TGM v Lánech 38: Muž proti muži

Ještě v noci dostali zprávu na šachtu. Poručík Čechák, nasazený sem úřadem práce jako vážný, sestavuje z horních údernou jednotku. Teď budou mít těžší práci než tu v dolech; mají proti sobě dvacet německých četníků ozbrojených kulometem a ručními granáty. Přesto, že oni mají jen holé ruce a v nich motyky, četníci jsou skleslí. Rozpačitě přemýšlejí, jak na to. Mají se bít nebo raději složit zbraně? Cítí však beznadějnost odporu a vzdávají se. Ty tam jsou jejich žulové tváře. Ukazuje se, že to byla jen dřevěná imitace.

Dvacet pušek, kulomet, ruční granáty, to bude pro lánský arsenál znamenitý přírůstek. Dostane se teď i na četníky, kteří dosud neměli dlouhé zbraně. Němci jim ponechali jenom pistole. Nevěřili jim.

Z okna strážnice při zámecké bráně se dívá přímo proti čelu silnice hlaveň kulometu. V boku jsou revolucionáři a vládní vojsko, které se k nim přidalo.

Signál! Od Slovanky se řítí německá nákladní auta, která sem byla zahnána palbou lánské čety na křižovatce pod nádražím. Jsou to tři rotmistři hradní stráže, tři četníci a tři ozbrojení civilisté; nutí střelbou všechna vozidla do směru na Lány, kde je vyřizují.

Jde to dobře a mohlo by to jít ještě lépe. Ale nejsou zbraně. Muži chodí mrzutě po Lánech a bručí:

„Ještě jsme si ani nebouchli“ a vrhají se na každou pušku jako dravci. Hlášení z Kladna je však elektrizuje. Hurá, budou zbraně!“ Půjdeme si pro ně k Němcům!“

Štábní rotmistr Skrčený opakuje zprávu ještě jednou:

„Od Kladna podél tratě postupuje menší německý oddíl vojska. Pozor, jsou ozbrojeni!“

Z výstrahy, která je má varovat, nadšení. Zbraně na obzoru!

Zbraně dostali také Křivoklátští. Dobyli jim je partyzáni ruského majora Alexeje v lesích Na požárech, kde obklíčili přes dvě stě mužů vojenských SS. Krátká bitva strhující prudkosti. Partyzáni, znalí terénu, mistrně obkličují zmatené esesmany, kteří se začali bezhlavě vzdávat.

Lánští se bijí všude. Bijí se v polích, bijí se v lesích, bijí se u železniční tratě.

Teď se vracejí ti od železniční tratě. Hurá, zbraně jsou tu! Čtyřiadvacet pušek a různé pistole německé skupiny, kterou vyřídili u Rynholců.

Vracejí se právě do nejlepšího. Na dvoře velkostatku houkání pušek probíjené suchým praskotem revolverů. Od Slovanky sem zahnali auto s gestapáky, kteří před barikádou uhnuli do dvora velkostatku, kde se chtěli zatarasit. Vyskakují z auta a zuřivě střílejí; padají však dříve, než se mohli dostat ke stájím. Teď zase kamion vojenských SS. U křižovatky prchli před střelbou k Lánům, kam byla cesta ještě volná. Jsou nasupení, kulometčík jim padl na Slovance, kde ho Lánští zneškodnili dříve, než mohl zasáhnout rotmistra Wimmra. Ten unikl jen o vlásek. Kamion se řítí po asfaltové vozovce, barikáda! Teď poznávají, proč byla silnice k Lánům volná. Jsou v pasti. S boků se na ně vyrojil oheň, který je ochromuje dříve, než se zmohli k odporu. Zbytek se dává do zajetí; v germánské hrdosti si je oslazují omluvou, že se nevzdali civilistům nebo národnímu výboru, ale vojákům, i když jsou to jen takoví vládní a k tomu ještě pomíchaní s civilisty. Aspoň že je tu nějaká uniforma…

Večerní soumrak tlumí světlo i střelbu. Ale spát se nebude ani dnes. Ženy rozčilením, děti zvědavostí, muži jen tak podřimovat s puškou na dosah ruky. Pak ani to ne. Musili mít přísnou pohotovost. Cyklista přivezl zprávu, že lesem postupuje ozbrojená setnina. Čety lánských revolucionářů ji obchvacují. Objevuje se parlamentář, který vyjednává o průchod. Jeho žádost je zamítnuta. Buď složí Němci zbraně, nebo boj, marný, beznadějný boj, na jehož konci čeká jenom smrt. I pro ty, kteří se probijí. Padnou do ruky ruským parašutistům, kteří pročesávají lesy o dva, tři kilometry dále. Ti parašutisti jsou vymyšlení. Lest. Mají plné ruce práce a v dohledu není ani jeden. Po dlouhém rokování mezi sebou Němci kapitulovali. Odvedli je do sokolovny, kterou proměnili v zajatecký tábor. Jsou tam Němci, které vybrali na lánském nádraží z pravidelného vlaku.

Spánek je v pekle, ale ukořistěné zbraně je plní radostí. Stovka pušek, automat a četné pistole. Ráno jimi vyzbrojí další čety.

Bilance prvního dne revoluce je v Lánech velmi uspokojivá.

Zprávy o pražské revoluci čekali Lánští již v sobotu za časného jitra. Jak tam bylo včera, jaký je průběh bojů dnes. Ale žádná uspokojivá odpověď. To, že byli beze zpráv včera, je neznepokojovalo. Praha měla asi důležitější starosti. Ale sobotní mlčení je znepokojovalo.

Volají Prahu, co je. Že nic? Rotmistr jen dlouze hvízdne. Aby si tu udělali revoluci na vlastní pěst! Nový telefon. Cože? Včera celý den klid? No ne, má poklona. Jsme v kaši.

Nové dotazy.

Nic, nic, nic. A žádná kloudná zpráva ani dopoledne.

Co kdyby se tak nic nedělo? Nezbývá než si chlapisky postavit otázku, co dělat, a podívat se jí zpříma do očí.

Po úradě je soud jednomyslný: Tak to budou druhé Lidice?

A všichni souhlasí s návrhem, že, bude-li jinde klid, pošlou ženy a děti do lesů a celou obec promění v pevnost. Bez boje se nedají. Lidice z Lán nikdy nebudou. Lépe skončit v boji nežli v oprátce. Svoboda nebo smrt!

Zelený kádr

Sedm lidí soustřeďuje napjatě smysly na les, ale ty jim kromě sluchu neříkají ničeho. Tvoří si tedy představu podle množství ran: Nejde o přestřelku, ale i bitvu. Tyhle salvy se teď vyrojily někde na Požárech, kde jsou partyzáni. Jeden z těch sedmi, krytý kopkou jehličí, poznamenává: „Je to jak po atentátu na Heydricha, když přepadli esesmani ten kostel v Praze.“ Jarek proti němu napřáhne loket, „kuš, a nemaluj čerta na zeď!“. Měli by jít partyzánům na pomoc.

Je jich sedm. Čtyři ostřílení kozáci, kteří by podle míry útrap měli být už dávno atamany, a tři nováčkové. Mají však za sebou ledacos. Kárný tábor, útěk z rajchu, Pečkárnu. Jarkovi soudruzi se s nimi dali dohromady tady v lesích. Tak vznikl zelený kádr, který se mlčky podrobil Jarkovu vedení. Byl nejzkušenější a k tomu voják. Jeho slova o pomoci měla vůli křemene. Pouze ten v jamce za kopkou zabručel: „S těma dvěma bouchačkami toho zmůžeme,“ ale podrobil se. Chlapci ohmatávají revolvery v kapse. Na nohy už je nepřivazují. Rozložili se v řetěz a mezi každým pět, deset metrů, aby si byli v dohlednu i v doslechu. První s posledním revolver na ostro.

Kryti kmeny stromů, křovinou i svahem, zkoumají, co je rána a co ozvěna. Za klobouky a na čepice si nastrkali trsy borůvčí, v rukou větve, jimiž se kryjí. Když jdou, podobají se pochodujícím křoviskům.

S ozvěnou v zádech se plíží k suchému praskotu ran. Palba přestala skoro naráz. Tu a tam ještě ojedinělé rány, jako pár kapek po prudkém lijáku. Co to znamená? Buď byli vyřízeni partyzáni, nebo Němci. Hledají místo, jež by jim dalo štědřejší přehled. Nevidí lidi, neslyší hlasy, ale cosi jim říká, že nebudou daleko. Zas několik ran a dvakrát tolik na ně v odpověď; jsou však tlumenější, boj se vzdaluje. Blízkou tišinu rozčeřily zvuky řeči, ale ozvěna kalí jasnost výrazu. Německy to však není. Stojí ve střehu. Němčina s ruštinou i češtinou, co je to za galimatyáš? Zrozpačitěli. Ptají se Jarka tázavým kývnutím hlavy, ale ten ukáže rukou: dál!

Po desíti minutách se přilípli k zemi za kmeny; leží v křovíčku z přinesených větví a pozorují podivný roj v rokli před nimi.

Pušky civilistů drží v šachu zástup Němců, o kus dál hromada odložených zbraní.

Teď je vše jasné jako na dlani. Zahazují větve, nač se maskovat, a křičíce radostí pádí k partyzánům.

Když vidí Němce lhostejné, zkrotlé i potměšile šilhající zpod skloněných hlav, zůstanou stát a plni zadostiučinění zírají do těch očí, včera ještě zvířecky zpupných, jimiž nabírali sousta lidského ponížení, aby nasytili své sadistické duše. Plni zadostiučinění vidí jejich skleslé ruce, které je už nebudou mrskat důtkami v pracovních táborech, ty ruce, které vyřezávaly do dětských tvářiček hákové kříže. Ty roztřesené, vrávorající nohy, které jim byly více pro surové kopance než pro chůzi, ty nohy, jimiž rozšlapávali mučené lidi. Jen dva, tři z toho celého houfu zajatých SS ještě se na ně dívají s vyzývavou lhostejností, ještě ten přizrzlý oficírek, vycválaný na řádových hradech strany, drží výbojně bradu nad límcem.

Tak tu stojí Jarek a jeho zelený kádr se zadostiučiněním v očích. Chvíle, na kterou čekali sedm let. A teprve v tomto okamžiku cítili život jako veliký dar, velikou milost, i když to byl život psanců a štvané zvěře. Tato minuta vyvážila všechno utrpení, tato chvíle stála za to, aby život byl žit, i když jim kolikrát zoufalství a trýzeň stavěly před oči milosrdnou náruč dobrovolné smrti.

Okamžik, na který čekali sedm tvrdých let, a přece žádná jásavá radost v něm. Jsou vážní a plni vnitřní důstojnosti. Berou si pro sebe z ukořistěných zbraní každý po pušce a staví se k četě partyzánů, která jde na pomoc revolučním oddílům k Rudě, Němci tam útočí pancéřovým vlakem.