Třicatero krás ženy III: O dokonalostech a ctnostech ženiných

Cudnost – Stud

Žena jest cudna svou přirozeností, a stud jest z nejkrásnějších jejich ozdob.

Pud cudnosti často u ní dosahuje takového stupně, že mnohá z nich pokládá porušení studu za neodčinitelné a se usmrcuje, aby ho nepřežila.

Dcery Faidonovy vrhly se do studně, aby čest svou zachránily.

Luckrecie probodla se dýkou, nechtíc přežíti své zprznění Tarquiniem.

Digna vrhla se s okna, aby ušla násilí Attilově.

Sofronie raději se usmrtila dýkou, než aby povolila naléhání Maxenciovu.

Marica Kalleideis, mladá Řekyně rodu šlechtického, prostřelila si hlavu, aby ušla zneuctění zdivočilým vojskem tureckým.

Coronela vrazila si rozžhavené železo do života, aby nemusila býti nevěrna choti.

A tak mnoho a mnoho jiných žen neváhalo ani okamžik obětovati svůj život, aby ušlo zvířeckým chtíčům mužovým.  Tento podivuhodný pud cudnosti, pro který žena dává smrti přednost před zneuctěním, jest toliko u ženy.

Láska – Oddanost k milenci           

Láska ženina jest mnohem čistší a nezištnější nežli láska mužova. Důvod toho jest tento: láska jest středem veškeré ústrojnosti ženské, z níž prýští všecky její náklonnosti, kdežto u muže vášeň lásky zdá se býti toliko potřebnou jednoho ústroje. Žena nemůže opravdu žíti, aby nemilovala; poněvadž méně touží po rozkošech smyslných a více po lásce duševní, láska její jest mnohem hlubší a trvalejší nežli láska mužova. Nic není ženě nemožno, chce-li dokázati svou lásku; ukládá si neuvěřitelné oběti a přemáhá překážky, o něž muž by se roztříštil, jako by byl ze skla.

Otevřeme-li letopisy lásky nešťastné, žasneme, že se tu shledáváme skoro výhradně se jmény ženskými mezi samovraždami, zaviněnými touto vášní; jmén mužských jest tak po řídku, že snadno je spočítáš. Od proslulé Sapfy, která skočila se skály Leukadské, až po mladistvou Thisbu a něžnou Heronu, přemnoho žen hledalo a nalezlo ve smrti poslední prostředek proti zármutkům, vzešlým z náklonnosti sklamané nebo z lásky beznadějné. Tyto letopisy, pravíme, podávají velmi málo příkladů, že by muž usmrtil se z žalosti nad hrobem své milenky, kdežto zaznamenáno tam mnoho žen, jichž život ponenáhlu zhasínal v hoři a lítosti. V silném paroxysmu šílené lásky několik mužů vzalo své útočiště k samovraždě; ale nemožno bude spočítati ženy, které vrhly se do propasti věčnosti, aby spojily se s předmětem své lásky.

Mladistvá Tricline, manželka pana Viléma de Seilan, milovala čistou lásku mladistvého troubadoura, jménem Cabestana. Její choť zuřil, že básník-pěvec dovoluje si toužiti po ženě vysokého šlechtice, i zavraždil ubohého Cabestana vyrval mu srdce z prsou a dal je upraviti pro Triclinu.

Když dojedla, tázal se jí:

- Jak vám chutnalo toto jídlo?

- Výborně, odpověděla manželka.

- To věřím, připojil manžel; neboť vězte, paní má, že právě jste pozřela srdce svého milence.

V témže okamžiku předložil jí hlavu troubadourovu, kterou měl pod rouškou již připravenu.

Hrůzou při tomto pohledu ubohá Tricline upadla do mdlob. Když pak přišla k sobě, upřela ohnivé zraky své na vraha, řvouc:

- Viléme! jídlo, které jsi mi podal, bylo tak výtečné, že, při sám Bůh! nikdy jiného již nepojím.

A uchopivši ostrý nůž, vrazila si jej do prsou až po samý jílec.

Život Gabriely de Vergy podává cos podobného. I mohli bychom ještě mnoho jiných příkladů uvésti, kdyby dosti bylo místa.

Láska mateřská

Co se týká hloubky a síly citu, který ženu spojuje s jejím potomstvem, stojí žena rozhodně nad mužem; její převaha jest tu absolutní, nepopíratelná. Matka se obětuje svému novorozeňátku, kdežto otec jeví dosti často až smutnou lhostejnost. Kolik mužů vidíme velice roztomilých, dvorných způsobů, jemné řeči, kteří pokryteckým způsobem vtírají se do rodin, a oklamavše počestnou dívku, ji opouštějí v týž den, kdy stává se matkou! Hanbený svůdce zapírá své dítko, kdežto ubohá žena, o které se říká, že jest slába, jeví zmužilost a sílu neobyčejnou; tomuto dítěti přináší v oběť svůj klid, svou čest, a je-li třeba, i svůj život!... Běda! v dlouhých nocech bezsenných, s očima zarudlýma, potlačujíc v dmoucích prsou trpké výčitky, vzpomíná na nešlechetníka, který jako bídák ji opustil, na křivopřísežníka, kterého by zákony měly trestati co nejpřísněji, na místě aby mu klnula, jím opovrhovala a hněv svůj na něho uvalovala, odpustila by mu, ano milovala by jej ještě, jen kdyby se k ní vrátil…

Ó ženo, dvojnásob vznešená v takových okolnostech, jak malý jest proti tobě muž!

Co by neučinila matka pro své dítky! Nevděk, zapomenutí na nejsvětější povinnosti nemohou zničiti lásku mateřskou; neboť tato láska prosta jest nenávisti, hněvu, pomsty a jiných vášní, které kráčejí často v zápětí za láskou smyslnou.

Láska mateřská, která tak mocně tkví v srdcích žen, nezná překážek, obtíží, obětí, hranic své oddanosti.

Odvaha válečná – Činy hrdinské – Vlastnosti válečnické

Žena není stvořena pro řemeslo válečné, neboť její úlohou na zemi jest dávati život, nikoli jej ničiti; její říše jest říše lásky a nikoli říše hrůzy. Síla její leží v její slabosti; její vnady, její jemnost, duch a krása tvoří její moc, a tato moc stokráte pevnější nežli moc dobyvatelů. Taková má býti žena.

Nicméně jsou okolnosti, kdy ženy, zapomínajíce nějakou dobou na úlohu, vloženou na ně od přírody, vrhají se do vřavy válečné a tu vynikají nad nejslavnější bojovníky. Není národa, který by neměl svých hrdinek, kterým připisuje se vítězství v bitvě nebo spása vlasti; často dodaly ženy přemoženým nové odvahy a upevnily trůny již již kolísající.

Jmenujeme na zdař bůh některé z těchto žen, které v té neb oné době mečem vládly.

Harpalike, dcera Lykurgova, v čele nečetného hloučku vrhla se na Gety a osvobodila svého otce, kterého již odváděli jako zajatce.

Kratesipolis, kněžna Sikyonská, zahnala vzbouřence z města.

Archidamie přinutila Pyrrha, že ustal od obléhání Sparty.

Telesilla, postavivši se v čelo zástupu žen, zahnala Demarata a Kleomena, vojevůdce lakonské, plenicí město Argos.

Tomyris, královna Massagetů, přemohla Kýra v rádné bitvě.

Viktorina, manželka Viktorina, kterého císař Posthumus povolal vedle sebe na trůn, tak známa jest svou odvahou, že dostalo se jí příjmí „bohyně vojsk“.

Ženy gallské v ničem nezadaly hrdinkám řeckým a římským. Při několika příležitostech podaly důkaz takové neohroženosti a tak velikého vlastenectví, že národ, proniknut jsa podvem, zřídil soud ženský, jenž rozhodoval o míru a válce. Ve středním věku a v dobách následujících snad ještě hojněji vyskytují se hrdinské ženy nežli ve věku starém. Tak vidíme v Evropě, kterak ženy útokem ženou a dobývají měst opevněných, kterak velí vojskům a slavně s nimi vítězí.

Jeanne d´Arc, tento postrach Angličanů a chlouba Francie, svou udatností vyrovnala se nejneohroženějším rytířům své doby.

Jeanne Hachettova hájila udatně města Beauvais. Postavila se na hradby a zahnala nepřítele hradby již slézajícího.

Jeannede Monfort v čele nečetného vojska dobyla několik měst v hrabství Bloisském.

Markéta Anjouská jako slavný vojevůdce a vojín neohrožený dlouho podporovala manžela slabého, dvakráte jeho okovy zpřerážela, svedla dvanácte bitev, byla zajata a snášela odhodlaně zajetí až do té chvíle, kdy Ludvík XI. dal jí svobodu.

Bez ducha a odvahy choti Kateřiny snad Petr Veliký by byl se zastavil na své skvělé dráze.

Francosca, mladá Vlaska, vynikla při obléhání Casalu. Maršálek velící útoku, jsa svědkem její udatnosti, dal jí čtvernásobnou mzdu vojína a vřadil mezi lehké jezdce.

Rita, neohrožená Španělka, zahnala Angličany z la Koruny.

Bonna, dcera rodu prostého, vynikla v několika bitvách, dobyla tvrze Pavanské a hájila Negropontu proti Turkům.

Četné příklady udatnosti a odvahy dané ženami v Řecku a v Uhrách za vpádu tureckých zasluhují naší pozornosti. Při obléhání Rhodu a Malty ženy svou horlivostí podporovaly rytíře; nejevily jen udatnost bouřlivou při útoku, nýbrž klidně vzdorovaly smrti. Při útoku na Lemnos mladá dívka až na samý břeh zahnala Turky, kteří již byli vypáčili bránu. Při obléhání jednoho města na ostrově Kypru ženy v celých davech postavily se do průlomu hradebního, bojovaly a zahnaly útočníky. A tak potomkyně starých Řekyň ukázaly se býti hodnými svých předkyň.

V slavné době roku 1793 a za konsulátu mnoho žen, zakryvších své pohlaví, vstoupilo do řad vojsk republikánských a vyniklo se svými slavnými činy. Některé z nich později byly i řádem vyznamenány; některé dosáhly vyšších stupňů důstojnických; a jiné, byly-li poraněny a pohlaví jejich pak poznáno, poslány zpět.

Jedna z těchto žen, jménem Kateřina Figueurova, jejíž životopis byl uveřejněn v listu „Écho Francois“, byla skoro ve všech výpravách válečných republiky, konsulátu i císařství. Skvělé její služby dokazují, že byla vždy první v ohni, že zachránila život několika generálů, že byla šestkráte raněna, třikráte šavlí, dvakráte olovem a jednou kopím; a co více, Napoleon jí vyznamenal těmito slovy: „Slečna Figueurova jest velice udatná bojovnice.“

Počet žen, které vzaly na sebe brnění, zacházely lukem, mečem, oštěpem a ručnicí, jest mnohem větší, nežli si kdo myslí obyčejně; obmezujeme se na předcházející citáty, které více něž s dostatek dokazují, že odvahy a vlastenectví nikterak ženy nemají nedostatek; že mnohá z nich ukázala se býti tak neohroženou, že postavily se po bok nejudatnějších vojevůdců.

Ale dopovězme, že nikoli silou tělesnou, nikoli mužatskou odvahou žena moc svou upevňuje; naopak v její slabosti a jemnosti, v jejím duchu, v jejich vnadách a krásách leží veškerá její všemohoucnost. Jemnost jest jejím talismanem, stud a skromnost jsou její korunou. Bůh ji stvořil, aby budila lásku a krotila divoký vztek mužů.

Oddanost k vlasti

Na několik mužů, kteří se obětovali za spásu vlasti, napočteš tisíce žen. Ke jménům Kdra, Decia a Quinta, které uvádějí mužští spisovatelé, jde-li o oddanost k vlasti, proč nepřipojují jména tří dívek z Leosu: Praxiteje, Eubuly a Theopy? Proč nepřidávají jména obou dívek erethejských: Pandory a Protogenie? Dále jména Makarie, Embarie, pak jméno matky Kleomenovy a tolika jiných odhodlaných žen, které s chladnou krví podstoupily smrt za spásu své vlasti.

A máme-li mluviti o ženách Fokejských, které na počátku obležení, kdy šlo o zničení města, zapřisáhly se, že pohřbí se v sutinách jeho, bude-li města dobyto, a ověnčily květinami tu, která první k tomu poradila?

Za dob Brennových ženy a paní římské spasily Řím od vyplenění a vypálení tím, že daly jako výpalné všecko své zlato a všecky své klenoty. Po bitvě u Canen opětně takové oběti všeho svého bohatství byly schopny ženy římské, když šlo o blaho a spásu vlasti.

Quintia Crispilla, manželka císaře Maxima, jsouc obléhána v Aquileji, dala příklad ženám tohoto města, aby ustříhaly si vlasy na provazy v náhradu za opotřebované motouzy u luků a válečnických praků.

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908