TGM v Lánech 41: Shledání

Nad lánským hřbitovem se tetelí řinčení železa. Ale to není ten pracovní třeskot z blízkého dolu, ne, to je bojový zvuk rozechvělé oceli tanků, německých tanků s československými vlajkami. Panthery a Tygry, ukořistěné českými revolucionáři Němcům, kteří se v nich cítili jak v nedobytné pokladně. Henlein a Hitler si už přes hranice nepodají ruku, aby zničili dílo presidenta Osvoboditele. Válečný zločinec Henlein si podřezává žíly, aby unikl odpovědnosti za miliony a miliony zmařených životů, zločinec Hitler dává rozšířit zprávu, že padl a byl spálen. Mrtvola se přece nesměla najít; zbaběle zmizel a dělal „malého německého člověka“, jímž byl vždy v nejhorším slova smyslu.

Obr. Již. 5. května 1945 vlály vlajky Spojenců nad zámeckou branou

A Göring? Ten operetní břicháč, který se v mnichovských dnech tak uličnicky vysmíval českému národu, hulvát, který křičel do celého světa, že oni, Říše, se nebojí „těch směšných skrčků tam v Praze,“ ten teď sedí ve vězení a čeká na soud světa spolu s druhými kumpány. Hráli va banque. Vsadili na růžovou a vyšla černá.

Německému vlkodlaku byly vyraženy tesáky, než mu narostou nové, bude žrát z ruky falešným chrupem loyality.

Na Masarykově hrobě plana kytice růží. Položil ji sem dr. Edvard Beneš, opět president osvobozené republiky. První cesta po sedmiletém exilu je sem, do Lán. Ta chvíle u hrobu patří památce presidenta Osvoboditele a všem, kteří v jeho duchu pracovali, žili a padli pro větší, slavnější a plnější život svého národa.

Obr. Po sedmi letech zase v Lánech

Nový třesk železa, rozpuštěný ve větrné vlně, rve lístky poupat na hrobě T. G. Masaryka. Odolávají větrnému náporu a jejich jásavá červeň plane stejně nezmarně jako to věčné světlo v hlavách hrobu.

Po úklonu se president Beneš obrací. Přiblíží se starý hrobník, který dosud stál stranou. Několika slovy si postýská na těžká léta a vysloví radost, že minula.

Dr. Beneš jen pokývne hlavou:

„Že získáme svobodu zpět, to jsem věděl, ale nikdy jsem si nemyslel, že to bude trvat tak dlouho.“