TGM v Lánech 7: Oheň a voda

Na procházku, na výlet nevzal nikdy do ruky hůl nebo deštník. Šel rád do nejistého počasí, do bouřky. Deště se nebál. Říkával:

„Vždyť je to jen trochu vody.“

Šofér Jehlička, který šel nedávno do výslužby, vzpomíná, jak jednou cestou do Topolčianek je překvapil déšť a pan president se nejvíce bavil, když všichni postrašeně projevovali obavy, že zmoknou. Srdečně se smál těm, kteří se báli deště, nad kterým on jen mávl rukou.

Měl také rád vysoko šlehající plameny ohně. V Topolčiankách na výletě zapalovali velké hranice, aby plamen šlehal vysoko k nebi a dával hodně dýmu. Pan president stál u hranice a díval se dlouho do ohně.

Jednou prohodil: „Za stara ctili v ohni živel očistný a měli pravdu. Spaluje prázdné myšlenky. Nutí k soustředění. Pomáhá myslet.“

Měl rád oheň i vodu, miloval živly. Snad proto, že znamenají vždycky risiko.

Oheň a voda, dva protichůdné živly, které se nesnášejí, a přece v něm byly spojeny jedinou sympatií.

Oheň a voda, obraz státu rozděleného v národy, rozštěpené v náboženské, politické směry, v sociální vrstvy. A přece v jeho osobě všechny splývají v jednotu, v národ, stát.

Překvapení

Stalo se to u Židlochovic na Moravě. Pan president si vyjel do polí a potom zamířil k nějaké dědině. Viděl tam nezvyklý ruch. Bílení, úklid, pobíhání. Ptá se nějakého kmotra, co se to děje. A strýc mu tak v kvapu povídá:

„No, vždyť sem přijede pan president, tak aby se mu u nás v Nosislavi líbilo!“

„No, ten bude překvapen,“ usmívá se pan president, a strýc furiantsky nato:

„To bych řek´, ten bude koukat!“

Přirovnání

V Lánech kdysy býval pes Dejvík. Měl takový stočený ocas, skoro do spirály, vrtěl jím jen což.

„Má ocas jako kapradinu…“ prohodila jednou sestra, ošetřující pana presidenta.

Ten neříkal nic, ale když po chvíli na procházce přišli k záhonům kapradí, podíval se na ně, potom na sestru a povídá:

„Tak, teď bych rád viděl tu kapradinu.“

Tak se vypořádal s přirovnáním, které se mu jaksi nezdálo.

Jindy zas viděl na cestě německého ovčáka. Obdivovali ho, jak je pěkně stavěný a pan president, který si prohlížel psovu hlavu, podíval se na jeho velké, černožluté oči a prohodil:

„Jen kdyby ty oči neměl tak rakouské.“

Hůl

Když na sklonku života nemohl pro nemocnou nohu choditi tak čile jako dříve, nabídli mu hůl, která by mu jistě chůzi velmi ulehčila. On však rozhodně odmítl:

„Jestli ji potřebujete vy, já ne!“

Jeho slova byla výrazem silné a samostatné povahy, která se ve všem a vždy spoléhala jen a jen na sebe. Nesnesl pomyšlení, že by potřeboval hůl, že by se musil o něco opřít.

Úcta k ženě

A ještě jeden doklad jeho krásného poměru k ženě: venkovanky, jdoucí z pole, i babky s roštím, které potkával za vyjížďky na cestách, zdravil dříve, než ho mohly pozdraviti samy. Viděl v nich vždycky nejprve ženy, a proto nikdy nedopustil, aby ho pozdravily první.

Když chodíval v Praze k zubnímu lékaři, nikdy nedopustil, aby mu instrumentářka podávala kabát, nebo mu snad dokonce pomáhala při oblékání.

Jednak z úcty k ženě, od které by si v takovém případě nedal nikdy posloužit, jednak proto, že nesnesl pomyšlení, že by mu měl někdo pomáhat. Bylo by to na újmu jeho pocitu samostatnosti.

Obr. Oběd v přírodě s lánským chlapcem

Proti proudu

Pan president měl rád přírodu, lesy, květiny, řeky. Doma si často rád vzpomínával, kde všude jezdil, co viděl, a proto v Lánech vždy zapsali, kterého dne kde byl a kdo s ním jel. To proto, aby pak bylo vzpomínání snazší.

K drobným radostem jeho vyjížděk patřil převoz na pramici přes Berounku.

Vůbec, řeku měl rád; příroda okolo vody byla jiná, živější, krajina tvárnější a také bohatší na zrakové dojmy.

Se zájmem sledoval obratné počínání převozníků, ženoucích pramici proti vodě přes odpor proudu na druhý břeh. Bojoval v životě s mnoha překážkami, nebál se boje, protože byl rozeným bojovníkem. A proto ho zajímal i zápas lidí s vodou.

„Tož, jít proti proudu, k tomu je potřeba hodně odvahy. Takový člověk mívá hodně svízelný život, ale když se probojuje, je to nejkrásnější okamžik jeho života,“ poznamenal jednou na pramici uprostřed řeky.

Zájem a okolí

Na vyjížďce chtěl vědět o všem, co se kolem něho děje. Rád četl firmy a nápisy na štítech domů, které jsou jakýmsi okénkem k živnostem. Zajímalo ho, kolik je ve vesnici pekařů, ševců a jiných řemesel. Na jednom hostinci na náměstí objevil nápis „Pravda vítězí“ a dlouho přemýšlel, jak se tenhle nápis dostal právě na hospodu.

Kouzlo nejistoty

Řekli jsme již, že pan president šel rád do nejistého počasí, že miloval risiko. Tento povahový rys se u něho také projevoval, když někdy na vyjížďce zbloudili, nebo se po jednou octli na slepé cestě, končící v polích. Rázem celý ožil, bloudění pro něho bylo kouskem dobrodružství, kouskem romantiky, zpestřující jednotvárnost cesty. Bylo na něm v takové chvíli vidět, s jakým zájmem sleduje hledání správné cesty, jak ho to baví.

Ohníčky

Každá roční doba měla pro něho něco zajímavého. Na sklonku léta, když začalo foukat se strnišť a kluci na pastvách rozdělovali ohníčky, vychutnával čichem rozvanutý dým a vůni pečených brambor, které mu připomínaly jeho radosti v mládí.

To kdysi jel od Tuchlovic. Najednou mu do tváře šlehla vůně polního ohníčku. Zbystřel a přikázal:

„Tam, co je ten ohníček!“

„Ona tam nevede žádná cesta, pane presidente,“ namítl štábní rotmistr Skrčený, který mu byl přidělen k osobním službám, ale starý pán nedal:

„Když tam vyjely žebřiny, vyjedeme tam také.“

Zastavili u ohníčku, obklopeného několika hochy. Dal si od nich vyložit, jak si dělají pečánky a najednou jim povídá:

„Takhle, kdybyste si mohli opékat kukuřičné klasy, které jsme píkávali jako kluci doma. To byla dobrota!“