TGM v Lánech 47: Společné dílo

„…věrni zůstáváme,“ skončil dr. Beneš svou řeč a tvrdé, upracované ruce se na dotvrzení sevřely v pěst. Ruce havířů, ruce zemědělských dělníků, ruce malých řemeslníků, kteří se tu scházeli k sváteční besedě. Sevřená ruka a reflexivní kývnutí, to byla jejich řeč, kterou vládli lépe než slovem, to bylo znamení souhlasu s tím, co právě slyšeli.

„Víte, mládenci, jako by nám promluvil z duše. To, co říkal, jsem si myslíval taky, jenže bych to tak nedoved povědět. Jen o té socialisaci, to mě překvapilo. Že byl pro ni před tolika lety už Masaryk, to jsem nevěděl,“ navazuje na presidentův projev dělník ze dvora, a druhý na to k němu:

„To se budeme musit vytáhnout, ja sakra. Socialisace, to znamená, že děláme pro sebe. Nebude-li někde něco klapat, tak to odskáčeme všichni od prvního do posledního, ja sakra. Ale to povídám, já teď budu jako ostříž!“

„Teď už holenku nešidíš kapitalistu, ale sebe a nás všechny. Teď si musíme uvědomit novou pracovní morálku: když se flinkáš, je to jako kdybys tahal z kapsy peníze nám všem, kolektivu, celku. Poškozuješ celek,“ mudruje truhlářský tovaryš a cvrnkne očima po druhých, co tomu říkají. Podívejte se na ně! Mají rudé hvězdy i trikolory, patří do různých stran, ale v téhle myšlence jsou všichni zajedno. Presidentova slova, že jsme zralí pro socialisaci, na ně dolehla tíhou budoucí odpovědnosti a zároveň je naplňovala pýchou, neboť oceňovala jejich platnost v budování příštího řádu. Teď bude na nich, aby dokázali, že pro společné dílo vyzráli opravdově a chlapsky.

A havíř s odznakem rudé hvězdy cítí, že teď musí říci něco hodně přátelského a sbližujícího. Obrací se k oběma sousedům, jeden řemeslník a druhý pomocný dělník, a začne, on že byl odedávna levičák a socan ten nejrudnější, ale Masaryk byl jeho hned tenkrát, ještě před první světovou válkou, když k nim mluvil tady na Kladně. „Víte, ono v něm bylo vždycky něco, něco, na jak bych to řek, jako k lidem, tak nějak.“

„Mluvil z něho člověk,“ pomáhá mu najít výraz ten po pravici, a havíř, to že je ono. Masarykova lidskost to byla, která ho k němu poutala i když se tenkrát po převratě jejich cesty rozešly.

A ten co sedí naproti havířovy, knihař, písmák takový, který přečte všechno, co si k němu dávají vázat, říká přemýšlivě:

„Masarykův socialismus nebyl z knížek, jemu byl vrozen. Socialismus pro něho znamenal být především člověkem. Jednat a cítit lidsky, myslit všelidsky.“

A havíř: „Něco vám ukážu.“ Toporné prsty soukají z kapsy kalendář a z něho pár vylisovaných lístečků: „To je z hrobu. Byl jsem se tam rozloučit tenkrát o mobilizaci. Před Mnichovem.“

Nemusí říkat z kterého hrobu. Všichni vědí, že myslí ten Masarykův v Lánech. Leckterý z těch co tu sedí, má je schovány dodnes.

„Tehdy jsme si říkali: vytrhnou-li nás z rodné země, uhyneme jako ta rostlinka. Oba máme kořeny v jedné půdě a bez té nebudeme žít. A tenkrát jsem pocítil sounáležitost s Masarykem po druhé. Padne-li Masarykův svět lidství a demokracie, padneme i my, socialističtí radikálové. Masaryk je brána k spravedlivějšímu světu, který chceme uskutečnit.“

A tvrdé prsty se sukovitými klouby opatrně ukládají suchou, křehkou rostlinku zpět do kapesního kalendáře.

Obr. Hrob TGM v Lánech 4. září 2023

Smysl dějin

 Vývoj má jen jediný smysl: zlidštit člověka, vésti ho k vyššímu a vyššímu stupni lidství, k větší a větší svobodě, k vyšší a vyšší spravedlnosti. Věda mu dává poznat zákony vesmíru, aby v jejich duchu mohl tvořit a v souladu s nimi žít a krok za krokem spět k oné hranici, kde jsou spojena nebesa i země a uskutečnit na zemi očekávané království boží, jehož kořen netkví v chimérických nebesích, ale v čistém člověčenství. To je smysl vývoje, smysl dějin.

Masaryk nás vedl k jeho naplnění. V jeho osobě jsme byli sjednoceni bez násilí a barnumské propagandy, dávající lživému slovu platnost zlata, zvůli a zpupnosti cejch státnické moudrosti. Měl mnoho co říci. Nejen nám, ale všemu lidstvu. Byl z rodu těch, v nichž bude jednou sjednocen svět. Sjednotí ho v prostinké formuli, v jednom spasitelném slově: V lidství. V humanitě.

Jedno slovo, ale je v něm celé Masarykovo učení. Vidět nejprve člověka. Ale věřte, není lehké být jeho učedníkem. Aby člověk mohl vyznávat víru v lidství, musí ze své duše odštěpit mnoho temného. Musí odhodit mnoho bosácké přítěže, aby mohl volně stoupat na výšiny ducha.

Masaryk po celý svůj život bojoval ve jménu lidství, práva, spravedlnosti, bez kterých není vývoj možný. Vítězství těchto myšlenek bylo i vítězstvím myšlenek Masarykových. Proto zvítězil nad silami temna, rostoucími z hnilobného močálu měšťácké animality, proto zvítězil nad rakouským zpátečnictvím, proto, naplněni jeho duchem, odolali jsme po jeho smrti zvířecímu nacismu a jeho latinské odrůdě z Itálie, které chtěly strhnout člověka zpět k barbarské živočišnosti. Kdyby tyto dva systémy měly zvítězit, skončil by dlouhý kulturní vývoj lidstva v slepé uličce. Neboť cílem jejich usilování nebyl člověk, ale nemyslící automat, „bestie s mozkem inženýra“, Němec. Jasná myšlenka lidství byla však silnější než usilování zvráceného pudu. Byla silnější proto, že je podstatou vývoje a smyslem dějin.

Masaryk, čistý a jasný mudřec, spojoval v sobě lásku a moudrost Východu s civilizací a kulturou Západu, mudřec, jemuž všichni rozuměli, zanícený vyznavač pravdy a svobody, bojovný mírotvorce z pokolení hrdinů. Muž, který šel vždycky v jednom houfu s ostatním lidem, který miloval a proti kterému se dovedl postavit, když jeho hlas přestal být hlasem božím a jeho ústy začala mluvit změť zmateného mythu a lži, i když se mnohému zdála užitečná.

Bojovník a vyznavač, který usiloval o království vyšší, než byl svět, z něhož vyšel. A toto úsilí ho spojuje s velkými bratry Východu i Západu, kteří, stejně jako on, usilují o nového, lepšího člověka, v lidštějším a spravedlivějším řádu, který by všechny bez ohledu na majetek a rod spojil k společnému dílu, z něhož vzejde veliká jednota ducha i srdce, ono království boží, ale na této zemi.

Chvíle, kdy si podají ruku nebesa i země, chvíle, kdy bude člověk na zemi bohem. A do tohoto nového světa vejde i Masaryk, jasný a zářivý.

Dnes, kdy si připomínáme výročí úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka (19. 9. 1937), přinášíme poslední část z knihy TGM v Lánech. Myšlenkami presidenta Osvoboditele z jeho díla Světová revoluce (vyšla v češtině ve třech vydáních a dále v překladu do němčiny, ruštiny, angličtiny, francouzštiny, polštiny, ukrajinštiny, srbochorvatštiny, maďarštiny a japonštiny) a dalších prací včetně rozhovorů s TGM se budeme zabývat v dalších částech tohoto seriálu.