem-li dobrým Čechem? Kdo? Já?“ hajný Mátl k nočnímu hostu, jehož nezval. A v duchu, co tohle zas je, aby to nebyla nějaká bouda, to tak, a podrážděně: „Jen aby vy jste byl tak dobrý Čech. O mě se nestarejte.“ Kdyby noční host rozložil přízvuk a zabarvení Mátlova hlasu, shledal by v něm oprávněnou nedůvěru, pak vyzývavost, vycházející jednak z podráždění, že se o jeho češství pochybuje a jednak z hrdosti, s níž se k svému národu hlásí. Potom také trochu rozmrzelosti. Rány na okno hájovny za noci nelze počítat mezi budíčky příjemné.

V kuželu světla stojí muž, který ho zburcoval. Jeden z mnoha, jak je potkáváme. Ale ve tmě za ním bylo tušit celou skupinu. Nevypadali nepřátelsky, nevypadali přátelsky; jejich oči říkaly: dobré Čechy máme rádi. Jejich ruce držely pod plášti a v kapsách revolvery nebo automatické zbraně.

Ten muž ve tmě, že jsou parašutisti, a hajnému nezbývalo nic než věřit. Stalo prý se, že přišli i převlečení gestapáci. Nějakou chvíli vzájemného oťukávání, člověk nikdy neví, ale po zjištění oboustranné důvěry přišlo srdečné a důvěřivé přátelství.

Bylo to devět lidí ze skupiny poručíka Sokolova, svržených ruskými letadly na Křivoklátsku. Soustředili se koncem března v běličském polesí Na kalech. K devíti parašutistům časem přibyli další, potom i nějací naši, hledaní Gestapem, nebo uprchlíci z otrokáren v Říši, kteří se skrývali o lesích, a tak ustavili skupinu třiceti lidí.

Úkoly lánských partyzánů byly stejné jako jejich předchůdců z počátku devatenáctého století a jako jejich současných bratří v Rusku, Řecku, Jugoslávii, Polsku, Francii, Belgii, Holandsku a Norsku: rušit zásobování a spoje nepřítele, unavovat ho, rozptylovat jeho síly, zneklidňovat týl a připravovat povstání. Geniální taktik revoluce Vladimír Iljič Lenin o partyzánské válce napsal, že ji „vedou jednotlivé lidé a nevelké skupiny lidí, kteří zčásti patří k revolučním organizacím, zčásti nikoliv.“ Podobně tomu bylo také u nás, kromě organisovaných partyzánských jednotek na horách i v lesích bylo dost zelených kádrů, které pracovaly na svou pěst. Jako jeden z úkolů partyzánů Lenin stanoví, aby byli zneškodňováni „šéfové policejní služby i jejich podřízení.“ Toho většinou nebylo třeba. Také v Lánech ne, kde si četníci s jinými odbojníky nezadali.

Partyzáni zprvu žili v přísné samotě. Teprve později navázali styk. Do obvodu, kde žili, však nikoho nepouštěli. To proto, aby nikdo neznal místa úkrytů. Bylo mezi nimi dosti Čechů a Slováků z české jednotky generála Svobody, mezi lánskými byl pak nejpopulárnější jejich rotmistr Mrouzek, rodem z Prahy, člověk troufalý, kterého jste mohli potkat v Lánech v samé poledne. Jezdil i do Prahy, automatickou pušku pod pláštěm. Člověk sebevědomý a nebojácný, pravý partyzán a parašutista.

Sokolov později navázal styk s druhou, početnější skupinou pod vedením sovětského majora Alexeje. Statný, vojácký chlapík v koženém plášti a civilních šatech s jezdeckými kalhotami, říkával lesnímu Urxovi, který spolu s hajnými Ešnerem, Mejstříkem a Černým s ním navázal styk:

„Neukvapte se, aby pak nebyla druhá Varšava. Začít v pravou chvíli! Kdyby však k něčemu došlo, dám vám sto dvacet lidí.“

Lesní Urx znal rusky a bylo ho třeba jako tlumočníka. Skupina majora Alexeje čítala po doplnění našimi na sto osmdesát lidí. Zdržovali se v místě Na psářích, blíže Křivoklátu. Také oni zprvu jen v hlubokých lesích, ale když poznali smýšlení lidu, spřátelili se s ním. Ve výběru těch, kteří s ním hlásili, byli velmi opatrní a později, když jejich jednotka měla přiměřený stav, nepřibrali už více nikoho. Pro jídlo si chodili do dvora Amalie, kde jim vyvařovali.

Ono se řekne semenec, ale zobat ho. A z láhve k tomu, bzučí v hlavě Jaroslava Hladkého, který zastupuje hospodářského správce statku Lány ing. dr. Fišera, „národovce“, která „pochopil dobu“; měl za ženu Němku a skrze ni i dobré bydlo.

Fišer přišel do Lán za popraveného Valentu. Na lidi jako čert, všude za nimi, a ty teď zásobuj partyzány. To už je nějakých pytlů mouky! Co to dá hlavy lámání dostat čas od času pár pytlů stranou. A kdyby jen mouka. Aby byl také i nějaký metrák masa. Teď se starej, jak pro ně chovat na statku svini, aby o ní Fišer nevěděl. A jak sehnat hovězí nebo skopové. Počty velmi složité. Podvojné účetnictví vedle nich malá násobilka.

Na skopovou pro partyzány se musí myslet hezky dopředu. Když ovce vrhne jehňata, jedno dvě se zapřou a chovají na černo. Ale partyzáni najednou vzkazují, aby místo skopového raději opatřil trvanlivé salámy. Na ty je však třeba hovězí, a kde ho vzít?

Přemýšlení, které mu chvíli klidu hezky pocuchá, ale končí nápadem: ovce vypěstěné na černo si vezme lánský řezník Šíma, který je vyseká na lístky. Lidé budou rádi, že je zas jednou skopové, a Šíma, že udělá z hovězího na výsek partyzánům salámy.

Takhle mají v Lánech na starosti hezkých pár desítek lidí. Nejsou to jen partyzáni, ale také rodiny zatčených a popravených v Praze i v Lánech, které podle potřeby a možnosti podporují také penězi. To je zase věc řídícího Hroudy.

***

Vojna se chýlí ke konci, dodělávající bestie kol sebe zuřivě tluče. Slávu přepadení Pearl Harbourgu a vztyčení praporu s hákovou štěnicí na vrcholu Kavkazu vytáhlo již dávno slunce spojeneckých úspěchů na východní a západní frontě. A Hitler, ten už jenom na Němce volá „bijte se před Berlínem, bijte se za Berlínem, bijte se všude do posledního muže, do posledního náboje,“ a slibuje jim za to novou víru v německé vítězství, jen co se chytí západ s východem. A německý Michl to důvěřivě polkne.

„Zbytky poražené rudé armády,“ jak vítězně vytrubovali Němci do světa před čtyřmi lety, „ty zbytky“ stojí teď na hřbetech Krkonoš a toku Dunaje a berou Němce do pancéřového louskáčku ocelových čelistí.

A u nás? Hluboko v podzemí duní kroky revoluční armády, která se tu šikuje, kroky neslyšené, ale tušené, kroky smrti, kroky osudu.

Čtyři bývalí příslušníci hradní stráže v Lánech mají práce nad hlavou.

Dělají soupis branců podle zbraní, vycvičených za posledních deset let republiky. Už aby ho šifrovaný poslali kurýrem do Prahy. Den co den jednají, kdo by ještě mohl přijít v úvahu, když najednou z kanceláře shánějí rotmistra Wimmera, aby šel střelit pro pražský hrad daňka.

Jde, hlavu plnou hovoru, daněk se v ní plete do jmen soupisu, ale zvítězí daněk a všechno druhé vytlačí.

Daňci chodí do Sviňského loužku, mají je tam dávno vyhlédnuté. Rotmistr čeká a myslí na ten soupis. Najednou vyběhne z lesa kus; stojí za složení. Rána, o kmeny se tříští desateronásobná ozvěna prchající do všech koutů lesa, jako by odtud chtěla přivolat pomoc.

Zvíře se kácí a pracuje k smrti. Záchvěv, škubnutí a je konec.

Rotmistr vidí, je to danělka; vytáhne nůž, aby ji vyvrhl.

„To je pro nás?“ přelétne mu nad hlavou, a za ním dva chlapíci s výrazem lidí, kteří nejsou ochotni příliš smlouvat.

„Kdo jste?“ rotmistr zkoumavě; o tomhle místě už něco slyšel. A ti dva tak samozřejmě, že partyzáni. Jako by se to rozumělo samo sebou.

„Je tedy vaše,“ a ti dva hned, kde jí udělat, snad u něho v kuchyni. Ale Wimmer na to, že ne. Lány jsou malé a Fišer všady.

Pak ještě několik zvídavých slov na výměnu. Oba jsou svobodovci, jeden Čech, druhý Slovák. Spustili je tady blízko s letadla, celou skupinu. Odnášejí si vysokou a nazdar, už to brzy začne.

Nezbývá mu než teď hledat nový kus.

Proč ne?