V současném byrokratickém chaosu by potřebné vybavení dostali vojáci až po válce

Na otázky CzechIndustry odpovídá Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu

Předpovědi, že bude jednadvacáté století stoletím míru, vzaly za své. Místo toho je na pořadu dne horečné zbrojení. Výdaje na obranu tak budou stále více ujídat ze společného koláče, Českou republiku nevyjímaje. Čísla na papíře jsou jedno, a reálné potřeby naší armády druhé. Jsou podle vás v souladu?

Dovolím si trochu nesouhlasit. Nikdo z odborníků si nemyslel, že jednadvacáté století bude stoletím míru. Ve světě přibývalo míst potenciálních konfliktů, a když se k tomu přidaly mocenské ambice některých vládců, tak představy o trvalém míru mohly být pouze v hlavách snílků či neznalých. Přísloví „Přání otcem myšlenky“ přesně vystihuje tyto mylné úvahy. Velká škoda, že politici nenaslouchali hlasům odborníků a dostali nás do bezpečnostně složité situace. Nyní ji musíme řešit a nebude to vůbec jednoduché. Bývalý předseda vlády prohlásil, že je potřeba položit peníze a zbraně na stůl. On tam mohl položit pouze peníze. Jediný, kdo tam mohl položit zbraně, je průmysl. Ale, aby to průmysl mohl udělat, musí mít pro to vytvořené podmínky. A řekněme si na rovinu, že ve srovnání s jinými zeměmi nejsou podmínky pro fungování průmyslových podniků v EU vůbec dobré.

Řada publikovaných zpráv ukázala, že ne vždy je s prostředky určenými pro AČR nakládáno s péčí řádného hospodáře. Nehrozí, že se bude utrácet více, než je třeba, aby se vyčerpaly?

Jestliže nebude vybudována široká průmyslová základna, pak je velké riziko, že při přílišně vysokém tempu zvyšování výdajů na obranu dojde k plýtvání. Nedávno na zasedání průmyslového poradního orgánu NATO prohlásil státní tajemník rumunského ministerstva obrany ve svém velmi fundovaném vystoupení, že jestliže se nepodaří vybudovat silnou průmyslovou základnu, pak navýšením výdajů na obranu dosáhneme pouze toho, že budeme nakupovat stejnou techniku za podstatně více peněz. Je-li po něčem poptávka a je toho málo, pak je to drahé. Navíc se projekty na pořízení nové techniky musí dobře připravit. Každý nekvalitní nákup nebo snaha udělat nějakou levárnu povede ke ztrátě důvěry v očích veřejnosti. Ta se pak těžko obnovuje.

Přezbrojení Armády České republiky je takříkajíc v plném chodu. Jste spokojen s jeho průběhem, pokud ne, proč?

Plný chod si představuji poněkud jinak. Armáda byla dlouhodobě podfinancována ve všech směrech. Ve výzbroji jsou auta, kterým by klidně slušela veteránská čísla. Třeba taková Praga V3S, která byla zavedena do výzbroje v roce 1953, se u našich ozbrojených sil dosud používá. Kam oko dohlédne, tam by bylo potřeba investovat. Ale je nutno brát ohled jak na rozpočet, tak především na schopnosti domácího průmyslu. Ten by měl být tím primárním dodavatelem, neboť jedině on je garantem dodávek a servisu v případném válečném stavu. Za důležité považuji, aby plánování nákupů probíhalo ve spolupráci s domácím obranným průmyslem. Nejednou jsem byl konfrontován s názorem, že se stát nebude přizpůsobovat průmyslu. Nositelům tohoto názoru doporučuji přečíst NATO dokument s názvem „Framework for NATO Industry Engagement“.  Pak by pochopili, že obranný průmysl není pouhým dodavatelem, ale že tvoří jeden ze základních pilířů obranyschopnosti, a tak je k němu potřeba přistupovat.

Soudobý vývoj nahrává našemu obrannému průmyslu. Co vše představuje?

Hodně lidí za obranným průmyslem vidí pouze výrobce zbraní. Mohu ubezpečit, že tyto tvoří výraznou menšinu toho, co je dnes za obranný průmysl považováno. Naší snahou je vytvořit ekosystém vzájemně provázaných podniků, firem či institucí, které ve svém celku tvoří provázaný systém schopný produkovat obranné a bezpečnostní technologie. Obranný průmysl má vysoký podíl výzkumně-vývojových prací, proto by nikoho nemělo překvapit, že v řadách naší asociace najdete čtyři univerzity. Ale třeba i tři banky, neboť bez bankovních služeb se nikdo z obranného průmyslu neobejde. Mně nejvíce těší, že se do obranného průmyslu začleňuje čím dál tím více firem z dosud civilního světa, které se zaměřují na moderní technologie a neotřelá řešení. Konflikt na Ukrajině výrazně mění pohled na válku i techniku potřebnou pro její úspěšné vedení. Nástup umělé inteligence, dronů, bezosádkových a autonomních systémů, chytrých materiálů atd. To jsou trendy, které české firmy umí zachytit a zvládnout.

Podle společnosti EY dosáhl sektor obrany v roce 2023 obratu 3 miliardy eur, což představovalo 1 procento HDP. A dále roste, jak konkrétně?

Osobně jsem proti statistikám, které se zaměřují na hodnocení obratu. Podnik, který zaměstnává sto nekvalifikovaných zahraničních pracovníků zpracovávajících velké množství materiálu, může mít vyšší obrat než firma se sto vysoce kvalifikovanými vývojáři s minimální materiálovou náročností. Ale ten druhý je podstatně větším přínosem pro naši ekonomiku než ten první. Jediný ukazatel, který by dávalo smysl sledovat, je přidaná hodnota. Jedině tak by se daly porovnávat jednotlivé obory mezi sebou. Obranný průmysl veskrze patří k vysoce sofistikovanému průmyslu, který dává práci celému spektru dodavatelů. Jeden zaměstnanec podniku obranného průmyslu generuje práci pro 3 až 4 zaměstnance z jiných oborů. Je to jakási pomyslná vysoká pyramida, kde obranný průmysl tvoří její vrcholek. Pro dobré fungování obranného průmyslu je potřeba mít široce rozvinutý chemický, těžební, zpracovatelský, strojírenský a elektrotechnický průmysl. Ale samozřejmě i další řadu oborů, včetně služeb. Do našeho hospodářství nepřispívá pouze obranný průmysl přímo, ale v celém tom spektru pyramidy na jejímž vrcholku stojí. Roste-li obranný průmysl, rostou i jeho dodavatelé. K čemuž v současnosti dochází.

Takže můžeme být spokojeni s jeho vývojem?

Nikdo z nás si nepřeje zhoršování bezpečnostní situace a už vůbec ne válku. Ale jak říká staré latinské přísloví: „Si vis pacem, para bellum – Chceš-li mír, připravuj se na válku.“ Obranný průmysl je jedním ze tří základních pilířů obranyschopnosti. Tato role je ještě důležitější než jeho ekonomický přínos. Kvalitní diplomacie, vycvičené ozbrojené síly a silný obranný průmysl, toto vše dohromady vytváří základní předpoklad pro to, aby k válce nedošlo. Ale nejdůležitější je odolnost obyvatelstva. Zde si troufnu hodnotit pouze průmyslovou část, kde můžeme být díky jejímu rozvoji spokojeni.

S kterými hlavními problémy se potýká?

Kdybych měl vyjmenovat vše, s čím vším se tolik celospolečensky potřebné rozšiřování zbrojní výroby potýká, tak by to bylo na několik stránek. Ale pokusím se alespoň některé problémy vypíchnout. V prvé řadě je to přebyrokratizovaná Evropská unie. Je až absurdní, že při výrobě polní kuchyně musí jejich výrobce splnit více než sto různých předpisů a nařízení. Byrokracie je opravdu tak obrovská, že mnohdy paralyzuje chod výrobních podniků a často bývá důvodem odchodu investorů do průmyslu přátelštějších zemí. Jako další problém bych uvedl nedostatek pracovních sil, a to především těch vysoce kvalifikovaných. Nejvíce žádaní jsou pracovníci do konstrukcí a technologií, u nichž je požadováno vysokoškolské technicky zaměřené vzdělání. A v neposlední řadě je nedostatek vstupních surovin a materiálů.

Podle časopisu Plus, který vydává Česko-německá obchodní a průmyslová komora, těží náš obranný průmysl z tradice strojírenství a elektroniky. S tím bychom asi nevystačili. V čem je jeho hlavní síla?

Tradice je základ, na kterém se dá stavět. Nemám rád přílišné se pitvání v minulosti, případné lkaní nad tím, že to dnes už není takové, jako dříve. Je to stejné, jako když jedete autem. Když se budete dívat jen do zpětného zrcátka, tak snadno nabouráte. Musíte se dívat dopředu a ve zpětném zrcátku pouze sledovat, co se děje za vámi. Je nutno se zabývat přítomností a mít vize pro budoucnost. To zpětné ohlédnutí má sloužit pouze pro to, abyste se vyvarovali chyb, které už udělal někdo před vámi. Výzkum, vývoj a inovace je klíčem úspěchu našeho obranného průmyslu. A ještě je k tomu potřeba přidat obchodní um, pak je na úspěch zaděláno. 

Válka na Ukrajině ukázala, že „tradiční“ způsob boje patří minulosti. Jsme schopni reagovat na nové výzvy?

Musíme. Kdybychom nebyli schopni, pak nejsme schopni se ubránit. Spolupráce s ukrajinským průmyslem je cesta, jak se dostat k jejich krví a potem nabytým zkušenostem.

Které jsou podle vás ty zásadní?

Dnes na Ukrajině je naprosto zásadní těsná spolupráce mezi uživateli, tedy vojáky, a dodavateli, výrobci dané techniky.  Je běžné, že na frontu vojáky doprovázejí konstruktéři či programátoři od dodavatele, aby techniku na místě přizpůsobili a upravili podle aktuálních požadavků. Téměř každý měsíc se ruské jednotky radioelektronického boje zdokonalí natolik, že je potřeba na dronech dělat úpravy, aby byly nasaditelné v boji. Jde o online vývoj a inovace ve válečném prostředí. Pro nás naprosto nemyslitelné. Jakákoliv potřeba technické úpravy by ve stávajících českých podmínkách znamenala nové výběrové řízení. A setkávání se pracovníků dodavatele a vojáků je u nás vnímáno pomalu jako trestný čin. Výměna zkušeností mezi vývojáři a uživateli je naprosto nezbytná pro to, aby vznikl výrobek, který bude užitečný a pomůže posílit naši obranyschopnost. Jestli urychleně v této věci nezměníme přístup, pak nebudeme na možný konflikt připraveni nikdy. V současném byrokratickém chaosu by potřebné vybavení dostali vojáci až po válce.

Alfa omegou toho, abychom drželi krok se světem, je mít kvalitní výzkum a vývoj – základní i aplikovaný. V minulém roce byl spuštěn Defence Hub, který má urychlit inovace a dual-use. Plní platforma očekávání, která ji byly dány do ´vínku´?

S touto platformou naše asociace velmi těsně spolupracuje a máme s nimi velmi dobré zkušenosti. To, co oni dělají, dosud u nás chybělo. Jejich činnost pomáhá startupům se lépe orientovat v našem prostředí a dostávat duální technologie do vojenství.

V časopise ČNOP jsem si přečetl následující: Čeští výrobci jsou do značné míry závislí na materiálech a komponentech ze zahraničí. Ze studie EY a Hospodářské komory ČR je zřejmé, že v roce 2024 sice 96 % všech veřejných zakázek v obranném sektoru připadlo tuzemským podnikům, z celkové sumy to ale byla méně než čtvrtina. Takže jsme na druhé koleji? Rád bych se mýlil. 

Přál bych si, aby se přístup k domácím výrobcům s nástupem nové vlády změnil v tom smyslu, že si naše firmy více ukrojí z obranného rozpočtu. Ale objektivně vzato, zakázky, o kterých studie EY a HK ČR hovoří, byly výrazně ovlivněny výdaji na pořízení amerických letounů F-35. Což je dobrá zpráva pro amerického daňového poplatníka, nikoliv pro toho našeho. A o tom, že nejen čeští výrobci, ale všichni výrobci v celé EU jsou závislí na materiálech a komponentech ze zahraničí, si cvrlikají i vrabci na střeše. Co bychom po třicet let trvající deindustrializaci zemí EU poháněné zeleným náboženstvím chtěli?

Zbrojní průmysl má nemalý dopad do civilní ekonomiky. Když byste ho měl vyjádřit řečí čísel, jak velký?

V obranném průmyslu přímo pracuje cca 30 tisíc zaměstnanců. Ti generují práci pro dalších 100 tisíc pracovních míst u subdodavatelů. U sofistikované výroby, kterou obranné technologie bezpochyby jsou, se státu během jednoho roku vrací zpět do státního rozpočtu na přímých a nepřímých daních a poplatcích 45 % vydaných prostředků. Když přihlédnu k tomu, že se jedná o silně exportně orientovaný obor, kdy se cca 90 % výrobků vyváží do více než 100 zemí světa, je přínos firem obranného průmyslu neoddiskutovatelný.

Eurokomisař pro obranu Andrius Kubilius na nedávném fóru o obraně v Madridu vyjádřil obavy, že evropský obranný průmysl namísto rozšiřování výroby zvyšuje ceny a prodlužuje dodací lhůty. Zároveň vyzval k padesátinásobnému zvýšení výroby zbraní v Evropě s tím, že členské státy EU by měly poskytnout obrannému průmyslu legislativní garance dlouhodobé a široké poptávky po zbraních. Když byste měl jeho slova přeložit do českých podmínek, co by z nich pro nás vyplynulo?

Výzvy z úst některých evropských komisařů, včetně Andiuse Kubiliuse, mi připomínají dobu před rokem 1989. Když přišla sametová revoluce, těšil jsem se, že podobné výkřiky do tmy, jak to dělali tehdejší přední komunističtí představitelé, už nikdy neuslyším. Bohužel jsem se mýlil. Proč se zvyšují ceny? Protože máme drahé energie, spoustu přibývajících evropských předpisů a jsme závislí na dovozech surovin a materiálů ze zemí mimo EU. A co dělají tito zahraniční výrobci? Když vidí, že to potřebujeme, tak zdražují. Možná by komisař Kubilius potřeboval jít do základního ekonomického kurzu, aby se seznámil s pojmy: poptávka a nabídka. A proč se prodlužují lhůty dodávek? Nejsou lidi do výroby a chybí vstupní materiály i stroje pro navýšení výroby. Výzva k padesátinásobnému zvýšení výroby zbraní v Evropě je k smíchu. Co asi jiného výrobci chtějí? K tomu je nikdo nemusí vyzývat. Ale asi to nejde, když to nedělají. 

 Evropská komise brzy poskytne 16 státům EU první platby v rámci evropského finančního nástroje SAFE, který byl zřízen loni a umožňuje půjčky na vojenské vybavení. Uvedl to mluvčí EK Thomas Regnier. Tři zbývající plány, český, francouzský a maďarský, jsou podle něj stále ještě na stole a Komise je zatím nemohla schválit. Důvody odmítl upřesnit s tím, že jde o citlivé téma. Co znamená jeho schválení pro český obranný průmysl, je míč na naší straně nebo na hřišti EU?

V té věci bych komisi vzkázal. Přestaňte plýtvat prostředky evropských daňových poplatníků na dekarbonizaci a dejte je na zvýšení bezpečnosti. Z toho může být financován rozvoj obranných průmyslů v jednotlivých členských zemích. Přemíra půjček a různých garancí je cesta do pekla. I když dlážděná těmi nejlepšími úmysly.

V souvislosti s předcházejícím mám následující otázku: v Česku je přibližně 400 firem obranného a bezpečnostního průmyslu. Z nich jsou pouze čtyři státní podniky, jejich zakladatelem je Ministerstvo obrany, pátý není výrobní. U nich má stát jistotu, že v případě potřeby budou stoprocentně plnit zakázky pro AČR. Jak je tomu u ostatních, neplatí zde jak v mariáši, že velká bere?

Forma vlastnictví není klíčová pro to, aby výrobní podniky v době krize plnily to, co od nich stát požaduje. Myslím, že období socialismu jasně ukázalo, že cesta „státního“ vlastnictví není tou pravou. O podnikání nemluvě. Stát má pro dobu válečného stavu dostatečné nástroje, aby určoval, co a jak se pro něj má vyrábět. Třeba zákon o zajišťování obrany České republiky jasně vymezuje povinnosti, které lze právnickým a fyzickým osobám ukládat. Problém je, jak zajistit výrobní schopnosti v době míru. Lze během válečného stavu ukládat jakékoli povinnosti, ale když nebude schopnost tyto závazky plnit, pak jejich ukládání pozbývá smyslu. V době míru lze využít především motivační nástroje. Férové jednání a spolupráce s obranným průmyslem je základem. Dále lze využívat rámcových smluv či strategického partnerství. Stát se musí chovat tak, aby podniky stály o to, být jeho trvalým dodavatelem. Pak se nemusí bát, že ho někdo v době krize nechá na holičkách.

Výše jsme hovořili i o tom, že naše firmy jsou závislé na subdodávkách ze zahraničí. Pokud by se z nějakého důvodu takříkajíc zasekly, nebudeme namydleni?

To je zásadní problém celého evropského průmyslu. Zelené šílenství s honbou za nejnižší cenou vyhnal celé spektrum „špinavé“ výroby mimo země EU. Dnes se v zemích EU těží méně než 10 % surovin potřebných pro fungování evropského průmyslu, tedy i obranného. Méně než 40 % těchto surovin se v zemích EU zpracovává. A otevření nového naleziště trvá více než deset let. Globalizace je možná dobrá pro kapsu konečného spotřebitele, ale je likvidační pro bezpečnost země. Stávající stav je z tohoto pohledu alarmující. Jestliže se evropští komisaři neprobudí ze svého snu o úplné dekarbonizaci a nezačnou vytvářet podmínky pro znovuobnovení průmyslové základny v celé její šíři, tak se závislosti na zahraničních subdodávkách nezbavíme.

Jak reaguje na soudobou situaci AOBP? Odpovídá její role potřebám naší armády a současně i průmyslu?

Jsem přesvědčen, že naše asociace dělá svoji práci dobře. I proto neustále přibývá našich členů. Mnozí se ucházejí o členství u nás na základě reference od jiného člena. Role AOBP odpovídá současným potřebám a tuto roli zvládá se ctí.