.jpg)
Vždycky se přeháněly i chyby i přednosti ženiny; ze spisovatelů, kteří touto látkou se zabývali, jedni chtěli na jisto postaviti povýšenost ženinu nad muže, jiní hleděli dokázati, že daleko zůstává za mužem. A pro toto upřilišování na obou stranách otázka jest posud nerozřešena. Podle našeho mínění žena doplňuje muže, jako muž doplňuje ženu; myslíme také, že pro štěstí vespolné musí býti sobě zcela rovni; neboť povýšenost, která vede k uctivé poslušnosti, vylučuje lásku; a podřízenost, značící cenu menší, stejně s láskou neobstojí. Rovnost, panující mezi oběma pohlavími, budiž považována za výsledek jakýchsi kompensací, tj. muž sice má převahu nad ženou v té neb oné věci, žena pak zase v tom nebo onom směru. My muži nemáme tedy nad ženou žádné výhody po jedné stránce, aby jí žena nevyvážila po stránce druhé. Každé pohlaví má své zvláštní určení, závislé na jeho tělesné ústrojnosti, a celkem nemůže býti odváděno od svého účelu. Pravdou sice jest a bude, že muži připadla v úděl mnohem větší část síly nežli ženě, ale nuceni jsme doznati, že při stejné zásluze žena větší zasluhuje chvály a úcty než muž; neboť již tím vynikla nad muže, že bylo jí přemáhati mnohem více překážek, a tím také větší byla její námaha, chtěla-li se mu jen vyrovnati. Vskutku jestliže žena válečná svým rekovstvím vyrovnala se tomu neb onomu hrdinovi, jestliže onano básnířka dosáhla téže dokonalosti a téhož vzletu jako ten neb onen básník, jestliže tato umělkyně zápasí čestně o první cenu s tím neb oním nejslavnějším umělcem, není jinak možno nežli souditi z toho na prospěch pohlaví slabého.
Abychom dokázali pravdivost tohoto tvrzení, probereme spěšně dějiny slavných žen.
Milosrdnost. – Dobročinnost. – Šlechetnost.
Žena má dojista srdce něžnější a útrpnější nežli muž; cítí mnohem více bolesti a strádání cizí, a tím již také jest soucitnější a milosrdnější. Jsouc nadána zvláště dokonalou citlivostí, kráčí za šlechetným vnuknutím srdce svého a jedná dříve, nežli uvažuje, a proto také skoro vždy se stává, že žena již pomáhá nešťastníkům, kde muž teprve uvažuje, co a jak by měl činiti.
Co se týká dobrotivosti, přívětivosti k podřízeným a nižším, útrpností s neštěstím, úcty k osobám starším, něžnosti a vděčnosti k rodičům, zkrátka co se týká všech obětí, ukládaných láskou křesťanskou a milosrdenstvím, ve všem velice muž zůstává pozadu za ženou.
Jakými ohledy mladá dívka obsypává ty, kdo jí život darovali! S jakou pečlivostí a něhou stará se o muže svého, jestliže nemoc jej povalila na lůžko! Přese všecku svou slabost neustále bdí a napíná své síly, aby odolala umdlení, nepopřává si ani chvíle odpočinku, kdežto muž obmezuje se na vykonání několika zcela krátkých a často chladných návštěv. A proto zcela správné jest tvrzení, že jen žena jest pravou ošetřovatelkou nemocných.
Utrpení duševní i tělesné bolesti bližního živě ženu dojímají a slzy jí vynucuji. Celé své srdce obětavé přináší do nemocnic, chatrčí a žalářů, nedbajíc ničeho co přílišná bída a hrozná nemoc má v sobě odporného a hnusného.
A tažte se těžce nemocných, nedávají-li přednost ošetřování ženskému.
Milosrdenství mužovo jest velice chladné a pobledlé naproti milosrdenství ženinu. Muže brzy omrzí výkřiky, nářky a prosby nešťastníků, kdežto žena jeví horlivost nezdolnou, vytrvalost neumdlévající v pomoci, kterou hojnou měrou uštědřuje, a jak něžná a neocenitelně jemná jsou ta její dobrodiní!
U ženy šlechetné vzrušení velmi často se ozývá; vždy bývá žena první, aby postavila se v čelo, kde jde o organisaci dobročinnou. Má-li vdově nebo sirotku přinesena býti potěcha, žena chápe se iniciativy; jde-li krajinou, zpustošenou povodní nebo požárem, žena chodí po sbírkách a donucuje muže, aby poskytoval almužny, aby ubožáci ze své zkázy mohli se vzmoci. A ve vážných okolnostech zbavuje se svých klenotův a šperků, všeho, co jí jest drahé; zkrátka všude, kde jde o skutek v pravdě šlechetný, o oběť skutečnou, o projevení oddanosti, o utišení bolestí, všude setkáš se vždy se ženou. Toť čest a sláva pohlaví ženského; neboť ve všech okolnostech, jichž jsme se tu dotknuli, ženy daleko nechávají za sebou muže.
Ctnosti domácí. – Dobrotivost. – Pořádnost. – Práce.
Zvláště stkví se žena svými ctnostmi v domácnosti; v tom největší její chlouba. Jest skromná a cudná a chová v sobě poklad nevyčerpatelné dobrotivosti. Jsouc plna pozornosti a ohledů pro všecky osoby svého okolí, dovede buditi lásku a úctu k sobě. Vniká do nejmenších podrobností svého domácího zařízení, poněvadž podrobnosti ty mají nesmírný vliv na blaho rodiny. Pořádek čistota, šetrnost jako prameny nadbytku, pohodlí, mravnost a cudnost panují kolem ní. Slovem, jest matkou rodiny a duší domu.
Není-li žena zrozena k tomu, aby poroučela, přece jest zrozena k tomu, aby vládla tím, kdo poroučí, neboť od nejútlejšího věku ví, že něha a lichocení jsou zbraněmi, jimž muž nikdy neodolává; ona ví velmi dobře, že pan choť sebe rozbručenější musí povoliti kouzlu jejího hlasu tak něžného a ejího pohledu tak sladkého. Přesvědčení jí lpí na rtech, a oko její slibuje štěstí úplné. Vláda v domácnosti jest její; neboť nejlépe daří se té domácnosti, nejšťastnější jet ta rodina, kde žena největší požívá moci a váhy.
Jen vždy si hleďte, ó ženy, těchto ctnosti domácích, prováděje je k svému i k našemu prospěchu; příklad, který tím dáváte, dojde následování ode všech, poněvadž ve vaší moci leží změniti zlo v dobro a utvořiti společnost lidskou tak, jak samy si toho přejete.
Duch. – Vnady. – Skromnost.
Duch jest jiskrou božskou, rozžehující a udržující život duševní; jako světelný paprsek rozhání temnoty noční, tak duch rozhání temnoty nevědomosti, rozšiřuje a zvyšuje obzory životní. Duch oživuje krásu tělesnou a dodává jí nejživějšího lesku; duchem zábavy naše se stupňují a zármutky mírní; duch pomáhá nám snášeti tíhu tohoto života.
Vnady tvoří nutnou družinu krásy; ale vnady bez ducha jsou jen vnadami polovičatými. A dobře byla přirovnávána žena nevnadná k udici bez návnady. Se vnadami setkáváme se všude, ano v každém pohybu těla; úsměv, pohled, postava, chůze atd. atd., slovem vše, co činí žena milovaná nebo milování hodná, jest vnadné pro její zbožňovatele.
Skromnost jest vynikající vlastnost, která zásluze dodává teprve pravého světla; jest to vůně, vycházející ze srdcí dobře vychovaných; jest to nejpěknější okrasa ženina; neboť nic nesluší ženám lépe nad skromnost jak v oděvu, tak v řeči.
Někteří utrhači vyřkli, že žena má tím méně rozumu, čím jest duchaplnější, že tím méně jest roztomilá, čím roztomilejší býti chce. Toto paradoxon samo soudí svého původce, jenž jest duch zajisté velice povrchní, a proto na něho samého nejlépe se hodí. Neboť duch vymáhá snadné chápání myšlenek, srovnávání, soudnost, tedy zkrátka rozum; s druhé strany ženy jsou od přirozenosti své roztomilé a nepotřebují násilím se domáhati toho, aby se staly roztomilými. Ženy zbavené veškeré roztomilosti jsou bytosti výjimečné, a kdo si hledí zdravé logiky, nesoudí z ojedinělých případů na všeobecnost.
Původce tohoto paradoxa, je-li sám mužem duchaplným, zajisté slyšel mluviti o oněch rozumech malicherných, které vyhledávají duchaplnosti ve vtipkování a hříčkách slovních, v titěrnostech a hloupostech; ale to vše není v žádném vztahu ke skutečnému duchu. Kdyby tomu jinak bylo, slovo „duchaplný“ bylo by přezdívkou, protože by poukazovalo na prázdnou hlavu, jejíž rozum jen ve škvárách si libuje.
Žena, která se vyhloubá svým „krásným duchem“, tj. oním duchem, vládnoucím v salonech, ale naprosto jinak neplodným, bývá zřídka dobrou manželkou a něžnou matkou; neboť hlava tu pokazila srdce. Marnivost a pýcha býti pokládána od jiných žen za duchaplnou, činí takovou ženu nesnesitelnou v očích všech lidí rozumných; a každý si šeptá, když přichází: „Obrňme se trpělivostí, neboť opět přichází trapitelka rozumu.“
Ostrá, řízná a na všecky strany kousavá slova, která budí smích lenochů a hlupáků, přece nejsou ještě duchem; toť jen nešťastný rub ducha. Jako víno zkyslé není již vínem, tak ani zloba není již duchem.
Osobivá a frásovitá mluva našich „modrých punčošek“, které opovrhují všedním životem, aby se ukájely básní, tato mluva, často tak prázdná, není ani duchem; jest to poblázněná obrazotvornost, kterou rozum nedovede říditi.
Pravý duch ženin jeví se v tom, že budí lásku svého chotě, že příjemná jest jeho přátelům a jeho okolí, že řídí svou domácnost pořádně, šetrně a čistě, že dobře vychovává své dítky a že jim vštěpuje od nejútlejšího věku ony ctnosti, které později je mají zdobiti jako užitečné a vynikající občany, že má všecky vlastnosti hodné manželky, výtečné matky rodinné a že všichni, kdož ji znají, staví jí všem za vzor. Toť jsou krásné výsledky, kterými se honositi může duch, zbavený pout módních a plének předsudků. Takový duch, tuším, více platí nežli všecky hříčky slovné a ledabylé žerty. O šťasten, tisíckráte šťasten bude muž, kterému nebo popřeje za družku ženu, nadanou takovýmto duchem.
Vnady zvyšují krásu a doplňují ji. Půvaby vnad snadněji vycítíš, nežli slovy vymezíš; a poněvadž jsou nerozlučny od osoby, již náležejí, provázejí ji vnady všude a jsou duší všech jejích skutků. Obyčejně něžné náklonnosti vnady ženské zvyšují, naopak silné vášně odnímají ženě všecky vnady přirozené. Něžnost a skromnost dodávají vnadám půvabu nevýslovného; u Venuše Milonské převládá výraz skormnosti; a proto všecko okouzluje a svádí u této překrásné sochy.
Umění líbiti se jest uměním nejvyšším; otvírá si srdce všech; krásnému předmětu se toliko podivujeme, ale vnady jeho miljeme.
Proto, ženy, buďte přesvědčeny o této pravdě; nic neodolá duchu, provázejí-li jej vnady a skromnost. Kéž by každá chvíle vašeho života tedy byla věnována tomu, abyste těchto drahocenných vlastností nabyly a si je zachovaly.
Zdvořilost. – Dvornost. – Roztomilost.
Ku pochvale žen třeba zřejmě se vyznati, že ženy od přirozeností své chovají v sobě zdvořilost, dvornost, dobrý způsob a jemnou řeč, což vše k mravům v takovém jest poměru jako dokonalost k dílu samému. Muž ovšem také nabývá těchto vlastností, ale jen častou a dlouhou návštěvou společnosti lepší a tím, že stává se žákem žen. Poněvadž ženy nadány jsou větším důvtipem a taktem než my, zpozorují také na první pohled, co každému sluší, a chápají nesčetné odstíny, nám zúplna unikající. Muž obyčejně v praksi době a slušně se chová, ale ono jemné a hluboké pozorování, onen dar vyciťovati, dávati na srozuměnou bez dlouhých výkladů, uspokojovati každého, líbiti se všem, toť vlastní jest toliko ženě. Ženy, jsouce povahou jemnější a roztomilejší, v životě pak veřejném a soukromém spanilejší, chovají v sobě ve vyšším stupni všecky společenské vlastnosti, kterých tak často mnohému muži se nedostává. I jsme v tom za jedno, že vždycky styk a obcování s ženami muže otesává, civilusuje a učí stávati se lásky hodným.
Zvlšástě pak vynikají ženy francouzské svou dvorností, svými vnadami a svou roztomilostí. Ony zdvořilosti dodaly obcování společenskému dokonalejších tvarů, myšlenkám větší příjemnosti, způsobům nenucenosti a výrazům elegance. Šťastná vloha státi se zábavnými pro všecky do styků životních nevyčerpatelný zdroj ozdob, tato vloha, ženám tak přirozená stačila by na vyváženou lehkomyslnosti jejich povahy a nestálosti jejich choutek. Rádi zapomínáme na všecky ty malicherné nepříjemnosti, plynoucí z jejich lehkomyslnosti nebo nepozornosti, abychom skládali hold uznání jim náležitého za rozkošné chvíle, strávené kolem nich, a za štěstí, které nám tak opatřily.
Dějiny staré i moderní vzdělanosti jasně ukazují, jak důležita jest úloha ženina. Vizte jen Sokrata, Periklea, Kleona, Alkibiada a jiné výtečníky athénské, kterak u krásné Aspasie učí se býti roztomilými a zdvořilými. Dům Laidin v Korinthě zcela dobře může býti prohlášen za Akademii vkusu a zdvořilosti. Zvláštní pozornosti zasluhuje fakt ze života této roztomilé Korinťanky, v němž jeví se nám jako učitelka jemnějších mravů po několik let u neohrabaných obyvatelů městečka thesalského. A naše slavná Ninon de Lenclos byla také za našich dob vzorem dvornosti, vnadnosti, elegance a roztomilosti. Dostačovalo i největším mrzoutům a neohrabancům, aby navštěvovali po nějakou jen dou Hôtel des Tournelles a přeměňovali se v roztomilé muže, vyhledávané ve společnosti. Jen žena dosahovala takových přeměn.
Láska. – Věrnost. – Oddanost manželská.
Dějiny všech národů poskytují přesvědčivých důkazů, že věrnost manželskou lépe zachovává žena nežli muž. P. Lemoine praví ve své knize: „Galerie des femmes forte“: „Přiznávám se, že při studiu dějin kterékoli země a kteréhokoli věku setkal jsem se houfně s hrdinnými ženami, které i život svůj obětovaly z lásky a věrnosti k svému choti; ale když sháněl jsem se po mužích, zdobených týmiž ctnostmi, jen velmi malý hlouček jsem jich našel.“
Jako starý věk podává nám Alkesty, Porcie, Pauliny, Arrie atd., které srdnatě samy se usmrcovaly, aby nepřežily smrti svých mužů, tak v letopisech první francouzské revoluce plno a plno jest zaznamenáno příkladů šlechetné oddanosti a vznešené smrti, příkladů to, jimž podobné marně snad bys hledal v dějinách jiných národů. Jen jedním okem nahlédneme-li v onu dlouhou listinu jmen žen obětavých, z nichž některé zvěčnily se výmluvným svým perem, na bůh zdař vybíráme jména paní: Rolandové, Talienové, Grimaudové, Lavergnové, Boyerové, Monchyové, Malezeyové, Desmaretsové, Ruvillyové, Payssacové, Rosambové, Claviérové atd. Zvláště tato usmrtila se s chladnokrevností, která jest zvláštní ženám udatným. Paní Claviérová dověděvší se, že choť její skončil samovraždou ve vězení, aby ušel ostří katanskému, uspořádala své záletosti, potěšila své dítky, ustanovila jim poručníka a pak uzavřevší se do své ložnice, pevnou rukou s klidem hodným Catona vrazila si dýku do ňader svých, pronášejíc tato slova: „Milený muži, rozvedli nás, ale spěchám opět s tebou se sejíti.“
Paní de Rosambo, kráčejíc k smrti, setkala se se slečnou de Sombreuil a pravila k ní: „Vám šťastně se podařilo zachrániti vašeho otce, já však mám tu útěchu, že mohu zemřít se svým chotěm.“
Paní Rolandová nepřístupna jsouc strachu, hlavou svou to zaplatila, že odmítla vyzraditi úkryt svého muže. A jdouc mimo sochu Svobody, tato udatná a vznešená paní poklonila se a hlasitě pronesla tato slova: „O svoboda, kolik zločinů hanebníci páší ve jménu tvém!“
Kdo z nás nebyl by dojat při vypravování dojemných příhod slečen Cazottové a Sombreuillové? Tyto odvážné dívky dvacetkráte vrhly se mezi katany a dvacetkráte nedbaly smrti, jen aby zachránily životy svých otců.
Citujmež ještě jeden skutek, svědčící o odvaze, oddanosti a lásce manželské paní Lefortové za krvavých dnů roku 1793. Paní Lefortová zakoupila si dovolení, že směla vejíti do žaláře, odkudž její choť měl vyjíti jen, aby vstoupil na popraviště. Vyměnila s chotěm svým šaty a v tomto přestrojení vězeň mohl uniknouti ze svého žaláře. Nazejtří podvod byl objeven, a paní Lefortová předvedena před rozzuřeného zástupce národa, jenž zavolal, tajným podivem jsa dojat:
- Vy nešťastnice, co jste to udělala?
- Svou povinnost jsem vykonala, odpověděla, a nyní, katane, konej ty svou.
V dobách nám poněkud bližších, roku 1815, paní de Lavalette napodobila tuto oddanost a zachránila tak svého chotě od jisté smrti.
Nikdy nemluví se o lásce a oddanosti manželské, aby neuváděla se tato událost:
Císař Konrád III. obléhal ve Weinsbergu Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského; již již mělo dojíti k útoku, a město by bylo jistě padlo, tu ženy přišly se vrhnout na kolena před císařem, žádajíce ho snažně, aby jim byl tou milostí a dovolil jim odejíti a vzíti s sebou, co by mohly unést. Žádosti jejich bylo okamžitě vyhověno. Ale jaké bylo překvapení Konrádovo, když viděl, kterak na zádech odnášejí své muže. Tak dojala císaře tato podívaná, že dal milost i městu i vévodovi.
Při nesčetném počtu faktů jest muž nucen doznati, že žena vyniká nad něho velice, kde jde o důkaz lásky, věrnosti a oddanosti manželské, a že potřeba věnovati se svým milým a obětovati se za ně, zdá se býti vrozeným pudem ústrojnosti ženské. Ve všech vrstvách společenských ženy podávaly a posud každým dnem podávají důkaz, že mohou čeliti nejtužší námaze, že mohou snášeti bez reptání nejhroznější bídu a umírati plny radosti pro ty, koho milují. V tomto ohledu muž u přirovnání se ženou jest jen slabým děckem; neboť při veškeré převaze sil svých sotva by jednou snesl hrozné zkoušky, kterým žena po celá léta se podrobuje.
Silná vůle. – Pevná povaha. – Mlčenlivost.
Jakkoli žena nadána jest větší činností citovou nežli silou vůle, pece v jistých okolnostech, kde vůle tvrdošíjně se hlásí ku svému právu, jest mocí, kterou nic nemůže zvrátiti.
Uvádí se tu příklad dámy, která byla tak strápena, že hrubě ji oslovil choť její ve společnosti přátel, že usmyslila si za trest nepromluviti na něho až do smrti. Všecky prosby mužovy i dítek, zaklínání rodičův a domluvy příbuzenstva, překvapení radostná, vzrušení duše a srdce ničeho nezmohly proti pevnému jejímu rozhodnutí; zemřela po pěti letech, nepromluvivši již ani slova.
Žena ve vážných okolnostech dovede smlčeti tajemství právě tak dobře, ne-li lépe nežli muž; ozbrojí se tu pevnou vůlí skoro nadlidskou.
Na počátku spiknutí proti synům Peisistratovým, tyranům athénským, nevěstka jedna, jménem Leona, zvěčnila se hrdinskou neustupností, smlečeti tajemství spiklenců. Když byla jata a mučena, hrdinná tato žena překousla si jazyk a spolkla z obavy, aby prudká muka, kterých měla zakoušeti, nevyrvala jí nějaké přiznání.
Plutarch vypravuje, že kněžský sbor athénský a eleusinský dal rozkaz, aby slavnostním způsobem proklet byl Alkibiades za to, že smál se jejich mysteriím; jediná žena se tomu opřela totiž hierofantka Theano. Dávajíc život svůj v šanc, odpověděla kněžím, že naučila se toliko žehnati svým spoluobčanům a nikoli pronášeti kletby proti nim.
A v dějinách římských najdeš také přemnoho příkladů toho druhu. Tak Epikaris, žena nízkého rodu, jsouc zapletena do spiknutí Pisonova proti Neronovi, byla odsouzena k smrti upálením a bičována s několika spiklenci. Někteří muži tajemství prozradili, ale Epikaris byla něma a pevna v nekrutější muce. Dějepisec Tacitus vypravuje, že tato žena dovědevši se, že Lukan udal svou vlastní matku, aby ušel mučení, raději se uškrtila, nežli aby se dopustila udavačství.
V kronikách středověkých najdeš podobný čin zaznamenaný, ale v okolnostech, ve kterých zvláště vyniká.
V krutých odporech pánů proti pánům šlechtična tvrdošijně odpírala prozraditi útulek, kde skrýval se choť, bratří a ostatní spiklenci. I byla uzavřena do smrdutého žaláře, katané mučili její slabé tělo vším možným způsobem, aby vynutili z ní přiznání. Všecko bylo marno, oddanost zvítězila nad bolestmi, a v tomto těle z rána i večera trhaném železnými hřeby nezdolná vůle do posledního zůstala okamžiku. Konečně jednoho dne, když její katané mnohem silněji ji trýznili, vznešená tato žena obávajíc se, aby v okamžité slabosti neprozradila tajemství, překousla si jazyk a vyplivla jej do tváře nestvůře, která se jí dotazovala.
Ale hodina odplaty nadešla a nestvůra došla zasloužené odplaty. Když choť s jejími bratry přišel osvoboditi oběť, tu zemřela radostí v jeho obětí, odolavši všem hrozným mukám.
Odpovězte, muži, zdali mezi vámi by se jich našlo jen několik, kteří pro svou ženu takto by se obětovali?
Příklady pevné vůle, hluboké náklonnosti a vznešené oddanosti jsou tak četné mezi ženami, že letopisy všech národů o nich se zmiňují. Ve věznicích a žalářích nezdravých, ano i na samém popravišti vídati, kterak žena obětuje se za muže; zde suší slzy, zaceluje rány, rozdává almužny; tam oběť vyrve katanům, onde sdílí smrt s předmětem své lásky; slovem, všude, kde muž pustoší, žena se dostavuje, aby napravila zlo spáchané.
Cudnost. – Stud.
Žena jest cudna svou přirozeností, a stud jest z nejkrásnějších jejich ozdob.
Pud cudnosti často u ní dosahuje takového stupně, že mnohá z nich pokládá porušení studu za neodčinitelné a se usmrcuje, aby ho nepřežila.
Dcery Faidonovy vrhly se do studně, aby čest svou zachránily.
Luckrecie probodla se dýkou, nechtíc přežíti své zprznění Tarquiniem.
Digna vrhla se s okna, aby ušla násilí Attilově.
Sofronie raději se usmrtila dýkou, než aby povolila naléhání Maxenciovu.
Marica Kalleideis, mladá Řekyně rodu šlechtického, prostřelila si hlavu, aby ušla zneuctění zdivočilým vojskem tureckým.
Coronela vrazila si rozžhavené železo do života, aby nemusila býti nevěrna choti.
A tak mnoho a mnoho jiných žen neváhalo ani okamžik obětovati svůj život, aby ušlo zvířeckým chtíčům mužovým. Tento podivuhodný pud cudnosti, pro který žena dává smrti přednost před zneuctěním, jest toliko u ženy.
Láska. – Oddanost k milenci.
Láska ženina jest mnohem čistší a nezištnější nežli láska mužova. Důvod toho jest tento: láska jest středem veškeré ústrojnosti ženské, z níž prýští všecky její náklonnosti, kdežto u muže vášeň lásky zdá se býti toliko potřebnou jednoho ústroje. Žena nemůže opravdu žíti, aby nemilovala; poněvadž méně touží po rozkošech smyslných a více po lásce duševní, láska její jest mnohem hlubší a trvalejší nežli láska mužova. Nic není ženě nemožno, chce-li dokázati svou lásku; ukládá si neuvěřitelné oběti a přemáhá překážky, o něž muž by se roztříštil, jako by byl ze skla.
Otevřeme-li letopisy lásky nešťastné, žasneme, že se tu shledáváme skoro výhradně se jmény ženskými mezi samovraždami, zaviněnými touto vášní; jmén mužských jest tak po řídku, že snadno je spočítáš. Od proslulé Sapfy, která skočila se skály Leukadské, až po mladistvou Thisbu a něžnou Heronu, přemnoho žen hledalo a nalezlo ve smrti poslední prostředek proti zármutkům, vzešlým z náklonnosti sklamané nebo z lásky beznadějné. Tyto letopisy, pravíme, podávají velmi málo příkladů, že by muž usmrtil se z žalosti nad hrobem své milenky, kdežto zaznamenáno tam mnoho žen, jichž život ponenáhlu zhasínal v hoři a lítosti. V silném paroxysmu šílené lásky několik mužů vzalo své útočiště k samovraždě; ale nemožno bude spočítati ženy, které vrhly se do propasti věčnosti, aby spojily se s předmětem své lásky.
Mladistvá Tricline, manželka pana Viléma de Seilan, milovala čistou lásku mladistvého troubadoura, jménem Cabestana. Její choť zuřil, že básník-pěvec dovoluje si toužiti po ženě vysokého šlechtice, i zavraždil ubohého Cabestana vyrval mu srdce z prsou a dal je upraviti pro Triclinu.
Když dojedla, tázal se jí:
- Jak vám chutnalo toto jídlo?
- Výborně, odpověděla manželka.
- To věřím, připojil manžel; neboť vězte, paní má, že právě jste pozřela srdce svého milence.
V témže okamžiku předložil jí hlavu troubadourovu, kterou měl pod rouškou již připravenu.
Hrůzou při tomto pohledu ubohá Tricline upadla do mdlob. Když pak přišla k sobě, upřela ohnivé zraky své na vraha, řvouc:
- Viléme! jídlo, které jsi mi podal, bylo tak výtečné, že, při sám Bůh! nikdy jiného již nepojím.
A uchopivši ostrý nůž, vrazila si jej do prsou až po samý jílec.
Život Gabriely de Vergy podává cos podobného. I mohli bychom ještě mnoho jiných příkladů uvésti, kdyby dosti bylo místa.
Láska mateřská.
Co se týká hloubky a síly citu, který ženu spojuje s jejím potomstvem, stojí žena rozhodně nad mužem; její převaha jest tu absolutní, nepopíratelná. Matka se obětuje svému novorozeňátku, kdežto otec jeví dosti často až smutnou lhostejnost. Kolik mužů vidíme velice roztomilých, dvorných způsobů, jemné řeči, kteří pokryteckým způsobem vtírají se do rodin, a oklamavše počestnou dívku, ji opouštějí v týž den, kdy stává se matkou! Hanbený svůdce zapírá své dítko, kdežto ubohá žena, o které se říká, že jest slába, jeví zmužilost a sílu neobyčejnou; tomuto dítěti přináší v oběť svůj klid, svou čest, a je-li třeba, i svůj život!... Běda! v dlouhých nocech bezsenných, s očima zarudlýma, potlačujíc v dmoucích prsou trpké výčitky, vzpomíná na nešlechetníka, který jako bídák ji opustil, na křivopřísežníka, kterého by zákony měly trestati co nejpřísněji, na místě aby mu klnula, jím opovrhovala a hněv svůj na něho uvalovala, odpustila by mu, ano milovala by jej ještě, jen kdyby se k ní vrátil…
Ó ženo, dvojnásob vznešená v takových okolnostech, jak malý jest proti tobě muž!
Co by neučinila matka pro své dítky! Nevděk, zapomenutí na nejsvětější povinnosti nemohou zničiti lásku mateřskou; neboť tato láska prosta jest nenávisti, hněvu, pomsty a jiných vášní, které kráčejí často v zápětí za láskou smyslnou.
Láska mateřská, která tak mocně tkví v srdcích žen, nezná překážek, obtíží, obětí, hranic své oddanosti.
A. Debay Třicatero krás ženy s podtitulem Analytický rozbor jejich dokonalosti a nedostatků, Praha 1908.
.jpg?s3=1)
