V USA může být pádem ohroženo až takřka 190 bank

Komentář Lukáše Kovandy
Pády bank by zřejmě vedly k růstu ceny bitcoinu a dalších kryptoměn.
Jak pravděpodobné jsou další pády a otřesy bank v USA? Poměrně značně.
Zranitelnost amerického bankovního systému v souvislosti s pádem Silicon Valley Bank citelně vzrostla, jak vyplývá z nové studie publikované americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu (viz zde). V kolapsovém stavu se může ocitnout až skoro 190 bank v USA. Což by mimo jiné, jak uvidíme, bylo vodou na mlýn mnohým kryptoměnám v čele s bitcoinem.
Současná tržní hodnota aktiv amerického bankovního systému je totiž podle uvedené studie o celé dva biliony dolarů nižší než jejich hodnota účetní. Důvodem je to, že jednotlivé banky drží majetek, například dlouhodobé vládní dluhopisy nebo hypoteční zástavní listy, jehož cena v důsledku výrazného růstu úrokových sazeb napříč ekonomikou poměrně dramaticky klesla. V jejich účetnictví je ovšem stále vykázána cena před tímto propadem, neboť se vychází z předpokladu, že banky budou dané cenné papíry držet až do splatnosti.
To ovšem není zaručeno, jak ukázal případ zmíněné Silicon Valley Bank. Ta musela část svých cenných papírů prodat za tržní cenu, tedy pod původní, účetní cenou, aby měla na výplatu peněz vkladatelů. Tím spustila lavinu přecenění z účetní na tržní cenu. Zároveň vyslala veřejnosti signál, že „je v úzkých“, když musí – zjevně nouzově – svůj majetek prodávat „pod (účetní) cenou“. Což jen přiživilo nájezd vkladatelů na tento ústav, takže nakonec zkrachoval.
Nájezd střadatelů na Silicon Valley Bank byl tak masivní proto, že tato banka vykazovala relativně velmi vysoký podíl nepojištěných vkladů. Ze stejného důvodu přišla tato banka a její pád „na řadu jako první“. Ovšem nikde není psáno, že nemohou přijít další takové krachy.
Zmíněná studie Národního úřadu ekonomického výzkumu vyvozuje, že pokud jednotlivé banky v USA přijdou jen o polovinu svých souhrnných nepojištěných vkladů, je v USA ohroženo kolapsem takřka 190 bank. Podle pátečních dat americké centrální banky přitom v druhém březnovém týdnu nastal historicky vůbec největší odliv vkladů z malých bank.
Případné další pády a otřesy bank euroamerického okruhu by přitom velmi pravděpodobně vedly k dalšímu růstu ceny bitcoinu a s ním i mnohých dalších kryptoměn.
Vývoj ceny bitcoinu totiž vykazuje pozoruhodně těsnou vazbu s vývojem souhrnné peněžní zásoby nejvýznamnějších světových ekonomik. Konkrétně platí, že odchylka momentální ceny bitcoinu od jejího desetiměsíčního klouzavého průměru dopadá na své dno dva až sedm měsíců před zlomovým zvratem ve vývoji meziroční změny souhrnné peněžení zásoby třinácti největších světových ekonomik (viz graf).
Takhle bitcoin kapituloval loni v červnu, kdy ztráty na něm dosáhly největších extrémů. Jenže od třetího loňského čtvrtletí světově významné centrální banky postupně povolují své předchozí razantní měnověpolitické utahování. Například Bank of England musela už loni na podzim vhánět do finančního systému novou likviditu, aby tak zabránila potenciálnímu kolapsu segmentu britských penzijních fondů. Přidaly se také japonská a čínská centrální banka.
V současnosti zase americká centrální banka musela zvrátit své měnověpolitické utahování, aby po kolapsu zmíněné Silicon Valley Bank bránila pádům dalších bank. Zavedla nové programy výhodných půjček bankám a svého druhu i dotací jim určeným. Tyto programy představují likviditní injekce. Analytici americké banky Citigroup proto o opatřeních mluví jako o „kvantitativním uvolňování pod jiným jménem“. A analytici britské banky Barclays soudí, že navýšením mezibankovní likvidity vytvoří tyto programy tlak na pokles úrokových sazeb u bankovních půjček domácnostem a firmám.
Jinými slovy, nová likvidita proudí do finančního systému a peněžní zásoba opět roste. Vzestup objemu souhrnné světové peněžní zásoby (jak víme z grafu) vykazuje pozitivní souvislost s vývojem ceny bitcoinu.
Fundamentálně totiž při něm dochází ke znehodnocování konvenčních peněz, což je vodou na mlýn právě bitcoinu, jakožto klíčové nemanipulovatelné alternativě konvenčních peněz. S případnými dalšími otřesy a pády bank bude třeba dalších likviditních injekcí, což tak tedy bude bitcoinu jen další vodou na mlýn. Jeho cena by tak měla růst.
Vývoj ceny bitcoinu vykazuje pozoruhodně těsnou vazbu s vývojem souhrnné peněžní zásoby nejvýznamnějších světových ekonomik. Konkrétně platí, že odchylka momentální ceny bitcoinu od jejího desetiměsíčního klouzavého průměru (žlutá křivka) dopadá na své dno dva až sedm měsíců před zlomovým zvratem ve vývoji meziroční změny souhrnné peněžení zásoby třinácti největších světových ekonomik (bílá křivka).
Češi chtějí kratší pracovní týden
Jenže si jej plošně nemohou dovolit, pokud tedy nechtějí skončit jako bouřící se Francouzi – v dluzích a v plamenech.
Hned 70 procent Čechů by si přálo mít kratší pracovní týden. Praktickou zkušeností s ním ale disponuje pouze pětina. Vyplývá to z průzkumu agentury Ipsos a společnosti Welcome to the Jungle, který zveřejnila ČTK.
Česká ekonomika si zatím plošné zkrácení pracovní doby nemůže dovolit. Naopak, debata o prodloužení věku do důchodu je dokladem, že Češi musí v souhrnu pracovat více – déle, aby stát vůbec měl na svůj provoz, resp. aby se nemusel ještě notně hlouběji zadlužovat vinou až přílišného deficitu penzijního systému.
Odbory či někteří politici, například sociální demokraté, žádali zkrácení pracovního týdne už v letech před válkou a pandemií, circa 2018. Tehdy se Česku dařilo snižovat své veřejné zadlužení v poměru k HDP, nakonec až pod úroveň třiceti procent. To je dnes naprosté sci-fi. Daný poměr narůstá nad úroveň 45 procent a vláda zatím nepředložila recept, jak tento nárůst zastavit. Nicméně ani kolem rok 2018 nebyl nápad na plošné zkrácení pracovního týdne šťastný. Důkaz pro to nabízí nejen současný neutěšený stav veřejných financí, který by byl při kratší pracovní době ještě neutěšenější. Důkaz totiž nabízejí také plameny a haldy odpadků v ulicích Paříže a dalších francouzských měst. Tamní lid se bouří proti právě navýšení věku odchodu do důchodu, a to z 62 na 64 let.
Francie přitom se zkrácenou pracovní dobou experimentuje už dlouhá desetiletí. Na přelomu tisíciletí tam například zaváděli 35hodinový pracovní týden. Francouzští politici to zdůvodňovali tak, že chtějí snížit nezaměstnanost a dát lidem možnost žít vyváženější život. Vyváženější ve smyslu příznivějšího rozdělení času mezi práci a volný čas.
Jenže Francie po letech stále čelí poměrně vysoké míře nezaměstnanosti. Nyní se pohybuje kolem úrovně sedmi procent a je tudíž zhruba třikrát vyšší než v Česku. Nenaplňuje se tak představa, že Francouzi se díky kratšímu pracovnímu týdnu mezi sebou o dané množství práce jaksi podělí, a zvýší tak zaměstnanost.
Slavné to zjevně není ani s dosahováním rovnováhy mezi volným časem a časem věnovaným práci. V těchto dnech Organizace spojených národů zveřejnila svoji pravidelnou studii (zde), ve které porovnává životní spokojenost obyvatelstva jednotlivých zemí. Vítězí Finové.
A klíčovým důvodem je právě jejich vyvážená dělba času mezi práci a volno. Francouzi se umisťují až na 20. příčce. I Češi jsou na tom lépe. Umisťují se osmnáctí.
Francouzský příklad tedy zřetelně ukazuje, že kratší pracovní týden není automatickou zárukou ani nižší nezaměstnanosti, ani větší spokojenosti obyvatelstva. Češi jsou spokojenější než Francouzi i přesto, že si pracovní týden dosud nezkrátili. Spíše však: právě proto, že si jej nezkrátili.
Kratší pracovní týden znamená, že zaměstnavatel získá za stejné peníze, tedy za stejnou mzdu, méně zaměstnancovy práce. Mzda totiž zůstává stejná jako před zkrácením pracovní doby. Takže zaměstnavateli se tím pádem produkce prodražuje, protože musí rázem za stejně dlouhou pracovní dobu zaplatit svým zaměstnancům více. To je mimochodem také proinflační. Inflace je přitom na Západě na svých maximech za několik desetiletí. Je třeba působit protiinflačně, nikoli proinflačně.
Ve Francii navíc zkracování pracovního týdne citelně přispělo k tomu, že země ztratila konkurenceschopnost v průmyslové výrobě. Do zahraničí výrobu přesunuly průmyslové podniky, které byly ještě v 60. nebo 70. letech hustě rozesety zejména po severovýchodě země.
Nezaměstnaní Francouzi, kteří v nich mohli najít práci, leč bohužel nenašli, se v letech 2018 a 2019 v svém zmaru bouřili nejen v ulicích Paříže. Říkali si žluté vesty, zapalovali auta i banky a stali se zjevně inspirací mnohým z dnešních protestujících.
Jak se tedy v Česku poučit z – nejen – francouzského fiaska s kratší pracovní dobou? Jak docílit toho, aby se pracovní týden zkrátil, a nezaměstnanost a nespokojenost obyvatelstva nevzrostly?
Politici ani odbory by neměli nic plošně nařizovat. Nechme na firmách samotných, ať mohou kratší pracovní dobu zavést jako benefit. Firmy si samy spočítají, zda se jim to vyplatí.
Pokud je budeme nutit, aby pracovní dobu zkrátily, část z nich se dost možná přestěhuje „za kopečky“. A Češi budou čelit vyšší nezaměstnanosti či třeba i vyšší inflaci a jejich životní spokojenost klesne na úroveň Francouzů nebo ještě níž. (28.3.2023)