V Česku masivně „vymírají“ živnostníci

Komentář Lukáše Kovandy

Je za tím i přechod do šedé ekonomiky

Do poloviny března zrušilo v Česku živnost zhruba 146 tisíc podnikatelů. To je více než za poslední dva roky dohromady, vyplývá z údajů společnosti Dun & Bradstreet.

Na první pohled je tak enormní nárůst ukončovaných živností skličující a zdá se být doložkou horšícího se stavu ekonomiky, případně rostoucí regulatorní či administrativní zátěže.

Živnostenský list má ovšem nyní stále takřka 2 045 tisíc osob. To je o 135 tisíc lidé méně než loni koncem roku, tedy o přibližně šest procent méně. Jestliže nyní tedy je o šest procent méně živnostníků, už nezní tak závažným způsobem.

Jestliže je o šest procent méně živnostníků, nemá takový úbytek z makroekonomického hlediska prakticky žádný význam. Navíc je velmi pravděpodobné, že tempo „vymírání“ živnostníků právě nyní vrcholí a v nadcházejících měsících bude polevovat. Takže úbytek živnostníků není a nebude fatální.

Relativně masivní zvýšení tempa rušení živností totiž souvisí předně s povinným zavedením datových schránek pro osoby samostatně výdělečné činné. To je nepříjemnost zvláště pro živnostníky staršího data narození. Vždyť třeba v kategorii lidí, jimž je 65 let a více a žijí mimo hlavní město Prahu, disponuje domácím počítačem necelých 45 procent lidí. Přístup k internetu pak má zajištěn jen necelá polovina z nich.

Pro tyto lidi je povinnost zřídit si datovou schránku zátěží, „zbytečnou novotou“, s níž už i vzhledem k věku nemíní „ztrácet čas“. Tito lidé evidentně zkrátka sází na to, že přejdou do šedé ekonomiky a budou si za své služby nechávat platit hotově a bez dokladu. A bez živnosti. Jedná se často o relativně čerstvé důchodce, jimž zdraví stále slouží, a mohou tak „melouchařit“ jakožto zkušení instalatéři, elektrikáři, topenáři, truhláři či třeba zedníci. Jsou často vybaveni jen starším tlačítkovým mobilem, žádným smartphonem.

Osm miliard korun na transformaci České pošty

Osm miliard korun na transformaci České pošty se může zdát hodně, ale ty peníze by se měly vrátit. Nejde o házení peněz do „černé díry“, na rozdíl od dalšího provozování České pošty v jejím nynějším stavu.

Tolik potřebná transformace České pošty, „černé díry na veřejné peníze“, konečně nabírá reálných obrysů. S přibývajícími roky ve ztrátě je opravdu nejvyšší čas.

Náklady na transformaci České pošty mají přesáhnout osm miliard korun. Může se to zdát hodně, ale pokud bude přeměna podniku provedena vhodně, zase za několik let vrátí. Protože Česká pošta už zkrátka nebude ztrátová, jako je v posledních několika letech.

Podnik na transformační proces použije státní zdroje, půjčky od bank i prostředky z prodeje nepotřebného majetku. Na začátku dubna vláda jako první transformační krok bude schvalovat snížení počtu poboček pošty z 3200 na 2900, vedení podniku pak bude muset rozhodnout, které pošty zruší.

Výsledkem transformace má být v roce 2025 podnik poskytující základní služby, které definuje stát, a akciová společnost poskytující logistické a balíkové služby. Pošta jako celek by v té době neměla být ztrátová.

„Černé díře“ jménem Česká pošta dali vzniknout v prvé řadě politici, jak ti celostátní, tak regionální. Ti první hleděli na Českou poštu „makroekonomicky“, jako na národohospodářsky důležitého zaměstnavatele. Rozdělení a zeštíhlení pošty se děsili, jelikož by mohli přijít o voličské hlasy. Na to, aby Česká pošta nenasadila ani mírnou redukční dietu, dohlíželi v běhu let přímo v dozorčí radě politici bývalí (jako Jan Kasal) i v dané době stále aktivní (Jiří Zimola).

Regionální a obecní politici zase poštu vidí „mikroekonomicky“ jako uzel společenského života daného městečka či vsi. Kdo z nich „ztratí“ poštu, zpravidla ztrácí reputaci i politickou budoucnost. Připočtěme k tomu fakt, že Česko je politicky a samosprávně nejroztříštěnější zemí vyspělého světa. V Česku podle statistiky existuje nejvíce místních vlád na každých sto tisíc obyvatel. Hned je jasnější, proč máme také jednu z nejhustších sítí poštovních poboček na světě.

Zatímco třeba v Rakousku provozovala nedávno tamní pošta necelých 1800 poboček, u nás 3200. Pokud bychom měli mít stejný počet poboček na obyvatele jako Rakousko, musel by se počet poboček České pošty snížit zhruba o tisícovku na necelých 2200. Zrušení tisícovky poboček značí pochopitelně nemalé úspory. Propouštět by se přitom zase tolik nemuselo – alespoň tedy v agregátním pohledu. Pokud bychom si vzali za vzor opět našeho jižního souseda, stačí redukovat počet zaměstnanců České pošty „jen“ zhruba o dva tisíce, aby jich u nás bylo v přepočtu na obyvatele stejně jako v Rakousku.

Za neutěšenou situaci pošty mohou politici, ovšem i manažeři podniku. Na tato selhání je třeba upozorňovat, neboť se mrhají peníze daňových poplatníků. A je třeba jej napravit, což se snad konečně začíná dít.

Si Ťin-pching v Moskvě Putinovi do náruče úplně nepadl

 Čína nehodlá od Ruska kupovat tolik plynu, kolik by si Kreml přál.

Čínský prezident Si Ťin-pching se při své právě skončené třídenní státní návštěvě Ruska snažil dávat světu zřetelně najevo, že je se svým hostitelem zajedno v celé řadě věcí. V tom pro Kreml opravdu důležitém byl však zdrženlivý. Nekývnul třeba na nabídku svého protějšku Vladimira Putina, aby Čína odebírala mnohem více plynu.

Společné stanovisko obou lídrů sice stvrzuje, že Rusko bude Číně dodávat minimálně 98 miliard metrů krychlových plynu ročně. To je sice šestkrát tolik plynu, kolik Rusko dodalo Číně plynovody loni. Avšak stále jde o výrazně nižší objem plynu, než jaký Rusko dodávalo Evropě před válkou.

Zjevnou zdrženlivost uplatnil Si také v otázce rozvoje plynovodu Síla Sibiře 2, který má představovat jakousi „páteř“ v rámci přeorientování dodávek ruského plynu z Evropy do Asie, zejména právě do Číny.

Pro Čínu sice ruský plyn představuje levnější alternativu k plynu, jejž musí dovážet ve zkapalněné podobě námořní cestou, avšak Peking i tak evidentně hodlá udržovat pestrost svých dodavatelů a neuvázat se příliš ani k jednomu, jako to učinila Evropa ve vztahu k Rusku, resp. jeho plynu.

Zkapalněný plyn může Čína dovážet z USA, Kataru, Austrálie a od dalších dodavatelů, kteří jej nyní nabízí. Peking navíc může sázet i na to, že třeba Rusko půjde s cenou plynu ještě níže, protože se v důsledku západních sankcí ocitne v tíživější situaci, než do jaké jej zatím uvrhly.

Čína se také sama hodlá vyhnout prohlubování západních sankcí vůči ní samotné. Což je další důvod, proč v otázce plynu Rusku do náruče nepadá, navzdory všem slovům o přátelství mezi lídry obou zemí, která se Moskvou v uplynulých dnech linula.

Zdrženlivá je Čína také v další oblasti, jež je pro Rusko kruciální. Na diskusi o vojenské spolupráci sice při jednáních obou prezidentů došlo, jak říká Kreml, avšak bez hmatatelnějšího výsledku. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg včera uvedl, že existují určité známky, že Rusko žádalo Čínu o dodávky zbraní pro válku na Ukrajině. Severoatlantická aliance však podle něj nemá žádný důkaz, že jej Čína skutečně vyslyšela.

Celou návštěvu čínského prezidenta v Moskvě je tak třeba vnímat hlavně v kontextu zhoršujících se vztahu Pekingu s Washingtonem. Jako vzkaz Číny Spojeným státům: zatím jsme v klíčových oblastech víceméně neutrální, ale nemusí to tak být napořád. (24.3.2023)