Třicatero krás ženy 2: Tělesná a duševní ústrojnost ženy

Ústrojnost tělesná.

 Žena tělesnou svou ústrojností není nikterak na stupni nižším, jak někteří filosofové tomu chtěli, poněvadž nebyli ani anatomy ani fysiology, naopak ve všech kusech podobá se muži, až na ústroje, které právě tvoří její ženské pohlaví; za to v rozvoji a jemnosti soustavy čivové daleko nad muže vyniká. Přehled rozvoje života u obojího pohlaví podá nám k tomu důkaz.

V první době dětské obě pohlaví jako by se směsovala; u obou táž slabost, tytéž potřeby, týž zvuk hlasu, táž soustava tělesná; muž i žena vstupuje do života krokem vratkým, a také jméno dítka jim jest společno. Čím dále rostou v prvním svém sedmiletí, tím různější počínají jeviti náklonnosti a chuti. Mladé děvčátko, ač také bývá tak hlučné jako chlapec, přece více sedí, jest poslušnější, přítulnější a něžnější. Již jakoby uhádla, že právě svou sladkostí, skromností a svými vnadami jednou má nabýti panství. Chuť k okrašlování sebe jest jí vrozena; její pud pro vše, co jest koketní a hezké, ukazuje se velmi záhy; také začíná mluviti dříve a lépe nežli chlapec. Duch a soudnost ranně u ní se objevuje; její roztomilost a lehké její pohyby odrážejí se od prudkosti chlapcovy. Když děvčátko blíží se konci svého druhého sedmiletí, roste jako květina za teplého vzduchu jarního; tlusté tvary dětské předcházejí v elegantní rysy; křivky se počínají jeviti, obrysy se zaokrouhlují, a dospělost pohlavní se dostavuje. V té době děvče zapomíná na hry, které ji těšily až posud; jest zamyšlena a sniva; často stává se kořistí neurčitého nepokoje a zasmušuje se při známkách dospělosti, které jí až do té chvíle byly neznámy. Těžké sny ruší její spánek, srdce její jest pobouřeno, a pokožka stává se sídlem přechodných zánětů; hned bledne a hned zase se rdí; zakouší často zimničné třesení, mdlobu a závrať; vše jakoby se spiklo uvrhnouti ji do nevýslovného rozrušení. Ale tyto známky dospělosti brzy se upraví, a mladá dívka překročí na vždy hranice, které ji odlučovaly od ženy. Tu každý den přináší jí nové půvaby; bývá bázlivější a v sebe uzavřenější; jediný cit ji celou opanoval, totiž stud. A k tomu citu, který ji drží zúplna ve své moci, dostaví se brzy ještě nový cit, totiž láska. Neboť příroda položila ženám za cíl mateřství, a ženy, které tomuto určení chtějí uniknouti, připravují si s ošklivými nemocemi budoucnost smutnou a bolestnou.

Věk lásky jest věkem fysické statnosti a mravní síly; srdce tu bije tak rychle a silně, jsou dráždno tolikerými dojmy, že rozskočilo by se, kdyby nebylo nadáno tak mocnou schopností životní.

V tomto období životním, kdy příroda volá ženu k rozmnožení svého plemene, lehká tloušťka vyplňuje dutiny a zastírá ostrosti její kostry; čáry a rysy rozkošně se zaokrouhlují; pleť, zachovávajíc si svou prvotní svěžest, nabývá barvy teplejší, její oči vrhají oheň živější, její úsměv jest výmluvnější, pohyby jejího těla jsou jistější a vnadnější. Tu žena žije v době, kdy stkví se v lesku svých vnad a v záři své krásy.

Nezdržíme se déle při výpisu dokonalosti tvarů ženiných, poněvadž pojednali jsme o této otázce do podrobna i o celém vývoji jejich ve svém spise nadepsaném: „Hygiena a zdokonalení lidské krásy, zvláště ženské“. A tam tedy okazujeme své čtenáře.

Ústrojnost duševní. – Schopnosti rozumové.

Jestliže mozek jest ústrojem myšlénky, jestliže souhrn rozumových schopností jest v přímém poměru ku pravidelnému rozvoji a k výkonům tohoto ústroje, žena …… zbytně býti rovna muži, i co se týká rozumnosti….fysiologická anatomie poukazuje k tomu, že mozek u mužského i ženského pohlaví jest docela jeden a týž svým tvarem.

Ale kdyby tomu tak bylo, namítá se, proč ženy nepostupují stejným krokem s muži v oborech umění a věd? Jestliže některá žena tu úspěšně vyniká, bývá to jen výjimkou; a i v tomto případě proč ženy jsou vždy za muži? Povím vám ihned toho příčinu.

Pohlaví mužské jest silnější, a ve všech dobách zákon silnějšího byl vnucován slabšímu. Muži udělali zákony bez spoluúčastenství žen. Není žádné pochyby, že by věci jinak se měly, kdyby ženy byly bývaly vzaty na potaz; ty by byly měly dosti důvodův a dosti obratnosti, aby byly zjednaly platnost svým právům. Ale tento zákon silnějšího, který nezbytně ženy tížil, neponechal jim žádné svobody v konání a činění. A pak předsudky, zvyky a obyčeje pomalu je podrobily mužům, a tak žily ve své závislosti již od počátku řádu společenského.

Nesmíme přikládati tuto nerovnost ani nižšímu stupni rozumnosti ani nedostatečné schopnosti, nýbrž jediné výchově, dávané dívkám, tj. rozličným vlivům organickým a zvláště pudu mateřskému, tak mocnému u ženy. Neboť pozoruhodno jest, že žena neplodná, nebo která se zasvětila životu panenskému, pozbývá příznaků svého pohlaví a mužatí; tu může podnikati a prováděti práce, které zdají se býti výhradným údělem mužovým.

Žena má tytéž schopnosti rozumové jako muž a mohla by právě tak jako muž vynikati v jednotlivých odvětvích umění a věd. Neméně jest tu ještě rozdíl ve prospěch ženy, že totiž chápe rychleji nežli muž a učí se mnohem snadněji.

Zaměstnání domácí, uložené na bedra ženina, odnímá jí většinu jejího času a jest protivou prací, vykonávaných silou duševní; ale kdybychom tomu dali, že by žena chtěla se sprostiti starostí o domácnost, aby věnovala všechen svůj čas pracím duševním, zdá se nám býti nade vší pochybnost, že by vyrovnala se muži, poněvadž duch nezná pohlaví.

Tážeme-li se, proč méně jest žen učených než učenců, odpověď bude na snadě; totiž zaměstnání v domácnosti a péče mateřská odvádějí ženu od sdudia věd, a příčinou toho není nikterak menší schopnost rozumová. Nechci vážných studií a hlubokého přemýšlení, ale není tomu také tak u mužů? Počet učencův a vědců jest velice obmezený, a přece houfy mužů věnují se vědám. Lze tedy předpokládati, kdyby vyučování bylo totéž pro oboje pohlaví, že by bylo mnohem méně nedouků mezi ženami, nežli jest jich mezi muži.

Filosofové, kteří nevěděli ani zbla o fysiologii mozku, odpírali ženám schopnost myšlénky zvšeobecňovati; ale tvrditi něco není ještě tolik jako dokázati, a jejich tvrzení jest pochybeno. Setkáváme-li se jen s málo ženami, které dovedou myšlénku zevšeobecniti, může se stejnou měrou tvrditi totéž také o mužích.

Jsem a zůstanu přesvědčen jako všichni filosofové naturalisté, že ženy schopny jsou dosíci všeho, co jest veliké, že dovedou překonávati všecky nesnáze a obtíže. Duch, opakuji to, nezná pohlaví; domnělá podřízenost rozumová, která se přikládá ženě, má jen a jedině svůj vznik ve výchově, a v této výchově ihned každý seznává působení zákona pěstního, pýchu a despotismus mužův.

O výchově.

Skoro u všech národů, jak starých, tak moderních, výchova ženy byla vždy velice nedokonalá, kdo jen poněkud přemýšlí o věci samé, dochází k poznání, že ve všem a všude jeví se vliv silnějšího pohlaví, které chce udržeti pokolení slabší na sobě závislé. Na jedné straně vidíme tyranství pod uhlazeným nátěrem a na druhé otroctví ve zlatých okovech. Za našich dob, kdy světlo světa již vykázalo ženě místo jí příslušné, její výchova ještě vězí v kolejích starého šlendriánu, tak že poučení ženy jest posud velmi nedokonalé. Tak mladá dívka tráví nejkrásnější svá mladá léta v pensionátě, kde se učí jaksi taksi gramatice, počtům, psaní, kreslení, hudbě, tanci, trochu dějinám, zeměpisu, slovesnosti atd. A při tomto vyučování postrádáte logiky, filosofie, hospodářství, počátků přírodopisu, fysiky, fysiologie, domácího lékařství a zdravovědy. Zvláště tato by měla býti doplňkem každé dobré výchovy ženské.

A ubohé slečinky ztrácejí drahý čas tím, že učí se malichernostem, že vtloukají se jim do hlavy podivnůstky a libůstky grammatikářské a slovesné, kdežto na vlastní poučení skoro se zapomíná. Neboť co muži po tom, vyzná-li se jeho žena dobře v tropech a figurách, pozná-li každou metaforu, metonymii a synekdochu…

Z tohoto slovíčkářství rodí se jen pedantky přemrštěné a směšné, a pro vedení domácnosti jsou to naprosté zbytečnosti.

Přede všemi jinými schopnostmi mělo by se hleděti soudnosti, která nás provádí všemi kroky životními. Soudnost potřebujeme u všeho, a právě tuto nejpotřebnější schopnost zanedbáváme nejvíce. Všecka snaha učitelská se nese k tomu, co nazývá se duchaplností; a co jest duchaplnost bez soudnosti? Květina nepěstovaná, vyhánějící tu a onde ratolesti, plody její sice zamlouvají se zraku, ale postrádají pravé chuti. Co by tedy mělo přede vším se pěstovati, jest soudnost; mladé dívky měly by se učiti znáti jednolivá odvětví umění a věd, které jim mohou býti ku prospěchu a které by přispivaly ke štěstí rodinnému; v tom by měl spočívati pravý účel celé výchovy.  Ale bohužel, posud jinak se to má; buď ze zvyklosti, buď z předsudku, buď z barbarské vypočítavosti slabší pohlaví bývá oddalováno od vážných studií, od onoho vědění, které, vzdělanost šíříc, ženu by postavilo na roveň muži.

Po šesti- až osmiletém pobytu v pensionátě mladá slečinka vrací se k svým rodičům, umějíc dobře nebo špatně vše, čemu se byla učila, ale úplně neznalá rozumovati a uváděti se do života ženy, v nějž má za nedlouho vkročiti. Na místě aby její duch byl osvícen, aby její soudnost byla hřiban, obrazotvornost a paměť byla u ní pěstována; na místě aby rozšířen byl kruh jejich myšlének vyučováním pravé filosofii způsobem, který by mohla chápati, naopak činěno vše, aby kruh tento byl zúžen tím, že od maličkosti se jí vštěpovala pověrčivá víra, zbytečná a bláhová hrůza. A z toho plyne ona nesnášenlivost, pro kterou staré panny stávají se tak závistivými, klepavými, utrhačnými a nesnesitelnými. Zkrátka, místo, aby dostalo se slečnám pevného a solidního vyučování, bývají oddalovány od každého vážného zaměstnání; byly baveny tisícerými malichernými hračkami, tak že pro nevzdělanost své soudnosti zůstávají skoro vesměs povrchními, frivolními a nepředloženými. Vstoupí-li do světa společenského, tu mužové dovršují chyby způsobené vychováním svými stálými poklonami a svým klamným dvořením. Ženy, jichž věk schladil jejich nároky, ještě přidávají ze svého polénko k tomuto smutnému výsledku celého vychování tím, že lichotí jejich samolibosti. Toť anděl krásy, pravý cherub, ta krásná dívka! Toť otřepané výrazy, kterých užívati každý pokládá se býti povinen, poněvadž milostpaní ta a ta, která udává tón ve společnosti a módě, hází jimi kolem sebe při každé příležitosti. A všimněte si dobře, to má znamenati tolik, jako že ono mladé děvče jest hezké, roztomilé, že nebude míti nedostatek zbožňovatelů a nápadníků. Toto přirovnání hodí se jen na její vlastnosti tělesné, ale netýká se jejich ctností. Kam má vésti takové pochlebování? Vede jen ke koketnosti a bohužel často ke hroznému zklamání.

Mladé dívky, jsouce předmětem stálé pozornosti a chvály, často úmyslně klamně vdechují do sebe kadidlo, jímž se jim podkuřuje, a nepomýšlejí na opojení, které ponenáhlu se dostavuje. Tu jsouce nutkány potřebou, býti obdivovány, chváleny a zbožňovány, kráčejí po kluzké cestě, vedoucí je ke koketnosti; svůj čas tráví jen před zrcadlem a při toaletě; pěstují stále umění mluviti očima a skládají si do zásoby fňukání, lest a zlobu, aby jen vídaly ctitele u svých nohou. A za koketností kráčí přetvářka, marnivost, hloupost a všecky ony hříchy, rodící se z nezřízené žádosti líbiti se. Tu každá vážná myšlénka ulétá z hlavy ženiny; žena myslí jen na to, kterak by rozmnožila počet svých sukní, pentlí a krajek; jejím nejzamilovanějším zaměstnáním jest zkoušeti nové obleky u krejčové a modistky; jedinou její touhou jest stkěti se svou duchaplností v salonech, na kterou dávají se lapiti lidé povrchní a nezkušení, která však vynucuje vážným a rozumným mužům slova: „Tebe bych nechtěl za ženu.“

A když nadchází doba vdavek pro slečny takto vychované, bývá to často doba trpkého zklamání; neboť daleko jsouce toho přihlížeti do budoucnosti, jaká bude, hledí na ni stále brejlemi své obrazotvornosti. Tak jedny bývají polapovány do manželství jako do tenat, jiné vrhají se do něho bláznivě, jako by to byl záhon květinový, po němž chtějí běžeti, neohlížejíce se na ukryté trny; a když skutečnost přichází, aby zničila jejich krásné sny minulé, nastává neúprosné vystřízlivění, dostavují se nesnáze, hoře se rozmáhá, srdce vředovatí, a bohužel! dosti často bez jakékoli čáky na vyléčení a zhojení.

Předcházející úvahy jasně dokazují, že tělesná i duševní výchova mladých dívek jest nevýslovně důležita, aby upravily své chování a uchystaly si své štěstí pro budoucnost. Vychováni, kterého se dívkám dostává v pensionátech, nedosahuje cíle žádaného v tom smyslu, že hledí se tam vyvinovati obrazotvornost na úkor rozumu.

Jednu příčinu této chyby nalézáme také v programu učelišť pro dívky, které věnovati se chtějí učitelskému stavu. Neváháme se tak vysloviti, že podle tohoto programu hledí se na vědomosti zcela vedlejšího druhu, ba ženě naprosto neužitečné, a že v něm není řeči a vědomostech nezbytných, jako přednášky o počátcích zdravovědy a domácího hospodářství znalost vedení domácnosti, kuchařství povahy a vlastnosti jednotlivých pokrmů atd. atd., věcech to, kterých každá žena denně potřebuje.

Jiná příčina neméně důležitá vězí v ohromném vlivu kněží na vychovávací ústavy ženské; a tento vliv dosahuje takového stupně, zvláště po menších městech že učitelka, která by se znelíbila kněžím, za krátký čas by neměla žakyň a byla nucena ústav svůj zavříti.

Výchova v dobách dětských má býti zúplna prosta všeho, co by mohlo uvésti soudnost na bezcestí a co by mohlo škoditi rozvoji rozumovému. Proto buďte vymítěna všecka vypravování zázračná, budící bázeň a strach; neboť ze zázračného budí se pověrečnost, a pověrečnost kazí srdce a mate rozum.

A právě v mladistvém věku pověrčivé ideje zakořeňují se co nejhlouběji v duchu; a je-li jimi nakažen, trvá nákaza po celý život; strach se rodí, rozum se mate a celá bytost lidská zhlupuje, aby slepě kráčela za rozkazy hrozného strašidla je popohánějícího. Jak hrozné neštěstí pro veškeré lidstvo taková výchova! Filosofové a mravokárci všech dob velmi dobře vyciťovali, že pověrčivá výchov v době dětské působí celý život, a že nejsilnější vůle nemůže se zbaviti jejich cetků. Proto neustávali volati po výchově, prosté tajemství, po výchově, přiměřené věku a zbavené všeho, co nesrovnává se s rozumem; ale tento rozum, tuto božskou pochodeň hledí pýcha a zájem několika jednotlivců neustále uhasínati.

A vy, matky rodin, pomatujte si dobře toto: mravnost udržuje a podporuje společnost lidskou, ale pověrčivost jest její morovou ranou. Učte tedy mravonosti v pochopitelných příkladech hned od maličkosti své dítky; ale učte je té pravé mravnosti, která šíří krásné city lásky k bližnímu a bratrství všech lidí; v tom leží záruka jejich dobrého a užitečného života v budoucnosti.

Vyučovati náboženství má se teprve v tom věku, kdy dítko může chápati jeho důležitost a má býti celkem ve shodě s účelem lidstva. Náboženské ideje, vštěpované mládeži, budou pak veselé, sladké a vznešené svou čistotou, nikdy smutné, nikdy hrůzné, tak aby postrach vnášely do mladistvých srdcí. A myšlénka o Stvořiteli má býti zahalena do všech dokonalostí a úplně odloučena od malicherných vášní lidských, jako jsou hněv a pomsta, které zbytečně se připisují nejvyšší Bytosti. Rozum a vděčnost má svrchovanému Pánu všehomíra budovati oltáře a nikdy bázeň, nikdy pověra; neboť pověra, podporující přirozenou náklonnost žen k upřílišňování ve všem, vydává je na pospas jakémusi šílenství. Bůh, kterého máme ctíti, stkví se ve slunci, zjevuje se v zeleni a ve květech, usmívaje se na přírodu; jest to Bůh míru a štěstí. Úplná důvěra v jeho dobrotu neskonalou jest povinností, sebe menší pochybnost tímto směrem by bylo rouhání.

Je-li život dobrodiním, máme zaň býti vděčni všemohoucí bytosti, která nám život dala; ale tato vděčnost má vylučovati každou myšlénku, každou pletichu pověrečnou a má se soustřediti v němém a hlubokém klanění. Tato uznalost za dobrodiní života má se také zřejmě jeviti v neustálém konání ctností společenských; neboť bez těchto ctností i vděčnost k Bohu i klanění se jemu jest prázdnou formou.

Toto odbočení ve výchově dívek hledí dokázati jednak, že úzkoprsá, obmezená, šlendriánská výchova, jaké se dostává dívkám v klášteřích bez výjimky a většinou v pensionátech, jen rozum otupuje a jest na závadu volnému rozvoji všech schopností duševních; a odtud ta čirá nevědomost žen, které jsou jejich povinností v životě společenském; odtud ona bezcitnost srdce, nesnášenlivost v nenávist těch, kteří nejsou s nimi jedné víry. Čtěte jen o tom dílo profesora Micheleta: „Kněz, žena a rodina“ a najdete tam výtečně nakreslené obrázky následků bohužel příliš kormutlivých výchovy toho druhu.

Jednak myslíme, že právě nedokonalé výchově přičítati sluší, že tak málo žen vchází v zápas s muži na kolbišti věd a umění; neboť, jak opětně se o tom vyslovujeme, mají stejně ústrojný mozek a tím také stejné schopnosti rozumové. A nad to čivová soustava jejich snadněji je dojmům přístupna, a schopnosti jejich rychleji chápou. Kdo osmělil by se popírati, že by dívka neučila se tak rychle a také tak dobře jako chlapec latině, řečtině, fysice, matematice, slovem všemu, čemu se učí na školách středních, kdyby jako chlapec strávila osm až deset let ve škamnech, naslouchajíc vyučujícím učitelům? Jest zcela patrno, že při stejném vyučování obojího pohlaví rozumové výsledky byly by také stejny.

Buďte pevně o tom přesvědčeny, mé dámy, že toliko povrchní výchova z pensionátu jest příčinou, že zůstáváte pozadu za muži; kdyby na místě, aby do vašeho ducha cpali malichernosti, bylo by se působilo na vaši soudnost a na váš rozum, zajisté byste dosáhly oné intelektuelní rovnosti, kterou vám muž upírá.

Ale vaše pověrčivé vychování v nejmladším věku činí vás bázlivými, nesnášenlivými a někdy nemilosrdnými…

Na místě, aby rozum váš byl sváděn na scestí a vaše obrazotvornost byla rozdmychována, byla by měla býti pěstována ona drahocenná schopnost, nazývaná „zdravým rozumem“; pak, a tom není pochyby, byly byste stokráte něžnější, snášelivější, ne tak úzkoprsé a šťastnější nežli nyní.

Přehled analytický.

Jest tedy rozumová rovnost mezi mužem a ženou; v mnohých okolnostech vyniká žena nad muže; a tato její převaha zakládá se na její ústrojnosti. A poněvadž obrazotvornost jest panující částí ducha u žen, jest tím také slovník jejich mnohem širší nežli u muže. Kde skutečný vzor nemohl by jim dostačiti, ihned vrhají se do světa ilusorního, který si vyzdobují nejkrásnějšími barvami.

Žena chápe rychle a soudí zdravě spíše pudem nežli z rozvahy. Podle této zvláštní nálady jejího ducha, která ji odnáší k tomu, aby pohlížela na věc tak, jak se jí jeví, žena obyčejně podává důkaz svého „zdravého rozumu“, vlastnosti to, které se nedostává tak mnohým mužům. Na první pohled chápe žena vše, co jest příjemné a snadné, nalézá vztahy mezi předměty velice od sebe vzdálenými, pozoruje množství okolností urychlujících nebo zadržujících úspěch; zřídka kdy dohledává se příčin, spíše uhodne účinky způsobem prorockým. Její řeč jest vždy pohotově, její výřečnost snadná, poněvadž paměť její, nemající nikdy před sebou nic jiného než předmět přítomný, udává jí přesně dobré i špatné jeho stránky; její rozhovor je skvělý, její zábavy jsou kořeněny vybroušeným vkusem. Její city jsou vznešené a vždy něžné; její láska nikdy nebývá poskvrněna sobectvím, jako to bývá z většího dílu u mužů, poněvadž poskytuje sama větší štěstí, nežli se jí ho dostává. Ráda se krášlí, ráda chce býti roztomilá a půvabná, toť její právo; a přináší-li oběti předsudkům a módě, jest to tím, aby baly krásnější, hezčí a svůdnější; neboť její touhou jest líbiti se a býti zbožňovánu. Zkrátka ve všem, co podniká, bývá chytrá, vtipná a vytrvalá; jeví veliký ostrovtip a takt, a obezřetnost její vede ji vždy k cíli, kterého chce dosíci. Proto žena, povýšená pojednou z nejnižších stupňů společenských do nejvyšších, lépe dovede si osvojiti tón a způsoby svého nového postavení nežli muž, jenž skoro vždy vede si neobratně a prozrazuje se.

Jsouc neustále zaměstnána pozorovati, a to za dvojím účelem rozšířiti a zachovati si svou nadvládu, žena zná dokonale srdce lidské; dovede rozeznati všecky záhyby samolibosti, tajné slabosti, falešný stud, zastírané nároky, marnivost, pýchu, odívající se v šat skromnosti, citlivost strojenou, pokrytectví a vůbec každou lest. Jsouc honěna v umění líbiti se všem, shromažďuje kolem sebe a váže k sobě celou společnost ctitelů. Bývá shovívavá k slabosti zřejmě se jevící, mlčenlivá při slabosti utajované a dovede vyhověti stejně vadám, vůli i tužbám. Uhodne potřeby, dodává odvahy nadějím, sdílí radosti s jedněmi a tiší bol druhých. Zastírá svůj vlastní prospěch, kde by mohl naraziti na přítomnou nedůtklivost; vkládá do svých způsobů onu vnadu, unášející i nejlhostejnější muže; sama jediná vyzná se v umění míti ohledy na vše a to tak jemně, že dovede bez urážky odstraňovati lidi nepříjemné nebo dotěrné. Slovem, žena zná ono tajemství vábiti i lhostejné, šlechtiti bytosti nejhrubší a zjemňovati povahy sebe drsnější.

Všecko v ženě jest láskou a něžností; a k tomu dodávají podnětu nikoliv duch, nýbrž srdce; a hlas srdce umlčuje v ní skoro vždy hlas rozumu. Žena žije v lásce, její obrazotvornost se rozčiluje, vášnivě se zajímá o předmět milovaný; udělá si z něho svou modlu a stává se jeho otrokyní Bída a utrpění bližního živě ji dojímají a obměkčují; sebe menší neštěstí budí její soucit, a zřídka se stává, aby dobročinný skutek neprovázel její útrpnost.

Ženy mají veliký vliv na osudy národa; všichni filosofové a politikové jsou v té věci za jedno; jestiť to fakt přísně dokázaný. A z tohoto vlivu jde, čím ženy lépe jsou oceňovány podle pravé své vysoké hodnoty, tím více že vzdělanosti přibývá. Naopak čím více jsou ženy utlačovány aneby zneuznávány, tím více národové úpějí v nevědomosti a barbarství. Jak jsme již pravili, ženy šlechtí mravy drsné a zjemňují povahy divoké, nakloňují k dobrotivosti a ničí zvyky barbarské. Jsouce duší společnosti lidské, oživují ji a jsou její největší okrasou. Jejich ctnosti spolupůsobí při rozkvětu říší, a jejich špatné mravy uvrhují říše ve zkázu. Tak Cornelie představuje nám Řím v jeho síle a slávě; Messalina Řím bídácký a zkažený. Žena nebývá nikdy šťastnější nežli v dobách, kdy něžný její vliv setřel hrubost a mravů a povznesl city; tu její vnady, její svůdné způsoby, její roztomilá řeč provádí magnetický vliv na muže, jenž se své strany stává se jejím otrokem a veškeré své štěstí jen do ní vkládá; jest to doba zlatého věku pro ženy, neboť jsou královnami, jako nyní v Paříži.

Abychom dokonale poznali a dovedli oceniti ženu, jest nám studovati její úlohu, kterou hrála ve vzdělanosti jak starověké, tak moderní, jakož i v různých obdobích vzdělanosti. Tuto studii provedl již „ex professo“ akademik francouzský Thomas ve své „Studii o ženách“. A nemůžeme přičiniti ničeho k hlubokým pozorováním tohoto spisovatele, proto spokojíme se označiti v hlavních rysech a vytknouti to, co vztahuje se k ženám francouzským.

U Gallů a Franků, národů to bojovných, žena byla z počátku toliko strojem rozplemeňovacím, teprve tím, že z žen vyšly Druidky, žena nabyla práva na úctu spíše pověrečnou nežli dvornou u vousatého pohlaví. Když Římané zaplavili Galii a nové tu rozseli ideje, žena cítila se přivábena vítězem, a tak mnohá Velleda obětovala svou národnost lásce. Když pak říše římská schylovala se ke své zkáze, a barbarové houfně se všech stran sem se hrnuli, aby o trosky se dělili, a spolu nové náboženství zasedalo na trůn bohů pohanských, bylo křesťanství přijato s nadšením zvláště od žen, které v něm spatřovali prostředek vymaniti se z poroby. Nauka křesťanská usmívala se na ně, poněvadž základem jejím jest láska a poněvadž láska vylučuje otroctví. Tu duch uvedl v plastnost její vnady; žena měla právo pronášeti své mínění v hromadách veřejných, a z úst jejích plynulo přesvědčení.

Po čtyři sta let, co trvaly vpády národů bojovných, bylo zvykem vídati ženy volně a svobodně kráčeti za vojsky. Staré zvyky, které odsuzovaly ženu do uzavřených kobek, zmizely, a nový mrav je nahradil; ženy zvučným způsobem uchopily se moci spojené s krásou a již napřed věštily, že přijde doba rytířská, když tu feudální zařízení znova uvedlo ženu v porobu. Hrad zavřel se za bázlivou paní hradní, a nevolnice třesouc se stala hříčkou vrtochů svého pána a velitele.

Ale brzy objevil se triumf žen; neboť trouverové opěvali její vnady a její krásu. Dámy vlastníma rukama pletou šerpy rytířům, povstávajícím n všech stranách, aby je chránili proti tyranství a holdovali jim všemožně. Celá Evropa stala se ohromným kolbištěm, na kterém rytíři, zdobeni jsouce barvami a hesly svých paní a velitelek, bojovali, aby se jim zalíbili a získali si tak jejich lásku. Na hradní vězení hnáno útokem, a zajatým ženám dána svoboda; všude hájena jsou práva pohlaví utlačovaného, a dvorný rytíř žádá si za odměnu za svou prolitou krev toliko něžného pohledu své zbožňované. Tu láska nabyla opět odvahy, a věrnost byla nerozlučna ode cti. Tu ženy, hrdy jsouce na svou nadvládu, honosily se velikými skutky svých milenců a sdílely se s nimi o jejich slávu.

Takový byl mrav v dobách rytířských, kdy týž muž býval zároveň i básníkem i bojovníkem, vládl tu lyrou, tu mečem, opěval svou milenku a bil se pro ni. A tyto hojně se vyskytující příklady lásky a srdnatosti v jedné osobě zahrnuté ženám sdělily ušlechtilou řevnivost; tu tak mnohá z nich opouštěla klidná zaměstnání svého pohlaví, aby oděla se v brnění a spěla do boje. Hnaly útokem na pevná místa neb jich bránily; provázely na výpravách křížových své muže a milence, vítězily s nimi nebo umíraly jim po boku. V našich bojích domácích, smutném to následku feudálního rozdrobení země, všude a vždy žena hraje vynikající úlohu; její ruka jest silna v boji a její řeč výmluvna v radě. Jeanne d´Arc a Jeanne Hachettova hájí svého krále, a Anežka Sorelova ho povznáší z jeho rozkošnické zmalátnělosti.

Po dobách rytířských následovaly věky umění a věd, a žena dokázala za tisícerých okolností, že slabost jejího pohlaví nevylučovala ji nikterak od velikých prací rozumových právě tak, jako ji nevylučovala od činů hrdinských. Od samého století třináctého viděti lze ženy veřejně hájiti thesí, mluviti veřejně latinou i řečtinou. Ve čtrnáctém a patnáctém věku ženy zaujímají s úspěchem učitelské stolice práva, výmluvnosti, filosofie a theologie; také studovaly se zdarem astronomii, fysiku a medicinu. Zvláště v Itálii žena mocně přispěla k obrození umění a slovesnosti; vynikla v básnictví a dílech obrazotvornosti; zastkvěla se v akademiích; zaměnila jehlu se štětcem a vetkala také na plátno díla mistrovská; jasné její ruce neobávaly se ani zpracovávati kovy a zacházeti s rozpálenou hlínou, aby vytvořily báječně krásná díla keramická.

Tak žena prošla věky, zanechávajíc po sobě stopu jako skvělou brázdu, dosvědčující její vítězství. Jestliže někdy lesku jejího zdá se ubývati, nese toho vinu hrubý vliv, brutální násilí, které ženu uvrhovalo zpět do otroctví, z něhož nemohla se vymaniti, které proto raději snášela ve vší oddanosti.

Za Ludvíka XIV. žena jakoby upouštěla od užitečných a vážných studií, aby činností ducha svého zaměřila k malicherným zábavám společenským; stavěla na odiv přehanou dvornost a koketní způsoby, za kterými se skrývá rozpustilost a nevázanost; žena tu jde za svou náklonností k zábavám a zosobňuje ve slečně de la Valliére úctu k ideám náboženským a výčitky svědomí z nedovolené lásky.

Za Ludvíka XV. povahou žena stává se den ze dne lehkomyslnější; odvážně si zahrává s radovánkami a ponenáhlu odkládá docela závoj slušnosti; setřásá se sebe všecku zdrželivost; svůdnost stává se snadnji a odvážnější; každá chce se líbiti, stůj co stůj, a aby žádná nemusila se zardívati nad milostnými pletkami vešlými do módy, rozhodly se všecky smáti se tomu; hlava a srdce mužů ukazuje  velikou prázdnotu, vášně jejich jsou rozpustilé a nevázané, choutky jejich nestálé; nejsou znepokojeni veřejným míněním a kazí tím ženy, jimž vštěpují hromadu svých vad. To i ono pohlaví nezná jiného zaměstnání nežli zábavu. Ale žena v krvavé době revoluční nalézá opět sama sebe, nalézá svého genia, svou odvahu a své ctnosti z dob antických; smývá se sebe všechnu hanbu minulosti svými činy hrdinskými a svou šlechetnou oddaností.

Za Direktoria opět upadá a měkne, ale panuje všude svým duchem, svými vnadami.

Napoleon, který ctil jen ženu podle počtu vojáků, které mu dodávala, dvakráte podlehnul jejímu vlivu a jevil mnohem větší rozčilení pro několik řádků paní de Staël nežli pro křiklounství a chvastavost generálů cizích a pro zpronevěru svých.

Od pádu prvního císařství až na naše doby počet žen francouzských, které vynikly ve svobodných uměních, jest velice značný. Nikdy za žádné doby lidstva a v žádné zemi na světě neukázaly tolik schopností a nespojovaly v sobě tak rozličné druhy zásluh, jako v naší době.

Po tomto všeobecném náčrtku pěkných vlastností ženiných přejdeme v následující kapitole k popisu jednotlivých jejích zásluh, ctností a dokonalostí, jimiž přírodě se uzdálo hojně je nadati.

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy s podtitulem Analytický rozbor jejich dokonalosti a nedostatků, Praha 1908