.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Ročně jde o více než milion tun. To je zhruba 101 kilogramů na obyvatele.
Češi se v zásadě shodnou – plýtvání potravinami je problém. Realita však jejich deklarace staví do poněkud rozpačitého světla.
Podle nedávného průzkumu agentury STEM/MARK pro Ministerstvo zemědělství považuje více než 70 % obyvatel Česka plýtvání jídlem za vážný společenský problém. Je to vzkaz, který zní jednoznačně. Jenže, jak už to bývá, od slov k činům vede trnitá cesta. Z dat Eurostatu vyplývá, že v Česku ročně přijde vniveč přes jeden milion tun potravin. Tedy přibližně 101 kilogramů na hlavu. Jinými slovy, každý Čech týdně vyhodí kolem dvou kilogramů jídla, které by často šlo bez problémů zkonzumovat.
To vše ve chvíli, kdy si Evropská unie jako celek každoročně „dovolí“ zahodit více než 59 milionů tun potravin – v hodnotě přesahující 130 miliard eur. To je více než roční rozpočet České republiky. A zatímco potraviny končí na skládkách, 42 milionů Evropanů si nemůže dovolit kvalitní stravu obden. Ekonomicky i morálně těžko obhajitelný paradox.
Přes deklarovanou snahu o změnu přiznává více než 30 % Čechů, že potraviny vyhazuje pravidelně. Mezi mileniály a generací Z je situace ještě tristnější – až 45 % z nich plýtvá jídlem často. Mladí lidé sice častěji, než starší generace projevují zájem o udržitelnost, ale praxe je jiná. Nedostatečné plánování nákupů, slabá orientace ve skladování potravin a často i základní kuchařská negramotnost – to vše se podepisuje na tom, že po osamostatnění mladí lidé plýtvají až o třetinu více než dříve, když ještě žili s rodiči.
Ekonomické dopady nejsou zanedbatelné. Podle dat platformy Too Good To Go vyhodí průměrný Čech jídlo v hodnotě přibližně 1 800 korun ročně. U mladších generací tato částka přesahuje 2 400 korun. Vynásobeno miliony domácností to představuje ztrátu v řádech miliard korun ročně – bez jakéhokoli pozitivního přínosu pro ekonomiku.
Každý kilogram potravin, který skončí v odpadu, je nejen finančním nákladem, ale i ekologickou zátěží. Promarněná je nejen samotná potravina, ale i energie, voda, půda a lidská práce, které byly na její výrobu vynaloženy.
K velké části tohoto odpadu dochází kvůli špatné interpretaci údajů na obalech. Až desetina potravinového odpadu pramení z nepochopení rozdílu mezi „datem spotřeby“ a „minimální trvanlivostí“. V prvním případě jde o zdravotní nezávadnost, ve druhém o doporučenou kvalitu – a nepochopení tohoto rozdílu vede k vyhazování potravin, které jsou ve skutečnosti ještě zcela v pořádku.
Zhruba tři čtvrtiny Čechů podle průzkumu nakupují zlevněné potraviny s blížícím se datem spotřeby. To je jistě krok správným směrem. Ovšem zarážející je, že 14 % těchto „záchranných“ nákupů přesto končí v koši. V restauracích pak více než polovina lidí dojídá jídlo i přes ztrátu chuti – zkrátka proto, že jim je líto ho nechat. Ale čtvrtina hostů si nikdy neřekne o zabalení zbytků domů. Přitom právě takové jednoduché návyky mohou s plýtváním významně zahýbat.
Plýtvání jídlem není jen individuálním selháním, ale výsledkem souhry několika faktorů – od neinformovanosti a pohodlnosti až po ekonomický komfort. Řešením není moralizování, ale systematický přístup. Edukační kampaně, rozvoj chytrých aplikací a změna pravidel ve sféře maloobchodu a gastronomie jsou nástroje, které máme k dispozici už dnes.
Nejde o snižování životní úrovně. Právě naopak. Efektivní zacházení s potravinami znamená větší hospodárnost, menší ekologickou zátěž a v konečném důsledku i vyšší kvalitu života. Pokud tedy chceme něco vyhazovat, pak nikoli jídlo, ale spíše neochotu přehodnotit své návyky.
Dukovany nebo Kocourkov?
Česko může promarnit stovky miliard; více, než kolik mají nové Dukovany stát.
Kontrakt na dostavbu dukovanské jaderné elektrárny se komplikuje. Nejen kvůli soudní stopce, ale i mizejícímu závazku na účast našeho průmyslu. Česko tak může promarnit stovky miliard.
Jihokorejci jsou notně rozlíceni. A žádají českou vládu o omluvu. Alespoň tedy v editorialu tamního nejčtenějšího anglicky psaného listu, The Korea Times. Noviny sice připouštějí, že rozhodnutí zakázat uzavření smlouvy o výstavbě dukovanských jaderných bloků učinil soud, tedy ten brněnský krajský, ale ani tak prý českou vládu nelze vyvinit.
Je například otázka, proč k podpisu smlouvy nedošlo hned po rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Pak by totiž francouzská společnost EDF neměla časový prostor k napadení verdiktu úřadu, podle něhož byl celý tendr na rozšíření Dukovan v pořádku, takže by se ani žádná žaloba nekonala.
A tedy ani žádný zákaz. A jihokorejská delegace v čele s ministrem průmyslu by se z Prahy nevracela s prázdnou, nýbrž s podpisem, pro nějž si přiletěla.
Návrat takové delegace s prázdnou vskutku působí jako ze špatného filmu. Či z Kocourkova. Jaký je však přístup samotné jihokorejské strany? Budí rozpaky. Což celé tak komplikované věci nepomáhá. Pokud prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR otevřeně říká, že je z přístupu jihokorejské strany zklamaný, je to závažné samo o sobě. A ještě závažnější, že to říká i přesto, že v představenstvu svazu sedí s šéfem ČEZ coby jeho viceprezidentem.
Jihokorejská strana zkrátka působí, jako že má celý kontrakt v kapse, přičemž zjevně není s to poskytnout dostatečné záruky participace českého průmyslu na výstavbě. A nejde o žádné drobné. Ve hře jsou stovky miliard korun, které se české ekonomice vrátí, bude-li míra participace vyšší.
Minulý měsíc aktualizovaná studie Centra ekonomických a tržních analýz propočítává pozitivní dopad celé dostavby Dukovan pro českou ekonomiku, a to jak při různých mírách podílu účasti tuzemského průmyslu, tak při její různé podobě (viz tabulka níže).
Záleží totiž také na tom, zda český průmysl dostane při dané úrovni participace na starosti spíše práce s vyšší přidanou hodnotou, například bude dominovat jeho zapojení v inženýrském stavitelství, anebo naopak práce s nižší přidanou hodnotou typu výstavby budov.
Tudíž pokud by se například tuzemský průmysl podílel na výstavbě z 65 procent, a to ještě s dominancí v oblasti prací s vyšší přidanou hodnotou, bude pozitivní dopad výstavby pro českou ekonomiku celkem 552 miliard korun v cenách roku 2023. Jestliže se však dočká jen zapojení z 20 procent, a to ještě navíc dominantně v oblasti prací s nižší přidanou hodnotou, pro českou ekonomiku z projektu „kápne“ jen 136 miliard korun. Tedy o 416 miliard korun méně. Což je mimochodem suma, která převyšuje deklarovanou nákladnost celé výstavby, tedy 400 miliard korun, při Jihokorejci slibované ceně 200 miliard korun za jeden blok.
