Třicatero krás ženy 6. Tělesná a duševní ústrojnost ženy

O výchově.

Skoro u všech národů, jak starých, tak moderních, výchova ženy byla vždy velice nedokonalá, kdo jen poněkud přemýšlí o věci samé, dochází k poznání, že ve všem a všude jeví se vliv silnějšího pohlaví, které chce udržeti pokolení slabší na sobě závislé. Na jedné straně vidíme tyranství pod uhlazeným nátěrem a na druhé otroctví ve zlatých okovech. Za našich dob, kdy světlo světa již vykázalo ženě místo jí příslušné, její výchova ještě vězí v kolejích starého šlendriánu, tak že poučení ženy jest posud velmi nedokonalé. Tak mladá dívka tráví nejkrásnější svá mladá léta v pensionátě, kde se učí jaksi taksi grammatice, počtům, psaní, kreslení, hudbě, tanci, trochu dějinám, zeměpisu, slovesnosti atd. A při tomto vyučování postrádáte logiky, filosofie, hospodářství, počátků přírodopisu, fysiky, fysiologie, domácího lékařství a zdravovědy. Zvláště tato by měla býti doplňkem každé dobré výchovy ženské.

A ubohé slečinky ztrácejí drahý čas tím, že učí se malichernostem, že vtloukají se jim do hlavy podivnůstky a libůstky grammatikářské a slovesné, kdežto na vlastní poučení skoro se zapomíná. Neboť co muži po tom, vyzná-li se jeho žena dobře v tropech a figurách, pozná-li každou metaforu, metonymii a synekdochu…

Z tohoto slovíčkářství rodí se jen pedantky přemrštěné a směšné, a pro vedení domácnosti jsou to naprosté zbytečnosti.

Přede všemi jinými schopnostmi mělo by se hleděti soudnosti, která nás provádí všemi kroky životními. Soudnost potřebujeme u všeho, a právě tuto nejpotřebnější schopnost zanedbáváme nejvíce. Všecka snaha učitelská se nese k tomu, co nazývá se duchaplností; a co jest duchaplnost bez soudnosti? Květina nepěstovaná, vyhánějící tu a onde ratolesti, plody její sice zamlouvají se zraku, ale postrádají pravé chuti. Co by tedy mělo přede vším se pěstovati, jest soudnost; mladé dívky měly by se učiti znáti jednotlivá odvětví umění a věd, které jim mohou býti ku prospěchu a které by přispívaly ke štěstí rodinnému; v tom by měl spočívati pravý účel celé výchovy.  Ale bohužel, posud jinak se to má; buď ze zvyklosti, buď z předsudku, buď z barbarské vypočítavosti slabší pohlaví bývá oddalováno od vážných studií, od onoho vědění, které, vzdělanost šíříc, ženu by postavilo na roveň muži.

Po šesti- až osmiletém pobytu v pensionátě mladá slečinka vrací se k svým rodičům, umějíc dobře nebo špatně vše, čemu se byla učila, ale úplně neznalá rozumovati a uváděti se do života ženy, v nějž má za nedlouho vkročiti. Na místě aby její duch byl osvícen, aby její soudnost byla tříbena, obrazotvornost a paměť byla u ní pěstována; na místě aby rozšířen byl kruh jejich myšlének vyučováním pravé filosofii způsobem, který by mohla chápati, naopak činěno vše, aby kruh tento byl zúžen tím, že od maličkosti se jí vštěpovala pověrčivá víra, zbytečná a bláhová hrůza. A z toho plyne ona nesnášenlivost, pro kterou staré panny stávají se tak závistivými, klepavými, utrhačnými a nesnesitelnými. Zkrátka, místo, aby dostalo se slečnám pevného a solidního vyučování, bývají oddalovány od každého vážného zaměstnání; byly baveny tisícerými malichernými hračkami, tak že pro nevzdělanost své soudnosti zůstávají skoro vesměs povrchními, frivolními a nepředloženými. Vstoupí-li do světa společenského, tu mužové dovršují chyby způsobené vychováním svými stálými poklonami a svým klamným dvořením. Ženy, jichž věk schladil jejich nároky, ještě přidávají ze svého polénko k tomuto smutnému výsledku celého vychování tím, že lichotí jejich samolibosti. Toť anděl krásy, pravý cherub, ta krásná dívka! Toť otřepané výrazy, kterých užívati každý pokládá se býti povinen, poněvadž milostpaní ta a ta, která udává tón ve společnosti a módě, hází jimi kolem sebe při každé příležitosti. A všimněte si dobře, to má znamenati tolik, jako že ono mladé děvče jest hezké, roztomilé, že nebude míti nedostatek zbožňovatelů a nápadníků. Toto přirovnání hodí se jen na její vlastnosti tělesné, ale netýká se jejich ctností. Kam má vésti takové pochlebování? Vede jen ke koketnosti a bohužel často ke hroznému zklamání.

Mladé dívky, jsouce předmětem stálé pozornosti a chvály, často úmyslně klamně vdechují do sebe kadidlo, jímž se jim podkuřuje, a nepomýšlejí na opojení, které ponenáhlu se dostavuje. Tu jsouce nutkány potřebou, býti obdivovány, chváleny a zbožňovány, kráčejí po kluzké cestě, vedoucí je ke koketnosti; svůj čas tráví jen před zrcadlem a při toaletě; pěstují stále umění mluviti očima a skládají si do zásoby fňukání, lest a zlobu, aby jen vídaly ctitele u svých nohou. A za koketností kráčí přetvářka, marnivost, hloupost a všecky ony hříchy, rodící se z nezřízené žádosti líbiti se. Tu každá vážná myšlénka ulétá z hlavy ženiny; žena myslí jen na to, kterak by rozmnožila počet svých sukní, pentlí a krajek; jejím nejzamilovanějším zaměstnáním jest zkoušeti nové obleky u krejčové a modistky; jedinou její touhou jest stkěti se svou duchaplností v salonech, na kterou dávají se lapiti lidé povrchní a nezkušení, která však vynucuje vážným a rozumným mužům slova: „Tebe bych nechtěl za ženu.“