Topení ústřední

Je původu hodně dávného.

Topení vzduchem je vynález starořímský. Za jeho vynálezce se pokládá S. Orata, který je prý navrhl kol r. 100 př. Kr. Toto topení se nazývalo hypocaustum a užívalo se ho zprvu ve veřejných lázních. Topeniště bylo pod podlahou, kouřové plyny zahřívaly nejprve podlahu a potom stoupaly buď hliněnými troubami, nebo v mezeře mezi dvěma zdmi nad střechu. Ve středověku bylo topení vzduchem zařízeno na některých hradech a v palácích, v Německu např. v Lüneburku, v Marienburku, v Marburku. Znovu se teplovzdušné topení vynořuje až zase v polovině 18. století po prvé v Petrohradu. Nejvíce se rozšířilo později ve Spojených státech.

Topení parou. První je navrhl r. 1652 Angličan H. Platt pro skleníky. Z r. 1745 je zpráva o t. p. v obytných domech v Anglii. 1784 si zřídil J. Watt t. p. ve své pracovně. Anglický patent na t. p. v sušárnách, v obytných domech a v kostelích obdržel r. 1791 J. Hoyle. Hojněji se začalo t. p. rozmáhat v Anglii až v 20. letech 19. století. Od r. 1830 se začaly zavádět žebrové topníky.

Topení horkou vodou. První zřídil r. 1716 Švéd M. Triewald v Anglii k vytápění skleníků. V obytných domech se vyskytuje po prvé v Petrohradu r. 1812. Vysokotlaké topení velmi horkou vodou si dal patentovat r. 1839 v Anglii inž. A. M. Perkins.