Třicatero krás ženy XV: Chyby a vady ženy podle okolí, v němž žije

V říši rostlinné právě tak, jako v říši živočišné, každá bytost jeví některé nedokonalosti, chyby a vady. A plémě lidské více než kterýkoli jiný druh tvorstva zdá se býti důkazem tohoto zákona, hnaného do krajnosti, tj. plémě lidské převyšuje všecky ostatní tvory svými vadami a chybami. A tak, promluvivše o pěkných vlastnostech ženiných, nechceme-li, aby práce naše byla kusá, věnujme také několik slov jejím nedostatkům a stínům, zatěmňujícím někdy živé a jasné barvy obrazu. A toho se nelekejte, mé dámy, neboť chyby, o nichž nám bude jednati, jsou také chybami mužů, a podkládáme se své úloze jen za tím účelem, abychom vás zdokonalili. Proto zběžně načrtneme hlavní vaše vady a chyby.

Koketnost

Tato vada má svůj původ ve zbědované výchově, které se dostává našim slečinkám. Zdá se, jakoby se vychovávaly jen k tomu, aby dovedly si upraviti šaty, připevniti si stužku nebo krajku, slovem, aby se parádily, okrašlovaly, jen aby se zalíbily mužům; vždyť učení na pevných základech se opomíjí. Obrazotvornost pracuje, pěstuje se nad potřebu, ba na úkor zdravého rozumu; děvče myslí je na svou toaletu, na prostředky, kterými by na sebe přivábila zraky všech, aby se jí podivovali. Tu duch uzavírá se především, co jest vážného; a rozeznávání dobrého a zlého mizí; špatný příklad žen světaček, honosících se svým přepychem, na ně se usmívá a za krátko je také kazí a hubí.

Jen na to pomýšlejte, mé dámy, že tato frivolnost vás snižuje před mužem, že pozbýváte jí oněch rozumových výsad, na něž byste měly býti hrdy a kterých žárlivě byste měly stříci. Muž, jenž vydává se na cestu, obyčejně mívá před sebou určitý cíl, za nímž kráčí. Žena zapomíná na cíl a pomýšlí na rozličné náhody a nehody, které by ji mohly cestou stihnouti, pomýšlí na dojem, jaký udělá na své spolucestující. Myslí na šaty a okrasy, které má s sebou a které tvoří jaksi část její vlastní bytosti; libuje si v myšlence, že v obleku šitém podle nejnovějšího modního střihu vzbudí podiv a hluk a že ostatní ženy budou na ni žárlivy; a na tisíce jiných malicherností podobných naplňuje mysl její, tak že v ní nezbývá místo pro něco vážného. Oh ženy! jen pomýšlejte na to, že duševní důstojnost duše, že vaše cena ve společnosti každým dnem klesá a mizí při takovémto dětinském počínání.

Frivolnost

Podle Akademie jest koketnost nezřízenou touhou, upoutati na sebe pohledy, líbiti se, sváděti a buditi zúmyslně lásku, které odpovídati nemíníme; jest to hříšné poletování a pohrávání. Koketa hledí všemi možnými prostředky vyniknouti zbožňovateli. Odnímá bez milosrdenství muže jeho povinnostem, chotě ženě, milovníka milence, a když se jí podařilo upoutati je na sebe, učiniti z nich své otroky radují se několik dní ze svého vítězství a pak na ně zapomíná a jimi pohrdá jako jinými svými obětmi.

Toto úskočné jednání vymáhá přemnohé podrobnosti, lsti a výpočty, tak že taková žena neschopna jest jakékoliv jiné myšlénky; a z toho jde, že pro společnost lidskou jest ztracena, nejsouc jí k žádnému užitku. Tento způsob koketnosti jest hrozným hříchem, však také pyká každá koketa dříve nebo později hrozným způsobem za všecko to zlo, které natropila.

Záliba v řečech pochvalných a v poklonách. – Z této vady rodí se právě koketnost.

Záliba ve strojení a fintění. – Také tuto vadu má na svědomí koketnost, neboť z ní se rodí.

Záliba v zábavách společenských. – Ženy světačky neznají žádného vážného zaměstnání, aby bylo protiváhou této touhy po zábavách, a tak se stává, že všechna činnost jejich obrazotvornosti rozptyluje se po úzkém kroužku těchto malicherných starostí a malých vášní, zúplna neplodných pro rodinu a společnost.

Když vášnivá touha po večerních zábavách, po tanci a divadle usadila se v srdci ženině, pak s bohem! vy čisté a klidné radosti, vznikají u krbu domácího. Taková žena nesmí o jiném a netouží po jiném, než po oněch hlučných radovánkách, po bláhovém vyražení stále se měnícím. Práce v domácnosti, obyčejné potřeby životní stávají se jí nechutnými, nudí se a hoří netrpělivostí, kdy že nadejde opět chvíle, aby mohla na ples nebo do dovadla. Ach! té nešťastnice! jak jest hodna politování!... A ten její ubohý choť!... Nutný následek této vady jest zkáza domácnosti a rodiny. Ale na tom ještě není dosti; jiné a jiné neřesti rodí se z této touhy po radovánkách světských, bez nichž nemůže se obejíti; chce jim přece všecko hověti, děj se co děj… A tak nastává úpadek mravnosti a stále se šíří dál a dále v lůně celé společnosti.

Marnivost. – Marnivost jest vadou slabého ducha a obmezeného mozku. Osoby marnivé hledí upoutati na sebe oči všech chvastavou okázalostí svého oděvu a jeho okras; rády by se odívaly stále bohatěji nežli jiné ženy a dopouštějí se tisícerých bláhovostí, jen aby nad jiné vynikly. Jejich nároky unavují, a na konec každý se jen směje takovým ženám.

Pýcha. – Právem patří pýcha mezi sedmero hlavních hříchů, neboť jest úskalím, o které se roztřišťují všecky ctnosti. Kaziť pýcha zásadu i pramen každé ctnosti. A proto nikdo nepovstává ani dosti záhy ani dosti energicky, aby pustil se do boje na potlačení náchylnosti k tomuto hříchu.

Žárlivost. – Nejdivočejší vášní jest žárlivost, která v záchvatech své šílenosti užívá dýky a jedu a hrůzu plodí, kamkoli vkročuje. Žárlivost jest hrozným blouzněním, horečkou palčivou, která otravuje a zžírá srdce a proti níž lék rozumem poskytovaný bývá zhusta málomocný. – Toliko silný otřes může s jistotou zápasiti s vášní touto. A proto každá žena měla by pro vždy výhost dáti této hrozné duševní chorobě.

Pomlouvačnost. – Jestliže vnikl do srdce ženina jed pomluvy, stává se žena metlou společnosti lidské; každý bojí se ženy pomlouvačné, hrozí se jí a vzdaluje se od ní jako od studánky otrávené, smrt kolem sebe šířící. Massilon pěkně o tom propověděl toto:

„Pomluva vrhá do všeho rozkol, zášť a pomstu. Vše, co z ní se rodí, jedem jest prosáklé a porušuje a ničí celé své okolí. Ano i její pochvaly jsou otravou, a mlčení její jest zločinné.“A proto pomluva měla by se trestati přísněji nežli loupež; neboť nesnadněji jest uhleděti se pomluvače nežli zloděje a loupežníka.

Záští a mstivost. – Jsou to dva hříchy, jichž následky bývají vždy zhoubny, tak že na nejvýše jest důležito náklonnost k nim vždy a všude potlačovati. Ženy záštiplné a mstivé také jsou metlou společnosti; každý hledí, aby před nimi měl se na pozoru a nepřicházel s nimi do žádného styku; neboť dříve nebo později stal by se jejich obětí.

Zlost. – Jest to také chyba, která zohyzďuje každého jednotníka tak, že není lze jej ani poznati, a proto děsí se ho všichni, kdož s ním se stýkají. Je-li žena uchvácena zlostí, měla by býti nucena podívati se na sebe do zrcadla, neboť pak možná jest sázka jedné proti stu, že sama se zhrozí své ošklivosti a bude hleděti vyvarovati se své chyby. Neboť žena má panovati něžností, a zlost odvracuje od ní srdce každého.

Nestřídmost. – Budí-li již obžerství mužovo ošklivost, oč šerednější jest návyk ten u ženy. Na štěstí nepravost tato velmi zřídka se vyskytuje u krásného pohlaví; neboť shledáváme se s ní jen u bytostí nejspustlejších.

Lenivost. – Také tj. jeden ze sedmero hlavních hříchů a proto každý má hleděti záhy a z kořene zárodek k ní vypleti ze srdce svého. Lenivá žena nejen že není k ničemu, nýbrž jak snadno i klesá do jiných nepravostí, pro něž stává se hodnou našeho opovržení.

Zahálčivost. – Zahálka jest počátkem všeho hříchu, praví přísloví zcela pravdivě. Neboť vskutku žena zahálčivá jen se nudí, čekajíc na chvíli vyražení a zábavy, aby vyrvala se z náručí nudy, v níž stále dřímá. Ale sotva že ukojena byla touha po zábavě, zahálka dostavuje se znova a s ní nuda a dlouhá chvíle. Tu opět jen pomýšlí na nové radovánky a vším svým umem jich vyhledává; touha za touhou se dostavuje, a má-li býti ukojena, stává se, bohužel, velmi často, že zapomíná taková žena na své povinnosti a padá do propasti. A proto, ó ženy, střezte se zahálky, vždyť vidíte, kolik nešťastnic zkazila navždy tato nepravost.

Slabosti. – Co slovem tímto vyrozumíváme, bývá často příčinou neštěstí celého života; neboť kdo pozbyl cti, pozbyl také vážnosti, z níž se těšil, i klidu svého svědomí.

Nevěra. – Křivá přísaha. – Kdo porušuje přísahu, kdo se zapomíná tak hrozně nad slovem daným, v něž skládá všecku svou důvěru ten, kdo přísahy se přidržuje s nábožnou přesností, co že zasluhuje? Křivá přísaha a zpronevěra jsou hlavními zločiny, proti nimž by mělo se zakročiti přísností nejkrásnější. Není víry a cti, není úcty k sobě samému u křivopřísežníka, jenž jest potvorou, kterou by společnost měla vyobcovati navždy z lůna svého. A běda ženě nevěrné! Marně ukrývá a tají zločin svůj v hloubi srdce svého, svědomí na ni žaluje, a výčitky se dostavují, aby tíhou svou ji rozdrtily.

Lakota. – Také lakota jest smrtelným hříchem, proměňujícím srdce v kámen a ničícím každý cit na pořád. Všeho dosíci pro sebe bez ohledu na to, jakými prostředky, zachovati si všecko pro sebe, aniž z toho se radovati, aniž z toho poskytnouti něčeho svému bližnímu, toť nešťastnou touhou lakomcovou. Zřídka se vyskytuje tato nepravost u žen; za to však ženy, které v pouta svá dostala, horší bývají mužů. Jejich bezbarvý život kolísá jen mezi strachem pozbýti všeho a touhou lakomcovou. Zřídka se vyskytuje tato nepravost u žen; za to však ženy, které v pouta svá dostala, horší bývají mužů. Jejich bezbarvý život kolísá jen mezi strachem pozbýti všeho a touhou nabývati nových a nových bohatství.

Všetečnost. – Tato vada souvisí s celým tělesným i duševním ústrojím ženským, a proto dopouštějí se ženy tak mnohé nerozvážné pošetilosti, která je vydává v pokoření. Každý utíká z daleka před ženou všetečnou právě tak, jako před ženou pomlouvačnou; neboť jako u oné jedovatého jazyka jest se obávati, tak budí obavy nedůslednosti ženy zvědavé. A kolikerému zklamání, kolikeré hanbě a lítosti vydává náš všetečnost! Nejobyčejněji z ní se rodí hrozné nepřátelství, neboť bývá příčinou nenapravitelného neštěstí. Ženy by měly tedy užíti svého rozumu a všech svých sil, aby vyhladily ze srdcí svých tuto vadu, jejíž následky jsou tak zhoubné.

Pokrytectví. – Toť klamná škarobška ctnosti. Licoměrník klame vždy ty, jimž chce se zalíbiti, stavěje se na venek jako poctivec; právě tak lichotník klame tu, kterou by rád svedl, předstíraje lásku a obdiv. Tito tartufové řeči sladké jako med, pomýšlející na provedení nějaké špatnosti, právě když úsměv na rtech jim zahrává, jsou nejhoršími pokrytci, před nimiž každý má se míti na pozoru. Pokrytectví jest vtělená nepravost duší nízkých, špatných a potměšilých. A zvláště mezi pobožnůstkářkami setkáš se s takovýmito hnusnými povahami. Jen se podívejte na onu ženu tak skromného vzezření; sotva svých sklopených očí troufá si pozdvihnouti, pro každou maličkost se zardívá, a každý ji vychvaluje za vzor všech ctností. Ale jen ji poslechněte, a ihned zvíte, na čem jste a co máte si mysliti o těch vypůjčených ctnostech této megery. Pokrytectví, nebem samým nenáviděné, a jímž také zem opovrhuje, jest jenom podlostí, zločinem a hanebností.

Krásnilství. – Slovem tím všeobecně se vyrozumívá vloha příjemně rozmlouvati o něčem, míti vždy pohotově zábavné odpovědi a veselé vtipy. Jestliže po této stránce a v pravém poměru ke všem okolnostem, činí krásnilství dobrý dojem a baví; ale jakmile při každé příležitosti chce nabýti platnosti, unavuje ducha a dává na jevo všecku svou nicotu. Nechť tedy jen střídmě se ho užívá a ne příliš často, neboť pak každý jest přesvědčen, že pravá vtipnost řídí krásnilství. – Nicméně – a to třeba jest vytknouti – hodí se krásnilství mnohem více muži nežli ženě; a proto každá žena ve svém vlastním prospěchu se ho varuje. Čím více žena vyhledává vtipnosti, tím méně tříbí svou soudnost, svůj rozum. A ženy, které tak rády stavějí na odiv svého krásného ducha, zřídka bývají dobrými manželkami a matkami; neboť hlava tu kazí srdce.

Mezi ženami, pachtícími se po tom, aby se zdály duchaplnými, tak mnohá činí požadavky přehnané; zahrávají si s učeností, chtějí býti výtečnými básnířkami; nejobyčejněji na zimních zábavách večerních tyto muzy ve šněrovačce přicházejí na trh se svými mlhavými básněmi, v nichž hemží se nutně slova jako: nebe, anděl, duše, žár, lásky touha, vůně srdce, sladké opojení, cherubin a jiná a jiná. Ovšem že po takovéto deklamaci zaznívá potlesk se všech stran, a samolibost jest ukojena. Tyto salonní muzy, jinak velmi roztomilé, zajisté asi nevědí, že žena opravdu vzdělaná a učená pracuje ve své pracovně a že knihkupec se má starati, a nikoli ona sama, aby práce její dostaly se do veřejnosti. I jsme těmto dámám tou radou, aby své veršované práce si ponechaly pro akademické schůze, neboť ti, kdo chodívají do zábav večerních, raději slyší nějaký žert, nějakou novinku, nějakou anekdotu z brusu novou, slovem slyší rádi vše, co může býti dobrou stravou pro zvědavost a veselost.

Toť asi souhrn všech špatných náklonností, chyb, vad a hříchů, které by ženy měly potírati všemi možnými prostředky, aby dosáhly stupně dokonalosti, kterého lze vůbec dosíci ústrojností lidskou. Až dosáhnou tohoto stupně, mužové budou je ctíti a jich si vážiti, budou je milovati a jim se klaněti všude na potkání. Pak také žena bude největším štěstím a blahem svého chotě a prozřetelností samou pro svou rodinu.

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908