.jpeg?s3=1)
Ale vraťme se k svému vypravování. Vskutku teprve za panování krále Františka I. ve Francii, jenž zachoval po sobě paměť jako muž galantní, ženy probraly se z opovržení, v němž silné pohlaví je udržovalo. Příkladu Františkova následovalo několik národů, a od té chvíle žena hledí aby stála se hodnou místa, kterého si dobyla.
Ale přece musíme věřiti, že žena zneužívala své svobody, neboť dějepisci a kronikáři těchto dob ji obviňují ze zrady, cizoložství a neřestí hanebných. Vždyť bylo třeba uchýliti se k hlídačům, závorám a pasům na zámek!...
Opět žena stala se obětí silného pohlaví, které užilo všech možných prostředků, aby zbavilo ji svobody, které zneužívala. I zavíraly se vzpůrnice do klášterů; ale tím se nepolepšovaly, naopak ještě horšími se stávaly. Co tu proklínání, co tu výkřiků, plných nenávisti a hrozících pomstou, které se rozléhaly v těchto hrobech, zavřených na vždy nad živoucími!... Kolik slz beznadějných skropilo dlažby klášterní!
Jest-li vše toto jen pomluvou nebo pravdou? Nevíme, ale jisto jest, že o tomto obviňování se dočítáme skoro u všech spisovatelů oněch dob. Tak spisovatel knihy „Forêt-Noire du mariage (Černý les manželský)“ pouští uzdu své rozhořčenosti proti ženám ve výrazech tak silných a málo odvážných, že se neosmělujeme přikládati víru obviňování, kterým zasypává dcery Eviny.
Ve věku Ludvíka XIV. žena opětně se sprostila pout ji svírajících; ale zdá se, jakoby opět ženy byly nadužívaly své svobody. Boileau, Moliére, Shakespeare, Lafontaine, Boccace, Voltaire a nesmrtelný Jean-Jacques Rousseau dokazovali, a to nikoliv urážkami, jako jejich předchůdcové, nýbrž ve vší slušnosti, že žena jest slabá, úskočná a nespolehlivá. Radili mužům, aby se měli stále na pozoru a aby nikdy slepě nedůvěřovali pohlaví, které opět a opět klesá.
A tak nadešla památná doba veliké revoluce francouzské roku 1793! Žena, která se zvrhla za panování Ludvíka XV., jak jsme již řekli, jakoby obětavostí a oddaností se vzpružila. Činy srdnaté a hrdinské mezi ženami vzrůstaly tak, že zastiňovaly i nejvznešenější vlastenecký vzlet mužů.
Zvláště ve Francii v devatenáctém století žena dostoupila vrcholu své slávy a svého štěstí. A mají-li ženy ještě nějaké vady a chyby z dob minulých, jest to tím – a to opět a opět tvrdíme – že tím vinna jest ubohá a zavržitelná jejich výchova; jen světácká otřepanost a frivolnost činí z žen kokety a táhnou je do jisté záhuby.
Mimo chyby, pocházející z výchovy, říkal doktor Dunne, nejnebezpečnější pro ženu jest zahálka a lichotnictví. Poněvadž ženy od nejútlejšího mládí svého navykají si malichernostem, neznají jiného prostředku, kterak předejíti nudě, než běhati po plesích, divadlech a veřejných procházkách nebo čísti romány, jedinou to četbu, přiměřenou falešnému jejich vzdělání duševnímu. A tak nastupují na dráhu nepravostí, odkud lichocení a zbožňování mužů jen ještě mnohem rychleji je vrhá do propasti. Jestliže k uměním zábavným, jimiž tolik důležitosti se přikládá v jejich výchově, přistupují ještě přednosti krásy, nejhloupější zalichocení postačuje, aby jim popletlo hlavu. Myslí o sobě, že jsou bytostmi, nadanými zvláštními výsadami, před nimiž všecko musí v prachu se kořiti. A toto bláznovství, pro které stávají se pyšnými, pohrdavými, marnivými a tím také směšnými, jest výsledkem chybné soudnosti, této tak drahocenné vlastnosti, která u nich nebyla pěstována.
„A když vrásky počínají hlásati, že mládí odletělo, hledí každá vrásky zastřít, líčí se a béře na sebe tvář lživou. Na neštěstí klam se objeví, a zbožňovatel po zbožňovateli se vytrácí. Ale nepravost jest již zakořeněna a nedá se vymýtiti. I hledá žena taková jiného jeviště a vrhá se do náručí pobožnosti. Tento přechod obmezuje se skoro vždy pouze na změnu zevnějšku; náprava nesahá dále.“
„V mládí, tomto víru světském, tužby a vášně neponechávaly ženám plody, aby počítaly s veškerou cenou veřejného mínění. Věk a opuštěnost z ní pocházející konečně dává jim perně na srozuměnou, že musí také dbáti své dobré pověsti. Ale kterak vzdáti se náklonností tak dlouho hýčkaných? Tu pobožnost poskytuje jim pláštík jako jediný prostředek, aby ve veřejnosti zachránily si úctu, která sluší ctnosti.“
„S touto novou škraboškou dostavují se falešné zuby, nepravé vlasy, líčidlo bílé a červené, pobožné pitvoření a svaté klevetnictví; marnivosti, tak dlouho urážené tajnou nebo veřejnou zhýralostí, dostane se posledního políčku tím, že hold se vzdává pokrytectví.“
A proto ve jménu své vlastní úcty a svých povinností mateřských, ve jménu důležité úlohy, k níž povolány jste v rodině, ó ženy, zahoďte od sebe všecky tyto marnivé tretky společenské; vzdejte se svých frivolních choutek; potlačuje v sobě výstřelky své obrazotvornosti, abyste ponechaly volné pole svému rozumu; buďte roztomilé a vnadné bez strojenosti; buďte duchaplné bez domýšlivosti; buďte dobré, sladké a něžné nezištně a pak nebudete míti nepřátel, budete panovati mužům a i nejvzdorovitější podlehnou, aby se podrobili vašim zákonům.