TGM v Lánech 6: Jenom ne hlídání

Pan president neměl nikdy rád nějaké přehnané oficiálnosti, a zvláště nemiloval hlídání civilní stráže, která ho musila zpovzdálí sledovat. Chtěl míti pocit naprosté volnosti. Musili se proto schovávat za stromy i za křoví, aby je neviděl, a potom si ho zase rychle nadbíhat postranními cestami. Však se také za ním kolikrát proběhli.

Jak se pozná tajný

Jednou přišel k panu presidentovi na návštěvu jeho starý přítel ještě ze školních let. Než se k němu dostal, musil se podrobit v kanceláři důkladnému výslechu. Když přesvědčil tajemníka, že opravdu chodil s panem presidentem do školy, přivedli ho k němu do pokojů a takhle při řeči ten starý spolužák povídá:

„Tož, Tomši, je to práca, než sa k tobě člověk dostane. Ty jsi tady samý voják.“

Pan president mávl rukou a povídá:

„Copak voják, ale detektiv. Jestlipak víš, jak se takový tajný pozná? Má na hlavě tvrdý klobouk, v ruce hůl a hloupě se kouká.“

Tak si pan president ulevil nad hlídáním.

Jak jim utekl

V Karlových Varech jezdíval na koni takovými cestami, aby jej detektivové, kteří za ním jeli na velocipedech, nemohli sledovat. Obyčejně přebrodil u závodní dráhy řeku, přes kterou tajní na kolech nemohli. Musili zůstat na druhé straně, a než objeli velikým obloukem přes most, byl již zase pan president jinde a měl radost, jak jim utekl.

V poslední době ho sledovávali v malém osobním autu. Mezi průvodci býval také jeden velmi silné postavy, který se na rozmoklé lesní cestě zabořil s vozem do bláta. Couval sem a tam, točil se všelijak, a ne a ne se dostat ven. Pan president, který opodál ze svého vozu sledoval s velkým zájmem, jak jeho strážce zápolí s překážkami, poznamenal s humorem:

„No, to jsem zvědav, jak se ten tlustej z toho dostane.“

Jistě měl v té chvíli radost, že nebude nikým sledován.

Drželi při něm…

Jindy zas, bylo to v Topolčiankách na Slovensku, vyjel si pan president do přírody a najednou svým průvodcům někde v lese zmizel.

Toť se ví, nastane hledání; páni z doprovodu projíždějí krajinu sem tam, vyptávají se, pátrají, ale pan president se do země propadne. Jezdí si někde podle svého a o doprovod se nestará.

U rokle narazí na několik místních lidí. Ti hned nechají práce a jeden z nich, takový staříček to byl, běží k němu, ztlumí hlas a tajuplně sděluje:

„Pane president, pane president, honějí vás četníci. Ale my jsme je poslali na druhou stranu, tak tam nejezděte, oni by vás tam zcela určitě chytili!“

Tajný jako řezník

Svůj doprovod na vyjížďkách pan president dělíval na „tajný“ a „zjevný“. Ti „zjevní“, to byli ti v uniformách, ti „tajní“, to byli ti v civilu. A byl rád, když mohl takového tajného objevit.

Jednou vám jede z Lán do Prahy, ale ne autem, vlakem. Přijde na peron, co to? Někdo se rychle schoval za roh.

No počkej!

Zůstane tedy tiše stát, a hle: najednou se proti němu vyloupne muž v zimním raglánku do půl stehen, na nohou holeně a jezdecké kalhoty, pod černým tvrďáčkem ruměný obličej, no, takový prima tajný, jakých už poznal venku několik. Myslil si, ferina jeden, že pan president přešel na druhý konec peronu, a zatím ho má zrovna před sebou.

Chce rychle zmizet, ale pan president ho nenechá.

„Pojďte sem,“ zdvihne přísně ukazováček (znáte přec to jeho charakteristické gesto), „copak tu děláte?“

„Prosím, já nic, já jen tento, pane president, já ´sem tady totiž obchodně,“ plete oslovený páté přes deváté, „obchodně, totiž jako za kšeftem, víme?“

„Tedy obchodně,“ pan president nato, a měří si svého muže, který má pojednou hrozně provinilou tvář; neklidně sebou vrtí a je mu, jako by ho při něčem chytili. Tím se podezření pana presidenta jenom zesiluje.

„Ano, pane president, obchodně,“ dotvrzuje rychle, „já ´sem totiž řezník Vodička z Liboce a byl sem ve zdejším kraji kupovat prasata, víme?“ V rozpacích pak přendává svůj tvrďák z ruky do ruky a šourá se pozpátku k rohu.

„Počkejte, počkejte, ještě nejsme hotovi. Vy jste tedy řezník Vodička z Liboce? No tak dobře. Ale to vám povídám, tímhle vlakem nepojedete. Já už mám toho hlídání dost.“

„Ježišmarjá, pane president, dyť já vás nehlídám, a tímhle vlakem musím ject, vona mě žena čeká totiž ve dvě k vobědu.“

„Už jsem řekl: tímhle vlakem nepojedete. Já se pořád hlídat nenechám!“

„Ježišmarjá, pane president, já musím bej k vobědu akorát, to neznáte mou starou. Dyť já ´sem opravdu řezník Vodička. Já vám třebas vokážu legitimaci, jo?“

„Jen si ji nechte, to já znám. Pojedete druhým vlakem a dost. Na mě pozor dávat nebudete.“

Tak se stalo, že řezník Vodička přišel toho dne k obědu místo ve dvě v pět, a od ženy to dostal jaksepatří.

On to byl totiž doopravdy řezník Vodička z Liboce…

Nejraději pěšky

Chodíval často pěšky a byl rád, když se mohl nepozorovaně vytratit z pražského hradu do ulic. Jednu se mu sice podařilo proklouznout, ale štábní rotmistr, jenž mu byl přidělen, ho ještě zahlédl včas a zpovzdáli ho sledoval. Pan president šel na návštěvu k staré přítelkyni rodiny, profesorce Červinkové.

Rotmistr čekal venku. Dalo se do deště a tu mu napadlo, aby z jugoslávského vyslanectví zatelefonoval na Hrad pro auto. Když pan president vycházel, stál před domem připravený vůz. Ale rotmistr nepochodil:

„Já jsem vám o něj neříkal,“ – obrátil se na něho pan president – „tož si tam sedněte a jeďte si sám!“

A šel zas domů pěšky.

Poslušně hlásím, pane Masaryk…

Jednou v prvních letech po převratu jel nedaleko Sliače a spatřil hangár pro upoutaný balon. Dal zastavit a ptá se vojáka, od kterého útvaru je. Vojín, celý rudý, popletený nenadálým setkáním, ze sebe vyrazí:

„Poslušně hlásím, pane Masaryk, od toho a toho.“

„No, dobře…“ řekl pan president a přijal jeho popletené hlášení s lehkým úsměvem.