Třicatero krás ženy IX: O manželství

Manželství jest pro ženy plností blaženosti životní. U všech skoro národů žena vdaná jest v úctě a stará v opovržení. Ona vynucuje si úctu, tato budí tolik útrpnost.

Dobrá matka jest ctí svého pohlaví, modlou rodiny a předmětem nejněžnější péče. – Špatná matka bývala u starých národů představována jako duch zloby.

Aby žena byla šťastna v manželství, měla by chotě svého chytiti do klece a nikoli jen hleděti uloviti jej do pouhé sítě.

Nemůže žena příjemnější umění si osvojiti, nežli jest umění zalíbíti se muži užitečným zaměstnáním.

Mladá dívka nechť má se na pozoru před svým srdcem, nechť lépe poslouchá rozumu; neboť často srdce miluje, kde rozum každou lásku zakazuje.

Co se týká sňatku manželského, nechť dívka vyslechne radu rodičů, kteří znají svět ze zkušenosti. Zvláště když bez jejich vědomí láska roznítila v plameny srdce dívčino; tu rady jejich jsou nezbytny, aby se jimi řídila v novém životě, do něhož hodlá vstoupiti.

Manželství jest nejvážnějším skutkem v životě; neboť váže se tu každá pro celý, celičký život… Není klidu, není útěchy, není útulku pro tu, která špatně zvolila, neštěstí a zžírající muka provázeti budou ubohé dítě až do té chvíle, kdy hrob před nimi se rozevře, aby navždy je pohltil!... Ach! Kdyby hrob se rozevřel, aby mluviti mohly oběti špatné volby, kolik mladých dívek zaleklo by se a umlčelo by sovu lásku, aby uposlechly hlasu rozumu. Tu by pochopily, že rodiče, vzpouzejíce se spojiti je s předmětem jich vášně, mají k tomu příliš mocné důvody. Neboť opravdu dobří rodiče milují své dítky více nežli sebe sami; chovají jen jedinou myšlenku, jen jedinou touhu, totiž aby šťastna byla budoucnost jejich. Proto moudrá dívka a rozumná to uznává; a důvěřujíc v něžnou lásku svých rodičů, nechává se jimi říditi, později si velice v tom libuje, jsouc šťastna, že jich poslechla. Naopak dítě opovrhující všemi radami rodičův a nevšímající si jich, zaslepeno jsouc páskou lásky, žene se po svahu, na němž nelze zastaviti, a připravuje si hroznou bídu a hrozné neštěstí; neboť skoro vždy dostavuje se zklamání a s ním lítost a žal… Ale pozdě bývá! Štěstí a naděje odletěly na vždy, a nešťastná dívka vstupuje do temné říše životů zničených na jejich úsvitě.

Podám vám fakt nedávno sběhlý. Mladá, krásná slečinka, velice dobře vychovaná a na duchu vycvičená, neskrývala nikdy ničeho svému otci, jenž vášnivě ji miloval. Pojednou zamilovala se do muže dvakráte takového věku, jako byla sama, a dopustila se té neprozřetelnosti, že náklonnost svou skrývala, tak že bylo pozdě, když se vyznala otci svému. Horké dvě slzy splynuly po tváři starci, jenž nezatracoval své dcery a neopovrhoval jí, nýbrž takto k ní promluvil:

„Dcero má, kterou vždy miluji a milovati budu, zlý onen den, v němž neměla jsi důvěry k svému otci, považovati budeš jednou za nejnešťastnější den svého života; neboť toho dne zničila jsi slavnou a šťastnou budoucnost, o které jsem pro tebe snil. Láska zakryla oči tvé hustou rouškou, a srdce, upoutavši hlavu, umlčelo rozum. Bohužel! ubohé dítě, jako slepá vběhla jsi na cestu, z níž není východu. Myslíš, že kráčíš po květinách; ale ty květy změní se již zítra v trní a budou rozrývati patu tvou. Kdybys jen mohla tušiti tu budoucnost plnou bouří, která na tebe čeká; kdybys mohla změřiti hlubinu propasti, rozvírající se před tvými kroky, hrůzou bys couvla!... Věř v mou zkušenost, přísahy lásky jsou vždy klamné, dnes na ně se vážeme, a zítra zapomínáme. O dcero má, slyš hlas starého otce svého a roztrhej s největším přemaháním onu pásku, zakrývající ti světlo; přijď opět k rozumu. Pohleď na svého zarmouceného otce; náruč jeho jest rozevřena…ů

Dívka mlčela a klopíc hlavu, neviděla otcových očí zalitých slzami.

 Tu stařec pozbyv veškeré naděje, pronesl tato poslední slova: „Běda ubohá, protože hrozné kouzlo tě ovládající vítězí nad láskou k otci, vzdal se ode mne, odejdi! Nechť lehce sneseš nepřítomnost mou, nechť upomínka netíží na tobě jako výčitka svědomí… A až nadejde den – a ten není daleko – kdy zbavena jsouc kouzla a navždy zklamána poznáš svou zaslepenost, vzpomeň si na otce svého, jenž nepřestal tě milovati; neboť srdce otcovské miluje vždy a neproklíná nikdy…

Za několik měsíců po té splnilo se, co byl předvídal stařec; ubohé dítě v opuštěnosti své neodvažovalo se vstoupiti pod střechu otcovskou. Poháněno jsouc zoufalstvím, chtělo utopiti svou lítost a výčitky svého svědomí v hlubinách řeky, když tu pojednou zachytilo ji rámě na srázném vrchu, a zaslechlo slova útěchy: „Minulost není ničím; čas ji strávil. Přítomnost poskytuje ti možnost potěšiti starého otce tvého, a budoucnost ukáže, že jsi nepřestala nikdy jej milovati.“

O koketnosti

Koketnost jest umění, které od malých počátků postupuje až k veliké dokonalosti. Jest to zvláštní způsob b chůzi, řeči, zpěvu, povzdechu, úsměvu, hněvu, pohledu, kterak upevniti stužku, jak zapíchnouti jehlici, jak posaditi si klobouk na hlavu, jak upraviti vlasy, jak vnadně složiti řasy živůtku, zkrátka, kterak dodati půvabu sebe menším pohybům.

 Koketa bývá tu chladna a zdrženliva, tu opět srdečná a sdílná; dnes dělá, jakoby se hněvala, a zítra jakoby tě šíleně milovala. Ovládajíc vždy zúplna své srdce, činí vítězný odpor všem útokům a nevzdává se nikdy; vábí tě, svádí, okouzluje a zadržuje ve svých sítích i proti tvé vůli. Můžeme přirovnati chování koketino k ohňostroji, počínajícímu jiskrou, která se proměňuje ve hvězdu, v ohnivý sloup, a konečně rozplývá se v kouř.

Příroda nastiňuje kokety a umění je zdokonaluje.

Koketnost jest jen líčidlem citu.

Koketnost jest jakýmsi zřízením feudálním, majícím své many, od kterých vymáhá poslušnost, věrnost a poctu.

Velmi mnohá žena není koketou, poněvadž nedovedla cítiti.

Nejprohnanější diplomat nezná ani polovice té lstivosti jako koketa.

Koketnost chrání ženy před velikými vášněmi.

Žena koketní chce stůj co stůj se líbiti; žena záletná chce svésti a žena ze společnosti chce se stkvíti.

Koketa opuštěná jest spíše pokořena než zarmoucena.

Žena koketní podobá se hádance, která přestává se líbiti, je-li uhodnuta.

Pohlížíme-li na ženy celkem, vidíme, že vládou světu. Ale ihned připojiti dlužno, že muž často se vymyká individuelní moci žen nikoliv svým rozumem, nýbrž spíše jejich chybami; tak přehnaná koketnost ochlazuje muže nejzamilovanějšího, že snadno docela se vyhojí ze své milostné horečky.

Koketnost jest v Paříži hazardní hrou; vyhrává se jí i prohrává poměrně podle vkladu vsazeného.

Paní de Sommery říkávala, že nikdo ničeho dobrého od kokety se nenaděje, a La Rochefoucauld tvrdil často, že nejmenší vadou kokety jest její koketnost. Ale my se domníváme, že trochu koketnosti, ale zajímavé a poutavé, dobře sluší každé mladé ženě.

Rozumná žena velice dbá svého chování, svého domu a svých povinností; koketa dbá toliko svého zrcadla a své toilety.

S onou touhou líbiti se všem a líbiti se nade všecky, s oním klidem v srdci a s oním rozrušením v duchu, s onou stálou lží, zvanou koketností, setkáváme se obyčejně u žen zahálčivých, které nemají v hlavě nic vážného. Tato vada šíří se a utvrzuje chatrnou výchovou, které děvčatům se dostává, a odstraňuje se toliko mocným přemáháním rozumovým nebo velmi vroucím citem.

Vrtochy – Touhy

Hezké ženy mají své vrtochy; to se ovšem nehodí na všecky napořád, ale stalo se příslovím.

Jsou ženy, které se nám líbí spíše pro své vrtochy nežli pro svou krásu.

U žen dostane se ti spíše vrtochů než lásky.

Vrtochy žen podobají se bludičkám, náhle se objevujícím i náhle mizejícím.

Vrtoch budí lásku a ochlazuje přátelství.

Touhy a naděje jsou potřebné vlastnosti, chceme-li snésti život.

Čím více touhy rozséváš, tím více štěstí klidíš.

Štěstí – Radovánky – Přátelství

Štěstí je stínem, za nímž se honí každý smrtelník.

Štěstí nespočívá tak v bohatství, jako v klidu srdce a ve zdraví.

Pravé štěstí panuje v lásce sdílené a udržované úctou.

Radovánka jest štěstí lokalizované.

Každý věk má své radovánky, jako každá doba své kvítky. Nechuť k radovánkám jest znamením lhostejnosti, a lhostejnost jest příznakem buď choroby, buď přesycenosti.

Z radovánek máme voliti jen užitečné a ty, které nikomu škoditi nemohou.

S radovánkami se to má jako s pokrmy, čím jsou jednodušší, tím méně se zošklivují.

Radovánka jest jemný květ, jenž toliko jemnou rukou smí býti trhán.

Odříkáním vzpružují se radosti.

Radost v srdci trvá déle než radost smyslná.

Přílišnost ubíjí radost; za to střídmostí se prodlužuje její trvání.

Přátelství jest sňatkem dvou srdcí, ale tento sňatek podléhá rozvodu.

Jměním si získáváme klamné přátele, jichž nás zbavuje neštěstí.

Neštěstí jest zkušebním kamenem přátelství.

Pravé přátele dobře můžeš přirovnati k tavným kelímkům. Falešní přátelé podobají se stínu ručičky na ciferníku hodin; stín ten se dostavuje se sluncem a se sluncem mizí.

Vnady

 Vracíme se ještě jednou k vnadám, poněvadž vnady jsou pro ženu tím, čím jest vůně pro květinu, poněvadž není okrasy, která by jim mohla býti přirovnána, poněvadž zahalují nedokonalosti tělesné, ano uvádějí i v zapomenutí ošklivost.

Staří básníci řečtí zosobnili vnady v Gracie; pojmenovali je: Aglají (krásou zářící), Eufrosinou (krásou něžnou), Thalií (krásou živou a lehkou). Všecky tři Gracie, s úsměvěm v mladistvé tváři, skromně drží se za ruce a neodlučují se nikdy od sebe.

Se vnadami můžeme se setkati ve všech zjevech života fysického i duševního; neboť duch má své vnady právě tak jako tělo. Vnada spojena jest s každým rysem, s každým pohybem, s každým výrazem, a všecky tyto vnady, buď každá o sobě, buď v jedno sloučeny, vrhají nejpůvabnější kouzlo na tu, která jimi vládne. Tak Francouzsky, ač nejsou nejhezčí, nad jiné ženy vynikají, poněvadž jsou nejvnadnější. A zvláště v Paříži vnady se objevují, obklopeny vší možnou svůdností. V řeči, pohledu a úsměvu, v chůzi a v držení vějíře nebo kytice, slovem až i v nestálosti a koketnosti, ve lsti a úskoku, v opuštěnosti a slzách, v odporu i pádu Pařížanka jeví takovou vnadu, že nesetkáš se s ní nikde na celém světě.

Vnada jest pro ženu přirozenou okrasou, a tato okrasa jest tak vábná, že by nebylo ani jiných třeba, aby žena získala si srdce všech.

Vnady provázejí ženu v rozličných dobách jejího života. Tak vnadami dětství jest její roztomilost, v šestnáctém roce věku její nesmělost a její stud; ve dvacátém vnady ještě hojnější měrou se objevují, beroucí na sebe tisíceré způsoby, a jedny svůdnější druhých; o něco později vnady stávají se zvykem a činí tak společnost ženskou velice příjemnou; - vnady zralého věku jsou ovšem tajemnější, poněvadž tu žena má své povinnosti a svá práva – kterých jest jí hájiti; - až konečně i pod vráskami staroby objevujeme často zbytky bývalých vnad.

Jakkoli vnady jsou darem přírody, domníváme se přece, že lze jich též nabýti stálým stykem a osobami vnadnými právě tak, jako nabýváme dobrých i špatných zvyků. Radíme tedy osobám, stíženým odpornými způsoby a drsnou řečí, aby navštěvovaly společnosti, kde vládnou vnady těla i ducha.

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908