Bez bronzu a mramoru
Hroby velkých lidí, kteří obětovali svůj život životu národa, jsou křížovým zastavením na jeho cestě ke slavnému zítřku. Jsou studnicemi radosti i žalu. Žalu nad zmarem tělesného a radostí nad věčným životem jejich myšlenek, které v nás a skrze nás utvářejí svět podle obrazu svého. A ten lánský hrob, to je největší zastavení v našich dějinách. K žádnému dosud nebylo takových poutí, jako k tomuto jednoduchému rovu bez bronzu a mramoru, žádný neplanul takovým světlem v duši lidu jako on.
To pocítili všichni, kteří po osmi letech opět stanuli před zeleným příkrovem Masarykova hrobu na lánském hřbitově, aby vzpomněli památky tohoto rytířského učence, z jehož odkazu jsme dovedli kout radlice i meč.
Obr. Věrni zůstali
Tři talismany
První památný den v osvobozené vlasti. Z Lán je zas poutní místo českého národa. Lidí je tu až černo. A zas tři zastavení jako před lety: u hrobu, u zámku, u obrazu malíře Horníka. Na hřbitově květin, jedním pohledem je neobejmeš.
Před zámkem zas jako na česně úlu.
U obrazu ticho jako v kostele, ale tváře jako při radostném Tedeum.
Hrozen diváků. K malíři Horníkovi se jím protlačili vojáci v uniformách československé jednotky východní armády.
„Pamatujete se na nás, majstře? Že ne? My jsme přece ti, co jste jim pomáhal utíkat. Já spal u vás na půdě a kamarád v jeslích za hájovnou.“
Shledání, které stojí za den života. Jiskření vzpomínek, radost i podiv, že se po takové bouři opět sešli s hlavami na krku.
„Však se podívejte, mám na vás památku.“ A voják vytahuje z kapsy stůček papíru, zašustí listy a mezi zvetšelými dopisy Masarykův obrázek, v rohu setřelá stopa malířova podpisu. Obrázek polámaný, ohmataný, umouněný, stokrát promáčený a stokrát usušený, jak nemůže ve vojákově kapse ani jinak být.
„To je ta legitimace, když jsme vás tenkrát žádali o pomoc. Pamatujete se?“
„Jak by ne.“ A z proudu řeči loví vzpomínky na udičky slov.
Loučení, ale ta vojákova ruka je nějak podivná. Do malířovy tváře lehla otázka a voják v odpověď pozdvihne bezprstou ruku.
„Ty jsem nechal daleko za Duklou. Už tam šla po mně, ta mrcha zubatá, ale já jí v poslední chvíli uhnul. Tak mě rafla aspoň za ruku.“ A chlácholivě: „Při práci je nepotřebuju, tak mi to ani nepřijde. A víte, čeho jsem se nejvíc bál? Zajít v koncentráku. Bezmocně se dívat, jak se kolem plíží smrt a pomalu zmírat na studených dlaždicích nebo shnilé slámě jako nějaké zvíře. Raději padnout v boji nežli tohleto,“ říkal jsem si, „a dobře, že jsem utek. Kdož ví, zda bych tu dneska s vámi mluvil.“
„To sotva,“ slyší na rozchodnou, když vychází s hloučkem diváků.
Odpoledne druhá návštěva. Polní bluza s lvíčkem na rameni a nad ním „Czechoslovakia“, označení vojína západní armády. Baletní mistr Národního divadla Libovický. Pamatujete naň? Jak si bral s sebou Masarykův obrázek jako talisman?
„Nosím ho u sebe pořád, lepšího ochránce jsem si už nemohl přát,“ říká, když tiskne Horníkovi ruku na rozloučenou.
Co kdyby věděl o tom prostřeleném obrázku v Jarkově kapse?
Obr. Hrob TGM 2. září 2023
V jednom houfu
Přicházejí, odcházejí, jsou jich plné Lány, venkované i lidé z měst, celé zástupy, mládež i staří, prapory v čele, ty rudé se sovětskou hvězdou i ty červenobílé s modrými klíny. Podle odznaků přišli všichni. Vidíte muže i ženy ozdobené rudou hvězdou, vidíte muže i ženy ozdobené červenomodrobílou trikolorou, rudé stužky, sokolské odznaky i trojúhelníčky dělnických tělocvičných jednot. To proto, že přišel národ, přišel lid.
Přišel k velkému díkůvzdání, neboť Masarykův strážný duch to při nich bděl, když jim hráli sladkou šalmaj vábení, když se jim chtěli vlichotit výhodami, když je chtěli dostat proti sobě, jedny proti druhým, k německé radosti a české škodě.
Všichni jsou spojeni v Masarykově odkazu, aby na něm vybudovali nový a radostnější svět, než byl ten, na kterém, budoval on.
Vytvoří nový život, nový, sociálně spravedlivější stát, jak jeho základy v památný den ve svém projevu plánuje president dr. Edvard Beneš.