Spalujeme-li dříví za nedokonalého přístupu vzduchu, odchází hlavně kyslík a vodík, uhlík pak z největší části zůstává ve zbytku, který nazýváme dřevěným uhlím. Vždycky však shoří též značný podíl uhlíku a to tím větší, čím úplněji a dokonaleji vypuzujeme hmoty ostatní. Ve 100 kg na vzduchu vysušeného dřeva obsaženo jest asi 40 kg uhlíku, avšak i při nejpečlivějším zuhelnění nabudeme ze 100 kg dřeva sotva 25 kg uhlí. Ztráciť tedy dříví zuhelněním nejméně tři čtvrtiny své váhy, pročež po zuhelnění jest mnohem úpravnější. Z vypuzeného uhlíku, vodíku a kyslíku vytvořují se plyny hořlavé, které se buď při výrobě uhlí spalují, aneb někdy se do zvláštních jímadel vedou, kde se v dehet, ocet dřevěný a jiné zplodiny srážejí. Uhlí dřevěného užívá se hlavně k vyvození prudkého žáru v malém prostoru, k odkysličování rud a vylučování z nich kovů. Nejvíce uhlí dřevěného spotřebují železárny, pročež se u nás nejčastěji v sousedství jich a pro jich potřebu dříví na uhel vypaluje. Béře se k tomu dříví nejméně cenné. Také však větší nehody, les zastihnuvší, např. požáry lesní, vývraty větrem a škody hmyzem způsobené, mohou lesníka přinutiti ke zuhelnění i lepšího dříví. Účelem zuhelnění dříví bývá nejčastěji pouze výroba uhlí a v tom případě zuhelňování dřeva provádí se pod širým nebem v hromadách čili milířích. K založení „hromady“ vyhledá si uhlíř místo před větrem chráněné, poněkud vyvýšené, s půdou ne příliš ulehlou, jílovitou. Voda musí býti vždy po ruce. Uhelniště má býti dosti prostranné, aby se tu podle potřeby i více hromad postaviti mohlo. Má-li po více roků k zakládání hromad sloužiti, vyzdívá se, a to tak, aby tekuté látky z hromady vytékající měly dobrý odtok. „Hromady“ rozeznáváme hlavně stojaté a ležaté. Při prvních staví se polena kolmo, při druhých kladou se vodorovně na sebe. Stojaté hromady dělí se opět ve slovanské, vlašské a „milíře německé“. Slovanská hromada sestavuje se z delších polen: německý milíř (Meiler) podobá se vlašskému, ale zapaluje se shora, kdežto onen zdola. Při sestavování hromad zaráží se nejprve „král“. Tento jest u německého milíře jednoduchý sloup, u slovanské hromady však skládá se z několika tyček, jež jsou do jehlance tak sestaveny, že mezi nimi zůstává prostora. Tato vyplňuje se drobným, snadno zapalitelným a dobře hořlavým dřívím. Okolo krále rovnají se polena vrstevnatě. Dovnitř kladou se polena slabá, zevnitř polena silná. Skuliny mezi jednotlivými poleny vyplňují se drobným dřívím. Je-li hromada sestavena, přikrývá se pečlivě nejprve drnem, mechem a mourem, konečně pak zemí, jež se na ní dobře upěchuje. Po vystavění a upravení hromady vyndá se silná tyč, jež jest položena při dně hromady, prostor po ní vyplní se látkami snadno hořlavými a tyto se zapálí. Hromada uhlířská pojímá někdy 100 i více m3 dřeva. Menší hromady dávají poměrně více uhlí, nežli veliké. Ležaté hromady jsou jednodušší, pojímají více dřeva, dávají však poměrně méně uhlí a zapalují se obyčejně při nižším konci, odkud pak oheň po délce vzhůru se šíří. Zapálená hromada vyžaduje neustálé pozornosti, veliké opatrnosti a znamenité zkušenosti. Uhasíná-li oheň, musí se mu zřizováním průduchů pomáhati; vzmáhá-li se přílišně, musí se ucpáváním těchto mírniti. Vodítkem při tom jest uhlíři jakost a mnohost kouře; po jeho barvě posuzuje, jak uhlí zraje. Nejprve vystupuje z hromady hustý černý dým, kterýž trvá potud, pokud vodnaté látky ze dřeva úplně vypuzeny nejsou. Pokud takový kouř vystupuje, může zůstati svrchní část hromady, tzv. „čepice“, nepokryta; jakmile však kouř počne řídnouti, musí ji uhlíř dobře přikrýti a přístup vzduchu do hromady obmeziti. Největší opatrnosti třeba jest za velikého větru. Když pak se vznítí poslední vrstvy dřeva, uhlíř hledí zadusiti oheň úplným ucpáním všech průduchů. K úplnému zuhelnění bývá potřebí podle jakosti dříví, velikosti milířův a i jiných okolností 8 – 20 dní. Po ukončeném zuhlení nechává se hromada 3 – 4 dni chladnouti, načež se rozbírá a uhlí na suchá a před deštěm chráněná místa dopravuje. Stojaté hromady dávají asi 22 % uhlí podle váhy a 65 % podle objemu. Při zuhelnění dříví smolnatého dobývá se též dříve kolomaz, dnes však v lesích českých nezabývá se tímto průmyslem nikdo. (1905)
