Třicatero krás ženy 37. Spisovatelé, kteří psali ve prospěch žen II

Voltaire, jenž všemu se posmíval a satirou svou poskvrňoval, nevěnoval sice ženám žádného zvláštního díla, ale za to tím horlivěji se ucházel o jejich příznivý úsudek.

Jean-Jacques Rousseau miloval ženy vášnivě, a přece je napadal ve svých záchvatech melancholických; za to citům něžným přístupný Marmontel vzal na sebe pečovati o jejich obranu.

A kdo sečte všecka ta jména básníků, kteří opětovali ženu pro její krásu, vnadu a pro jejího ducha.

Tak také učenci a filosofové, jako Montesquieu, Chastellux, Cantwel, Grégory, Kérivallant, Thomas, Castilhon, Condorcet, Fleury, Bernier, de Visien a paní de Stael a de Sommery dokázali, jak mocný byl a jest vliv žen na mravy a osudy všech říší.

Jako konec osmnáctého století, tak také celý devatenáctý věk četně podává příkladů, že nejvýtečnější hlavy věnovaly své péro službám ženiným, která také vskutku si zasluhuje jejich pochvaly.

Slovutní fysiologové, jako Roussel, Cabanis, Virey, Alibert, Richerand, Burdach, Müller a jiní rozebrali do podrobna tělesnou ústrojnost a duševní stránku života ženského.

Ségur po akademiku Thomasovi a Alexandru napsal dějiny ženy u rozličných národů.

Legouvé v básni, zajišťující mu jméno nesmrtelné, opěvoval zásluhy žen.

A což Chénier, Millevoye, Malfiâtre, Piniére, Dusauchoy, Stassart, Dumége, Lacaze, Bertin a Paruny, tito roztomilí pěvci lásky, dále Soumet, Baour – Lorminou, de Chesnel, Lamartine, Victor Hugo, Hippolyte Lucas, Théodore Carlier, Laurent Pichat a mnoho a mnoho jiných básníků souvěkých zasvětili ženám verše své Musy.

A v jakém nadšení pěli italští básníci Porzione, Christ, Bronzini, Gregor, Domenichi, Ortensio Laudi, Maggi a jiní o tom, kterak žena vyniká nad muže.

Sám mystický Sénancour rád popisoval vnady a roztomilost žen.

Plodný Michelet uznává velikou moc a silný vliv žen na muže a žehrá na záhubnou výchovu, pro kterou žena propadává pověrčivosti.

A také ženy vystoupily, jako paní de Stael, de Lambert, Neckerova, Rollandova, de Beauharnais, de Lafayette, Guizotova, Leprincova de Beaumont, Tastuová, Desbordesova, Dufresnoyova, de Salm, de Girardin, Briquetova, de Rémusat, nesmrtelná George Sandova, Jeannetta Deroinova, Natalie Lajolaisova a jiné a jiné, aby podaly nám obrazy o podrobnostech povahy ženské. A zajisté lépe nežli muži mohly ocenili vše, co šlechetného a vznešeného chová v sobě srdce ženské, kolik lásky a oddanosti leží v tomto tajném pokladě, který muž bláhově rozhazuje a k němuž klíč láme a v nedozíravosti své zahazuje.

Nečiňme si z toho závěr! – Všem spisovatelům, kteří kdy vynikali jemným svým vkusem, bystrým svým duchem a svou uhlazeností slohovou, dostalo se těchto vlastností ve společnosti ženské. Ony misogyny pak, kteří z nevraživosti stali se nepřáteli žen, poznáte naopak ihned podle drsných jejich pohledů, slohu hrbolatém a neohrabaném, po vkusu málo vytříbeném a po myšlénkách těžkopádných.

Neboť právě touha po tom, zalíbiti se ženám ve všech dobách, dělala divy a zázraky v umění, zplodila dopisy, elegii, epithalamos, báseň milostnou a ony četné spisy, plné něžnosti a krásných citů, tak že jsou nehynoucími pomníky moci, s jakou vnady ženské vládnou srdcem člověka. Epikur a Aristippos hlásali veřejně svůj veliký obdiv krásného pohlaví, neboť vyslovili se v ten smysl, že všechen lesk a všechna sláva tvorstva by pobledly, kdyby nebylo ženy.

Diogenes a Krates, tito škádlivci společnosti, tvrdili, že muž byl divokým a nemotorným zvířetem, které žena – a to ne bez malého namáhání – dovedla ochočiti a okřesati.

Sokrates a Platon také se přiznávali, že společnost ženská zjemňuje hrubé mravy mužovy.

Vergil, Horatius, Lukan opěvovali lásku.

Ovidia nadchnula Julie a Tibulla Delie.

Propercius a Catullus psávali své milostné básně na kolenou Cynthie a Lesbie.

Tak krásná Fornarina dodávala nesmrtelnosti štětci Rafaelovu, a něžná Romania rozdmychovala v plameny básnickou sílu Metastasiovu.

Svatý Jeroným a svatý Augustin také žen se zastávali.

Marot a Quinaut neustále veršovali ku poctě krásy ženské.

Racinovi podařila se jeho arcidíla jen touhou, aby zalíbil se paní de Maintenon; a paní d´Houdetot nebyla cizí vášnivým dopisům, které Jean-Jacques Rousscau psal ve své „Nové Héloise“.

A což Millevoye, Bertin, Paruy, Legouvé, Lamartine, Victor Hugo a všichni ostatní velicí básníci, neděkují-li lásce k ženě, že vnukla jim nejkrásnější myšlénky?

Zkrátka ve všech dílech literárních i dramatických vidíš postavu ženinu; všude budí v nás nadšení žena, všude opěvujeme ženu, všude se jí klaníme. A taková díla, která ženu vylučují, jsou chladná, jaksi bez duše; neboť kde není ženy, není lásky; a láska bude vždy pokládána za nejmocnější jiskru, která přírodu zahřívá, která jí dodává světla i života.