TGM v Lánech 4: Poměr k práci

Pomocník při práci

Kovářská léta v něm zanechala zájem o ruční práci. Zajímala ho porucha výtahu stejně jako montování promítacího přístroje v domácím biografu. Dal si věc podrobně vysvětlit a mnohdy se zúčastnil správky i praktickou radou. Nebyl ani vzácný případ, že sám přiložil ruku k dílu. O tom vypravuje lánský soused Kukla:

„ Jednou jsme tahali do jeho knihovny holubník, víte, to je ta police, kde měl pan president ty svoje papíry, kam si psal poznámky. Pospíchali jsme, abychom byli hotovi, než se vrátí. Ale přišel náhodou o něco dříve. Zastavil se, dívá se, jak to stěhujeme, a povídá: ,Je to těžké, což?´- My na to, že je. ,Tož vám tedy pomohu,´povídá pan president a již se opřel do skříně a pomáhal ji tlačit až na místo.“

Výdělky a móda

Na cestě k hřbitovu je holičská oficina lánského mistra Moravce, který v posledních letech chodíval upravovat na lánský zámek zevnějšek pana presidenta. Mistra Moravec vzpomíná, jak se někdy dával pan president do hovoru, jak ho všechno zajímalo.

„Jednou jsem se zmínil o svém zranění na noze,“ vypravuje mistr Moravec, „a tu se pan president rozhovořil, jak jeho tatínka kdysi kopl kůň, také do nohy, jak pomalu a špatně se zranění hojilo a ještě po něm zbyly následky. Byla to jiná doba, dnes by takové vyhojení bylo pro lékaře hračkou.

Pana presidenta zajímala přirozeně také sociální stránka holičského řemesla.

Vyptával se, jak to jde v holičství.

Povídám mu, že co se nosí mikáda, tak dobře. Děvčata na sebe drží, dávají si často upravovati hlavy a tak je mikádo pro holiče móda užitečná. Ale nyní že zase proniká trvalá ondulace, která to bude asi kazit, protože děvčata nebudou k holiči tak často chodit a výdělku ubude.

Nato se pan president usmál a povídal, že je zajímavé, jaký má účes vliv na životní úroveň.“

Vzpomínka na učňovská léta

Nebo potkal učedníka lánského sedláře Vavřičky. Zastavil ho a nejprve se vyptal, odkud je. Chlapec, že ze Slovenska.

„Tož, jak se ti líbí práce?“

Mládenec, že ano, práce se mu líbí.

„A jakého máš mistra?“

„Hodného,“ povídá chlapec.

„A jestlipak ti všechno ukáže?“

„Všechno. Pustí mě ke každé práci.“

„Tož, tak buď rád! Dobrého mistra si važ! Za mých dob to bylo horší. Když jsem se chtěl něčemu přiučit, musil jsem tovaryšovi podstrkovat.“

Nebylo to plané ponaučení, neboť když se v mládí učíval kovářem, zkusil dost a dost. Mistr a tovaryši neradi zasvěcovali učedníka do každé práce. Když se chtěl něčemu přiučit, musil některého chasníčka podplatit několika krejcary.

Krása v účelnosti

Jeho názor na dílo vycházel z praxe. Věc je k potřebě, k užitku a podle toho má býti také zhotovena.

Kdysi potřeboval do zámku křesla. Chtěl, aby je udělal čalouník z obce. Bylo tedy objednáno jedno na zkoušku. Když je přinesli do zámku hotové, ale ještě nepotažené, sedl si do něho, potom zas do jiného, které bylo pro zámek zhotoveno v jedné velké dílně v Praze, pak zas do toho od lánského čalouníka, a když výrobek vyzkoušel, nařídil tomu z Lán, aby jej potáhl. Za několik dní mu lánský čalouník přinesl křeslo hotové a pan president porovnával a zkoušel nanovo. Pak se posadil do nového křesla a řekl mistrovi:

„Tož, tady jsme doma. To druhé je více pro oko, a křeslo je pro pohodlí a ne pro dekoraci.“

Po této zkoušce si jich dal od lánského mistra zhotovit ještě dvanáct.

Podobně tomu bylo s páskem. Sedlář mu jej udělal z hezké žluté kůže, s módní přezkou, ale pan president takový řemen nechtěl. Prý docela obyčejný, černý. Tohleto že je moc frajerské, a on to nemá rád. Sedlář ať prý mu ten pásek udělá třeba z nějaké staré oprati. To mu bude nejmilejší, protože pásek je na nošení a ne na parádu.

Nejprve práce

Za jedné vyjížďky jim zatarasit cestu těžký selský provoz. Byl vrchovatě naložený dřívím, které lesní dělníci narubali pro blízkou obec. Hezkou chvíli se před nimi drkotal, a najednou: bác! Vypadl jim z nápravy čep, který držel kolo. Zůstali stát a dali se do správky.

Šofér, který musil za nimi jet tak dlouho pomalu, je už z čekání celý rozmrzelý. Několikrát silně zahouká, a když mu ani klakson nepomohl, obrátí se na pana presidenta, že k těm lidem dojde a řekne, ať si ten vůz zatáhnou na stranu, aby mohli projet.

Pan president ho vyslechne a poznamená:

„To je ale zdržíme v práci.“

Šofér, to že nic, v takovém lese mají stejně času dost.

„To zas ne,“ – pan president živě nato, „lesní dělníci mají placeno od metru a my bychom je připravili o čas, na němž závisí jejich výdělek. Čas pro ně znamená peníze. My jsme na vyjížďce, my můžeme čekat. Práce je přednější.“

Obr. Mezi dětmi legionářů

Výhoda družstevnictví

Když byl v Topolčiankách, udělal si výlet k zřícenině hradu Hrušova. Cestou ho potkali vesničané. Jeli na malém žebřinovém voze, na spodku hromádka nějakých kamenů. Kdo se podíval blíže, mohl poznat vápno.

Pan president se dal s lidmi do řeči. Vykládali mu, že jedou prodat vápno na trh. Nejsou sami. Celá řada hospodářů v dědině si pálí vápno sama a sama je také na trhu prodává. Pan president se nad tím chvilenku zamyslil, potom, jak měl ve zvyku, popotáhl si pravou rukou špičku vousu a povídá:

„To není ekonomické, aby každý pálil a vozil. Bylo by lépe, kdybyste se dali dohromady, do nějakého družstva nebo tak. Jedni by pálili a druzí by vozili. Ušetřili byste mnoho zbytečné práce, času i peněz.“

Nejkrásnější šat

TGM měl povahu dynamickou, hybnou. Pohyb pro něho znamenal život a život zase pohyb. Proto se rád podíval na film, tuto pohyblivou fotografii života, mravů a dokumentární záznam soudobé historie. V hospodářských budovách za zámeckým kostelíkem zřídili pro něho biograf. Byla to prostorná místnost, bývalá konírna. Tam stál promítací aparát, zprvu na němé, později na zvukové filmy. Rozumí se, že při montáži zvukové aparatury nesměl TGM chybět, aby se dal do konstrukce promítacího přístroje podrobně zasvětit.

Nikdy nechtěl být na představení sám. Nařídil, aby zároveň s ním chodili zaměstnanci, vojáci z hradní stráže, služky a vůbec kdekdo. Jednou přišel do síně a nikoho neviděl.

„Kde jsou lidé?“ obrací se pan president na svého průvodce. A když slyší, že je brzy, že ještě pracují, rozhodl:

„Tož, já na ně počkám, až budou hotovi.“

Tak rychle sezvali, na koho právě přišli: dělníky, uklizečku v zástěře, vojáky a jiné.

Měl radost z četné návštěvy, a když zaslechl omluvy, že někteří jsou jen tak, v pracovních šatech, prohodil:

„Vždyť je to ten nejkrásnější šat, který člověk může obléci.“

Definice

Hovořilo se o práci. A nějaký hlas, kdože podá nejlepší definici.

Zamyšlení, mudrování, minuta ticha, až pan president humorně:

„Práce je to, co každý schvaluje a nikdo nechce dělat.“

Paměť

O svých osmdesátinách přijal také deputaci církví a spolků z Podkarpatské Rusi. Byla mezi nimi i jedna nová korporace.

„Jak se vzmáháte?“ zeptal se a se zájmem poslouchal, kolik mají kostelů, kolik příslušníků, peněz a vůbec všechny podrobnosti. Pojednou sňal skřipec, podíval se ostře na mluvčího, jako by v hlavě srovnával data, a povídá:

„Hm, to jste se nějak příliš zmohli. Posledně jste říkal to a to; to byste musili nějak příliš mohutnět.“

A mluvčí rychle začal vysvětlovat, vykládat a uvedl data na pravou míru.

„A tak,“ povídá pan president, „teď tomu rozumím, mně to bylo jen divné, když jsem si to srovnal s daty, která jsem slyšel posledně.

A posledně, to bylo před deseti lety…

Jeden myslel…

Kladl důraz na přesnou práci i na přesné vyjadřování. Zavrhoval nejisté úsudky začínající obyčejně slovy: já myslím, asi, domnívám se, zdá se mi a podobně. Když slyšel tak neurčitě začínající tvrzení, odpověděl:

„Tož, jen tak myslet, znamená nic vědět.“

Smysl pro spravedlnost

Asi uprostřed obce má dílnu mistr Vavřička. Je to čalouník, sedlář i lakýrník, který pracoval pro zámek již před válkou, kdy na Lánech ještě seděli Fürstenbergové. Ten dodnes vykládá, jaký měl pan president smysl pro spravedlnost:

„Po převratu mě tady v obci někteří zle pomlouvali. Prý jsem takový fürstenberčák a kdesi cosi. Tak se stalo, že jsem nedostával ze zámku zakázky. Dlouho a dlouho jsem na to nemohl přijít, proč mne zámek opomíjí, až mně to potom jeden ze vsi řekl. Vypravil jsem se tedy k audienci, abych panu presidentovi řekl, jak se věci mají. Přijala mne paní doktorka. Když jsem jí všechno vyložil, řekla mi, že si to otec vyšetří a pak si mě dá zavolat.

Trvalo to nějako dobu. Už jsem si myslil, že na to zapomněli. Najednou pro mne přiběhli ze zámku:

,Pane mistr, máte jít na hrad, ale honem!´

Nevěděl jsem oč jde a tak jsem běžel, jak jsem byl: v modré zástěře a v pracovních šatech, samá barva, terpentin, jak už to při práci bejvá. Najednou vidím, že mne vedou k audienci. Začnu se ošívat, že podle toho nevypadám, odběhl jsem si jen tak od díla, ale řekli mi, nedá sen nic dělat, pan president už čeká.

Přivedli mě k němu do pokoje a pan president mi povídá:

,Stala se vám velká křivda, jak jsem slyšel. Tož tihle pánové tady s vámi projednají další.´

Byl tam generál Hoppe a doktor Strnad. Řekli mi, že jim pan president přikázal, aby mi dali peníze, protože slyšel o mé bídě. Je to prozatímní podpora. Víte, vytryskly mi slzy, když mi to povídali. Peníze jsem tenkrát potřeboval velmi naléhavě, ale tyhle jsem se zdráhal přijmout. Domlouvali mi, že je to půjčka, kterou splatím, až budu mít.

,No dobrá, to je tedy něco jiného,´ já nato, ale věřte mi, když jsem pak nesl po čase do zámku na ty dvě tisícovky splátku, tak ji ode mne nevzali. Prý je na to dost času a tak ty peníze mám vlastně dodnes. Ačkoliv jsem peníze tenkrát tolik potřeboval, věřte, že jsem na ty od pana presidenta ani nesáhl. Mám je schovány na památku, tak jak jsem je tehdy dostal.“