Třicatero krás ženy 39. Pomluvy a pravda

Až posud pohlíželi jsme na ženu jen s její nejkrásnější stránky, ale obrátíme-li, jak se říká, obraz na rub, celá scéna se změní, barvy zčernají, světla mizejí, a nikdo by nepoznal v ženě tvora takového, za jaký jsme ji popsali.

Ve všech dobách lidských žena byla terčem posudků a satir více méně hrubých; trhali ženu, pomlouvali ji, ba bylo dosti takových utrhačů, že by byli nejraději ženu vyhostili z rodiny lidské, kdyby tomu byli měli dosti moci a síly. Ve všech těchto satirách, psaných lidmi roztrpčenými, zvláště milenci rozhořčenými a starci oklamanými, najdete-li zrnko pravdy, musíte se probírati spoustou nadsázek. Žena jest taková, jakou si ji muž udělal; chyby, které se jí vytýkají, pocházejí větším dílem z hlouposti mužů. Ve společnosti, kde mužové jsou zkaženi, ženy také brzy se kazí; zákon o nákaze platí stejně o světě hmotném jako o světě duševním jednotníkově.

V této kapitole, kterou co možná nejvíce ukrátíme, podvolujeme se, mé dámy, trapné úloze, pověděti vám, co nejhoršího kdy bylo o vás řečeno; budeme upřímní a prosíme, abyste nám laskavě prominuly.

U Židů, od nichž přejali jsme částečně náboženství a pověry, ženy nikterak se netěšily oné vážnosti, kterou jim přiznává moderní osvěta. Tento národ pohlížel na ženu jako na bytost nižší muže a pokládal ji za nevyčerpatelný zdroj lží, falše, klamu a chlípnosti. Jen čtěte po této stránce knihy Mojžíšovy a Proroky!

Národové východní neznali pražádné pozornosti k ženám, leda jako k roditelkám dítek; ženy bezdětné vedly život nešťastný. Arabové jsou až posud prosyceni těmito názory, pro ně jest žena toliko kadlub pro tvory lidské. A poněvadž jsou to despotové a barbaři, mají na ženu ohled jen v době, kdy chodí s útěžkem; jakmile však tento čas uplyne, užívají ženy jako zvířete do práce, poněvadž jak tvrdí, jen zlo způsobuje.

Po většině dějepisci, básníci a mudrcové řečtí nejsou také příznivi pokolení ženskému. Podle jejich názorů obcování se ženami jest tím nebezpečnější, čím žena zdá se býti laskavější. Kolik hrozného zla způsobily ženy na světě! Kolikerými zločiny prohřešily se na zákonech přírody! Stačí, uvedeme-li náhrdelník Erifilin, utrhačství Stenobee, pokrevní smilstvo Europino, hody Filomeliny a ukrutnost Prokninu, která zardousila své dítky, aby se pomstila svému choti. – A kolik toho neštěstí, které Briseis do tábora řeckého přinesla! – A Helena, jež byla příčinou pádu Troje a smrtí tolika chrabrých bojovníků! – Vražda Kandaulova ženou, kterou zbožňoval. – Láska a lest Faidřina. – Úkladná vražda Agamennona Klytaimnestrou, jeho manželkou. – Vražda dítek Medeou a tolik a tolik jiných útoků na život lidský, jimiž ženy se provinily.

Zlostný a popudlivý Euripides pustil uzdu své vášnivé nevraživosti proti ženám a vychrlil na ně všecku svou žluč; ale Lais pomstila své pohlaví za příkoří učiněné jemu od básníka tragického tím, že veřejně jej pokořila.

Sám rozkošnický Anakreon, jenž žil toliko vínu a ženám, zahrnuje je svými výčitkami.

Básník Simonides vrhl ženám ve tvář tuto břitkou pohanu: Přirozenost ženina, pravil, záleží z desíti prvků, jinými slovy, jest desaterý druh žen. První má mnoho společného se sviní divokou, druhá podobá se lišce, třetí kousavé feně, čtvrtá hovadu, pátá vrtošivému moři, šestá oslu jankovitému, sedmá kolčavce zlodějské, osmá koni s krásnou hřívou, devátá zlé opici a konečně desátá ztřeštěné včele.

Antisthenes a Xenokratoes utíkali před pohledem na ženu, neboť se domýšleli, že styk se ženou by jim mohl býti na záhubu. Aristofanes nejjedovatějšími šípy po nich střílel. – Božský Platon obávaje se, aby neupadl do rukou negery, podobné Xantippě, ženě jeho mistra Sokrata, nechtěl se vůbec ženiti. – Diogenes by si byl přál, aby všecky ženy, mimo Laidu, byly pověšeny. – Menippos žen nemiloval, a Zenon nemohl jich ani cítiti. – Alkifron a Athenaios libují si v tom, že nám popisují ženy jen v jejich prostopášnosti. – Lukan zachoval nám o ženách věci nepříliš lichotivé. Konečně jediný Plutarch ve svých životopisech slavných žen chtěl odčiniti křivdy, spáchané svými předchůdci.

U Římanů Horatius i Martial posměch si tropili z žen. – Juvenal je pokládal za největší zlo na světě a raději chtěl zemřít, nežli ženu si vzíti. – Vážný Seneka vzdychal nad špatnými mravy žen a radil mládeži, aby se měla před nimi na pozoru. – Gallienus, svěděk toho, jak zle matka jeho nakládala s otroky, zle mluví o ženách vůbec.

U národů podrobených zákonům koranu žena jest majetkem, předmětem pro ukájení choutek svého pána; a poněvadž je odsouzena k otroctví, osvojila si všecky lsti a špatnosti otrocké. – Publius Sylvius napsal proti ženám tato slova, vešlá v přísloví: „Žena, myslí-li sama, vymyslí zlo.“ – Ani Řehoř Naziánský žen neušetřil.

U Franků, praotců to Francouzů, nevedlo se ženám lépe; ale Gallové, taktéž praotcové Francouzů, měli více ohledu a úcty k ženám. Slovem, dějiny všech národů ukazují nám ženu ve světle tím nepříznivějším, čím nevzdělanější který národ byl.

A zde připomínáme, že všeobecně lze roztříditi utrhače žen ve dvě třídy.

Do první třídy patří muži, které milenky jejich zavrhly nebo ženy oklamaly. Příčiny zavržení nebo nevěry bývají skoro vždy provokovány hříšným chováním mužovým, špatným jeho chování, žárlivostí a někdy také hrubým jeho násilím. A nemá-li žena pravdu, když utíká před takovými zlostnými, žárlivými a nevraživými tvory, kteří ústy svými jí jen klnou a hrozí?

Do druhé třídy patří muži, stižení škaredostí, vadou tělesnou nebo pohlavní neschopností, pak všecky bytosti kamenného srdce, kterými ani nejsladší a nevýslovné rozkoše nepohnou a které proto závidějí těm, kdož se milují vzájem, a proto na nich zlost si vylévají. Tací muži pomlouvají ustavičně ženu; vidí všude chyby na jejích vnadách a půvabech; hledí očerniti nejkrásnější její vlastnosti a ve slepé své nenávisti ani toho nepozorují, že se každý jen směje jim a jejich špatným vtipům; zapomínají, že žena jest jedním z předních divů tvorstva a že Stvořitel nadal ji bohatě vším, čeho jí třeba, aby budila v nás lásku a připoutala nás k sobě. Vždyť proto ve všech dobách ženy byly a budou milovány.