Zaměstnání venkovského obyvatelstva. Doba nejstarší: dědici, otroci, nevolní sedláci
Z předešlých kapitol je už také zřejmé, jak se vyvíjela vrstva obyvatelstva, jež vskutku pracovala na půdě. Mluvíme-li o venkovském lidu, myslíme především na jeho zaměstnání zemědělské. Byli sice na vsi také řemeslníci, ale i ti měli zpravidla kus pole, ať to byli horští tkalci, či ve vsi kovář, kolář, zedník a tesař, nebo také šenkýř a kramář. Teprve v 19. století rozvoj továren způsobil, že v okolí průmyslových závodů i na vsích je jistý počet obyvatelstva nezemědělského, a jemuž řemeslo a práce v továrně jest jediným zdrojem živobytí.
Víme již, že nejstarší zemědělské obyvatelstvo bylo zčásti svobodné, zčásti však také otroci, zajatí ve válkách a usazení na tehdejších velkostatcích. Víme také, že hospodářské poměry v 10. – 12. století umožnily těmto otrokům, aby se stali volnější čeledí nebo i samostatnými zemědělci, ovšem stále v závislosti na pánu, od něhož měli pozemky, a že svobodní obyvatelé (dědici zvaní) naopak poklesli také do podobné závislosti, někdy z trestu, někdy pro chudobu. Tak vznikali nevolní sedláci, povinní platy a robotu. Takoví nevolníci byli na statcích knížecích, církevních (kostelní hlídači, zvoníci) i soukromých. Na svém statku byli dědičně, ale byli poddáni pánu, který jej mohl i se statkem prodati nebo darovati jinému (např. „dušníci“ byli poddaní, které pán daroval kostelu za svou duši). V 12. století byla již robota všeobecně rozšířena, nevolníci robotovali 3 dny, ale někdy i 6 dní v týdnu.
Němečtí kolonisté. Povinnosti poddaných podle německého práva, učení o trojím lidu. Odúmrť
Proti těmto poměrům, v nichž se octli původní čeští zemědělci, mnohem výhodnější bylo právo zvané německé, které přinesli s sebou němečtí kolonisté v 13. – 14. století. Za půdu, kterou dostali od vrchnosti, platili jen smluvené platy, kdežto povinných prací bylo málo už proto, že velkostatek rozdělil pole kolonistům a jen málo ponechal ve svém hospodářství: nepotřeboval tudíž robot.
Na tento stupeň práva dostalo se časem i domácí české obyvatelstvo. Vrchnost byla sice stále nadřízena i těmto „zakoupeným“ poddaným, ale přece závazky nebyly tak tíživé; jen právo odúmrtní bylo velmi obtížné. Základem tehdejší společnosti bylo rozlišení na „trojí lid“: pány, duchovenstvo a poddané; i církev pomáhala udržovati tyto poměry. Poddaný měl sloužiti oběma vyšším stavům, které ho valně nešetřily, řídíce se zásadou, kterou zaznamenal Tomáš Štítný: „Sedlák je jako vrba: čím více ji rubáš, tím více roste“. Celkem však před husitskými válkami bylo poddanství ještě snesitelné.
Vznik jednotného stavu selského; názvy venkovských zemědělců: celoláník, chalupník, zahradník, domkař, osedlý sedlák, sessie, porta, želiar
Do doby této kolonisace v 13. století lze klásti vznik jednotného stavu selského. Jevilo se to i v názvu; pojmenování dědic i host časem zaniklo a ze starého slova sedliště, značícího hospodářství, vytvořil se název usedlý, pak osedlý, jehož bylo užíváno v 17. a 18. století také na označení daňové jednotky. Současně podle velikosti statku celoláníci, půl a čtvrtláníci, chalupníci, zahradníci, podruzi neboli podsedkové. Výraz láník byl později zaměněn slovem sedlák, z názvu osedlý. „Zahradníci“ od 18. století slují domkaři, někde byl zahradník zaměňován s chalupníkem. Na Slovensku usedlost slula latinským názvem sessie (úřadní řečí tam byla latina) a daňovou jednotkou byla porta (32 uherských jiter po 1200 sáhů); také sessie se dělily jako lány napoloviční, čtvrtiny a osminy.
Zvláštní skupinu tvořili želiarové, jichž se pro zdanění počítalo 8 na 1 sessii, tedy podobně jako u nás zahradníci; měli buď menší usedlost nebo jen pozemky nebo jen domek; byli želiarové urbárští (poddanští) a dvorští (v dědičném nájmu od vrchnosti). Takový byl vývoj k jednotnému selskému stavu a tak vznikly názvy zemědělců.
Zhoršení po husitských válkách. Dědinníci, svobodníci, dvořáci, nápravníci. Zvyšování robot
V husitském hnutí radikální strana táborská dávala sice zprvu sedlíkům naději, že se jejich stav ještě zlepší a poddanství bude odstraněno. Ale ukázalo se, že válka může zemědělcům jen uškoditi a také vskutku po válkách sedlákům se vedlo hůře.
Z venkova mizela vrstva drobných šlechticů, zemanů čili vládyků. Vytvořila se sice zvláštní skupina, stojící uprostřed mezi vrchnostmi a poddanými, ale byla poměrně nečetná. Byli to dědinníci, zvaní tak v 15. a 16. století, kdežto v dalším století byli zváni svobodníci, na Moravě dvořáci. Vznikli buď z někdejších zemanů, když zchudli tak, že jim zbyl jen menší statek (dědina), který však byl stále svobodný a byl zapsán v zemských deskách. Svobodníkem mohl se však státi také poddaný, který se vykoupil z poddanství a koupil si takový svobodný zemanský statek. Rovněž nápravníci, totiž držitelé většího statku, s nímž byla spojena povinnost vojenské pomoci pánu, a výsadní rychtáři patřili mezi svobodníky.
Svobodníci neplatili platů vrchnosti, protože právě jejich statek byl svobodný; byli poddáni jenom králi, jemuž ovšem platili povinné daně; na rozdíl od vrchností nebyli však zastoupeni na sněmu, nepatřili tedy k politickému národu. Od konce 15. století vrchnosti se snažily uvésti je v závislost. Počet jejich byl asi 500 – 750, po třicetileté válce jich ubývalo; tehdy vznikaly též svobodnické chalupy.
Postavení poddaných se horšilo i proto, že vrchnosti, hospodaříce nyní ve vlastní režii na svých dvorech, chtěly co nejvíce práce zastati zdarma, z roboty. Proto zvyšovaly roboty již v 15. a 16. století, ale hlavně po třicetileté válce. Politická a soudní moc nad poddanými jim to umožňovala; i zemské zákony se jim přizpůsobovaly, když za vlády jagailovské vzrostla moc stavů neboli šlechty na zemském sněmu. Jindy zase dosáhly od poddaných dalších ústupků svou převahou hospodářskou.
Zřízení obecní. Rychtář a jeho práva a povinnosti; rychty výsadní, rychtáři volení a jmenovaní. Obecní hromady. Výroční soudy obecní
Proti této nadvládě politické i hospodářské byli poddaní jako jednotlivci bezmocni. Jediná jejich síla, ovšem daleko ne rovnocenná moci vrchnostenské, byla v obci jako celku; neboť obec mohla aspoň do jisté míry rozhodovati o svém osudu. Ale i tato práva obce byla časem zmenšována.
V čele vesnické obce stál rychtář; na Moravě slul také fojt, někde šulte i burmistr, pudmistr (z purkmistr). Slovo rychtář již svým původem (z německého Richter, soudce) ukazuje, že se mu tak začalo říkati za německé kolonisace v 13. století a že jeho úkolem bylo rovnati spory mezi osadníky. Stával se jím obyčejně lokátor, který ves založil, dostal v ní také největší statek a s tímto statkem pak rychtářství bylo spojeno dědičně.
Někde s rychtářským statkem byla spojena také náprava, totiž povinnost vojenské obrany nebo vojenské pomoci pánovi, ale také rozličné výsady, jako osvobození od platů vrchnosti, právo vésti krčmu v obci, vařiti si někdy pivo, podíl z pokut, chovati obecního býka, kance a berana, právo na rozličné platy a služby od poddaných, někdy právo lovu, právo chovati řemeslníky, pracující v obci. Při změně vrchnosti musil rychtář žádati o obnovu takových výsad, i také tehdy, když o ně přišel požárem; to se dělo zvláštními listy, z nichž mnohé se zachovaly z 15. – 16. století. Ale někdy vrchnost zrušila takové výsady buď z trestu, buď při vymření rodu rychtářova. Tak ubývalo časem těchto dědičných neboli výsadních rychet a většina rychtářů byla od 17. století buď jmenována přímo vrchností, nebo volena obcí, ale i v tomto případě volba musila býti potvrzena vrchností. Taková volba bývala na jeden rok, ale osvědčený rychtář mohl býti volen opětně. Rychtáři ve správě obce pomáhali konšelé, které zpravidla volila obec. Na velikých panstvích býval jediný rychtář pro několik vsí. Jmenovaný i potvrzovaný rychtář byl ovšem závislý na vrchnosti, ba stával se i jejím služebníkem; musil kontrolovati na panských dvorech svážení obilí, mlatce, měření obilí apod. Odznakem rychtářské moci byla právní žíla čili palcát, zvaný také rychtářské právo nebo palička; rychtář dostával právo při svém jmenování na výročním soudě obecním a tam je také odevzdával. Obesílal jím sousedy k poradě o věcech obecních neboli k hromadě. Tam se jednalo zvláště o obecním statku a jeho používání, což byly nejvíce pastviny, někde též lesy. Ochrana pastvin a jejich hranic byla velmi důležitá pro chov dobytka ve vsi a proto některé vsi dávaly si listinami potvrditi právo na pastviny, jindy se snažily o jejich rozmnožení koupí nových pozemků. Někde byly pastviny společné pro několik sousedních vsí, i vrchnost mívala právo spolupastvy; z toho často vznikaly spory o pastviny i také o průhony, jak se nazývaly cesty a místa, kudy dobytek byl vyháněn na pastvu. Užívání obecních pastvin bylo předepsáno zvláštním řádem. Obecní lesy byly příslušníky obce často ničeny a vrchnosti se snažily, aby je získaly do svého majetku. Cesty a náves patřily také k obecnímu majetku, ale sluly obyčejně svobodné, nikoliv obecní. Obecním stavením bývala pastouška, někde lázeňský domek, pazdernice čili pazderna. Obecního statku nemohla obce pozbýti, neboť právo k němu se nepromlčovalo ani vydržením přes 30 let.
Kromě obyčejných hromad, k nimž rychtář svolával sousedy několikrát do roka, když bylo třeba vyříditi běžné záležitosti obecní, bývala jednou do roka, obyčejně po Novém roce, slavnostnější shromáždění, tak zvané výroční soudy obecní. Konaly se v sídle každé rychty, jen řidčeji na zámku; shromáždili se k nim všichni hospodáři, přišel i panský úředník, který přinesl s sebou z panské kanceláře pozemkové knihy a zapisoval do nich změny v pozemkovém majetku za uplynulý rok, totiž prodeje a odkazy statků i pozemků, dluhy váznoucí na statku i splátky (vejrunky) dluhů. Protože se to dělo v přítomnosti celé obce, dodávalo jí to sebevědomí, neboť tak byla strážcem svého pozemkového majetku.
Zvláště podrobně bylo na výročním soudě účtováno o majetku sirotků, zejména o penězích sirotčích, které byly uloženy u obce nebo na zámku. Rovněž správa kostelního jmění na těchto soudech obyčejně předkládala celoroční účty. Konečně účtovala i dosavadní správa obce, rychtář a konšelé, neboť odstupovala, a byl volen nový úřad.
Rychtář byl volen obcí a potvrzován vrchností. Na soudě byly čteny artikuly soudní, které poddaným populárně (lidově) vykládaly ustanovení zemských zákonů i zvláštní nařízení vrchnostenská. Šly od vyznání náboženského až k podrobnostem policie vesnické i do vlastního selského hospodářství.
Obrana sedláka proti vrchnosti, nedostatek spravedlnosti u soudů a úřadů. Kubata, Chodové, selské vzpoury
Úředníci panští měli právo i povinnost dohlížeti na selské hospodářství, nedbalý hospodář mohl býti i sesazen. Vrchnost organizovala také poddanský úvěr, hlavně půjčovala obilí k setí i na chleba; za 4 věrtely obilí vypůjčeného přede žněmi musil poddaný po žních vrátit jich 5. Ale přes vysokou míru úrokovou byl to ještě úvěr nejpřijatelnější, neboť ještě hůře dopadlo pro poddaného, hledal-li úvěr zástavou svých pozemků nebo sel-li obilí nebo choval dobytek s někým „na polovic“, neboť takový věřitel sledoval zpravidla cíle výdělečné. Půjčování obilí bylo v 18. století organizováno v obilních čili kontribučních sýpkách.
Od 15. do konce 18. století není řídkým zjevem, že vrchnost poddané hospodářky utlačovala, zvyšovala roboty a někdy i sehnala sedláka s gruntu, aby mohla zaokrouhliti své dvory nebo zříditi nové rybníky. Jak se mohl sedlák proti tomu brániti? Mohl si stěžovati: ke krajskému úřadu, k zemským úřadům a k soudům, ba i k císaři. Ale málo zmohl, neboť jeho šlechtická vrchnost zpravidla měla známé u těchto úřadů, osazených většinou šlechtici, a dovedla si již najíti postranní cestičky, aby zvítězila, i když v právu byl sedlák. Stávalo se tak často jednotlivým poddaným, ale i celým vesnicím. Známo jest jméno jihočeského sedláka Kubaty, který proti pánům bránil pastvin – blat – pro své vesnice; i on prohrál. Stejně se skončil proces sedláků chodských v 17. století; v dlouholetých soudech bránili se proti své vrchnosti, pánu z Lamingenu, byli v právu, ale prohráli. A kdo tehdy prohrál, octl se ve vězení nebo skončil na popravišti.
Není divu, že poddaní, vidouce, jak úřady často jednají proti jejich právům, pojali nedůvěru k úřadům. Když cítili, že by nenalezli zastání u nich, byli zachvacováni zoufalstvím. Pak se bouřili, srotili se, vtrhli na zámek a mstili se vrchnosti. To byly selské vzpoury či rebelie, vyvolané právě systémem nadvlády šlechtické. Vzbouřenci obyčejně na konec prohráli, neboť bylo přivoláno vojsko, proti němuž sedláci se svými holemi, cepy a kosami mnoho nepořídili. Po prohře následovaly zase popravy a vězení. V okolních zemích i u nás bylo od 16. do 19. století mnoho takových povstání. Bezprostředním podnětem bývalo někdy pronásledování náboženské, když vrchnost žádala zejména po bělohorské bitvě, aby poddaní vyznávali jen katolictví, jindy podnět byl ve zvyšování robot, zákazu pastvin pro poddanský dobytek, tělesném trestání poddaných; velmi těžce působilo, že mnohé vrchnosti zpronevěřovaly i sirotčí peníze: okrádaly tak sirotky, jež měly chrániti, a připravovaly celou obec o úvěr, neboť jinde nebylo možnosti si vypůjčiti peníze.
V Německu na počátku 16. století byla tak z náboženských příčin vyvolána veliká selská válka. V Uhrách v téže době (1514) bylo povstání kuruců, vedené Jiřím Dožou; vůbec poměry poddanské na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vyvíjely se obdobně jako v českých zemích, snad byl útlak ještě větší. V Čechách z mnoha selských bouří uvedeme zvláště povstání na Opočensku a Novoměstsku ve východních Čechách r. 1628, veliké povstání r. 1680, které vyšlo ze severních Čech, rozšířilo se na západ i do Litomyšlska (Lukáš Pakosta), a stejně rozsáhlé povstání r. 1775, jež vyšlo ze severovýchodních Čech, zachvátilo většinu země a skončilo se ovšem také porážkou sedláků u Chlumce n. Cidl. Na Moravě byla vzpoura ještě v 19. století, r. 1821; na Slovensku byly vzpoury v 18. století a ještě i r. 1831.
Péče státu o poddané: robotní patenty, ale i zvyšování daní. Opravy Marie Terezie a Josefa II.
Selské vzpoury byly pro státní správu varovným hlasem, aby chránila poddané proti útisku vrchností. Vskutku stát zasáhl a vydával robotní patenty (r. 1680, 1738, 1775), v nichž povinnost robotní byla pevně stanovena, aby vrchnost nemohla požadovati roboty více. Ovšem bylo i to dosti obtížné pro sedláka, musil-li při této ochraně robotovati tři dny v týdnu. Bylo tím hůře, že právě v této době také stát zvyšoval své nároky na poddaného a zvyšoval daně do výše předtím neslýchané. Bylo to v duchu tehdejších národohospodářských názorů; podle nich byl podporován průmysl a obchod rozličnými výhodami od státu (merkantilismus), kdežto daně, jichž stát potřeboval na vydání, měly býti placeny především z pozemků; ale ke všemu jen z pozemků selských (rustikálu), kdežto panské pozemky (dominikál) až na malé výjimky byly osvobozeny od daní.
Tento stav trval a horšil se po třicetileté válce. Teprve za Marie Terezie a Josefa II. přicházely některé opravy. Byla přijata zásada, že také panská půda bude zdaněna, i že zemědělství musí býti státem podporováno. Pod vlivem osvícenství západoevropského císař Josef II. zrušil tělesné trestání (bití) poddaných a umožnil jim, aby se mohli volně stěhovati a voliti si zaměstnání. I svoboda, které tolerančním patentem (1781) dostalo se evangelické víře, povzbudila sebevědomí venkovského lidu. Zrušení roboty aspoň na státních statcích bylo nápovědí, že jednou bude zrušena robota všude. Josefovi II. nezdařilo se všecko, co zamýšlel, ani úprava daní ani všeobecné zrušení roboty, neboť po brzké jeho smrti šlechta si vymohla zastavení oprav. Přece však tím, co bylo ve prospěch poddaných vykonáno, byl dán základ k lepšímu hospodářskému i kulturnímu životu venkovského lidu, a byla připravena půda pro zrušení poddanského svazku roku 1848.
Dědické právo, dělitelnost selských statků
Pro vývoj hospodářského života na venkově velmi důležité bylo dědické právo a zákony o dělitelnosti selských statků. Odúmrtní právo, které po smrti hospodářově ponechávalo pozůstalým jen část dědictví, kdežto část dávalo vrchnosti, nebo volnost dědického odkazu omezovalo jenom na určité nejbližší příbuzné, např. na děti, jinak statek připadl vrchnosti, charakterizuje starší dobu asi do 15. století. Později bylo omezováno, ale přece i po třicetileté válce ještě se odúmrť vyskytuje v 17. století na některých panstvích. Zpravidla bylo tehdy právo dědické rozšířeno tak, že po zemřelém hospodáři mohly děditi nejenom děti, nýbrž i vdova, rodiče, také sourozenci zemřelého a jejich děti. Statek přecházel obyčejně na nejmladšího syna, někdy vrchnost sama určila syna, který se měl státi hospodářem. V 18. století (r. 1771) bylo dědické právo ještě více zlepšeno a také bylo v té době uzákoněno (1787), že statek – neustanovil-li hospodář jinak – dostane nejstarší syn. S tím souvisí dělitelnost selských statků, tj. možnost, smí-li hospodář svůj statek rozděliti mezi několik dětí na menší díly. V polovině 18. století bylo toto dělení i vládou podporováno, protože jí záleželo na tom, aby přibývalo obyvatelstva, a to bylo možné, vzniklo-li místo jedné usedlosti více usedlostí a tím také více rodin. Když však zkušenost ukázala, že dělením vzniknou tak malé díly, že nedostačí k obživě celé rodiny, bylo dovolováno jen s tím omezením, aby odloučený díl tvořil aspoň ¼ původního statku (r. 1771) a později (r. 1787) bylo stanoveno, aby každý díl měl aspoň 40 měřic (7,66 ha). Za napoleonských válek byly selské statky často děleny, protože hospodář tak zachránil syna od vojenské povinnosti, když jej učinil samostatným hospodářem. V první polovině 19. století vláda hájila stanoviska, že dělení selských statků jest škodlivé. Teprve zákony z let 1868 bylo povoleno libovolné dělení pozemkového majetku i také jeho libovolný prodej a odkazování. Brzy však se začaly uplatňovati zase snahy opačné, aspoň zčásti. Bylo stanoveno (zákony z r. 1889 a v Čechách 1907), aby statky střední velikosti (nad 5 ha s katastrálním výnosem 100 – 1500 K), zemře-li hospodář bez poslední vůle, připadly v celku jedinému dědici, zvanému „nápadníkovi“, který vyplatí podíly sourozencům. Také pozemková reforma se snaží, aby nově vzniklé selské usedlosti nebyly zmenšovány dělením; jsou to tak řeč. rolnické nedíly. Účelem těchto snah jest vytvořiti hospodářství selské soběstačné, aby stačilo k obživě hospodáře a jeho rodiny.
Kulturní život na vesnici, náboženské přesvědčení. Četba knih. Odborné knihy zemědělské, česky psané: Černobýl, Brtvín, Fišer. Písmáci. Vavák
Sledovali jsme dosud spíše zevnějšek české vesnice a jejího obyvatelstva. Ale nesmíme zapomenouti, že český venkovan v minulosti zrovna tak jako dnes měl také duši, přemýšlející mozek, který se nespokojil jen tím, že měl zabezpečené obydlí, že vzdělal pole svá i panská a vydělal si na živobytí, že zaplatil úroky a daně. Měl také potřebu vnitřního života a nás zajímá, jak se za tisíc let rozvinula venkovská kultura (vzdělanost).
Je zcela přirozené, že po dlouhá století, kdy nebylo na vsi škol a knih, vnitřní život se jevil hlavně v náboženském přesvědčení. Venkovský člověk vždycky hluboce a opravdově věřil v Boha, neboť tato víra mu nahradila rozumové vysvětlení rozličných záhad života a smrti, které viděl v přírodě kolem sebe. Pojem Boha a víry se ovšem měnil v různých dobách podle toho, jak náš venkov byl dotčen kulturními proudy evropskými. První zemědělci ze starých kmenů českých byli ještě pohané, jistě zanícení pro svoji víru stejně jako jejich potomci, kteří přijali křesťanství. Vždyť i ti v několika generacích měnili víru několikrát: byli sektáři, vyznavači podobojí, Českými bratry, evangelíky rozličných vyznání a střídavě zase katolíky, v novější době také bezvěrci. I při takových změnách víry byl však venkovský lid vždycky nejvíce veden snahou, aby nalezl víru skutečně pravou, aby jeho náboženský život jej povznášel.
Kromě náboženských otázek byl duševní život venkovana velmi omezený. Uvážíme-li, kolik času i průměrný venkovan ztráví dnes nad knihami a v životě spolkovém, pochopíme, jak se žilo na vsi v dobách, dokud nebylo knih ani spolků; mnoho času jistě prozaháleli bezmyšlenkovitě, ale raději v sousedském besedování. Později však se již četlo; před vynálezem knihtisku jen zřídka dostala se rukopisná kniha do vesnice, od konce 15. století však jistě už kniha nebyla vesničanu neznámá. Byly to nejvíce opět knihy náboženského obsahu, zejména bible, ale mnohde snad znali už také staré odborné knihy zemědělské. Byla to hospodářská knížka Brtvína z Ploskovic, hospodářského úředníka, která vyšla v Praze r. 1540, a jí podobná kniha „Hospodář“ od M. Černobýla z téže doby, vydaná Veleslavínem r. 1587. Tyto knihy poučovaly o vedení hospodářství, byly určeny spíše pro vrchnostenské úředníky, ale snad i leckterý venkovan v nich čítal. Pobělohorské poměry i pro českou knihu znamenaly zhoršení. Kromě knih Jana Amosa Komenského, v nichž jsou také kapitoly o hospodářství, např. o včelařství, nebyly téměř psány české odborné knihy hospodářské; vzácnou výjimku tvoří několik spisů o štěpařství a zahradnictví z 16. a 17. století. Všeobecný přehled o hospodářství podaly teprve „Knihy hospodářské“ od Krištofa Fišera, které z latinského originálu byly přeloženy také do češtiny (r. 1706). Německých knih odborných vycházelo v té době dost, ale česká kniha nevyšla ani po celé další 18. století; byly to nejvýše malé brožurky, psané špatnou češtinou. Teprve doba obrozenská věnovala péči také odborné knize, a básník Ant. Puchmajer podle německé knížky upravil český text „Krátké poučení o hospodářství polním pro obecný lid“ (r. 1817). Potom přibývalo již české zemědělské literatury.
Nestačilo však jen psáti české knihy odborné, bylo třeba také navyknouti venkovana, aby je četl. Byli sice jednotlivci i v dřívějších dobách, kteří se naučili číst a měli lásku ke knize; byli to písmáci. Mezi nimi vynikl František Vavák, sedlák a rychtář ze vsi Milčic u Poděbrad (1741 – 1816), který přečetl mnoho českých knih (na 300), měl velikou úctu k starým písemným památkám a napsal v sedmi svazcích kroniku, která se na štěstí uchovala v rukopise do dneška. Ale bylo také ještě v 19. století mnoho těch, kteří nedovedli psát ani číst. Trvalo dlouho, teprve v 2. polovině 19. století šířila se kniha větší měrou na venkov; na mnohých místech ještě ani dnes není tento úkol dokončen.
Zemědělské společnost a spolky. Zemědělské úřady
Šíření odborné knihy zemědělské souviselo též se zakládáním odborných společností a spolků i odborných škol. I k tomu byl základ položen v druhé polovině 18. století. Tehdy byla r. 1770 založena v Čechách Hospodářská společnost, která měla pečovati o podporu zemědělství, zejména měla připravovati půdu pro novou soustavu střídavého hospodářství. Měla vskutku veliký vliv na rozvoj zemědělství v Čechách, neboť trvala sto let, do r. 1872. Tehdy byla zrušena, ale v její činnosti pokračovala a pokračuje Zemědělská rada (od r. 1891).
Podobný vývoj byl také na Moravě a ve Slezsku: i tam byla Hospodářská společnost a po ní Zemědělská rada. V Hospodářské společnosti však při jejím založení bylo jen málo členů a sedláků mezi nimi nebylo.
Společnost se správně snažila, aby pronikla i na venkov a již r. 1793 chtěla zakládati odbočky na venkově. Tehdejší reakční vláda se však bála toho, že by venkovský lid byl poučován, třebas jen ve věcech zemědělských, a že by se sdružoval ve spolcích, a nedovolila to. V pozdějších letech byl péčí společnosti zřízen aspoň Ovocnický spolek, Ovčácká jednota (1829), Společnost pro zvelebování zahradnictví (1843). Teprve po r. 1848 nastala vhodnější doba pro činnost spolkovou; i ta však byla přerušena novým absolutismem. Proto větší počet hospodářských spolků na venkově vznikl po r. 1860. Sjednocujícím spolkem po zrušení Hospodářské společnosti stal se nejprve Hospodářský klub pro Čechy (v l. 1867 – 1880), který se pak přetvořil v Ústřední hospodářskou společnost pro Čechy. Z ní po převratu r. 1919 vznikla pro celou republiku Zemědělská jednota. Zakládá své odbočky po celé republice a jest známá zvláště jako pořadatelka každoročních hospodářských výstav v Praze, které z nepatrné první výstavy ovcí r. 1830 se vyvinuly v rozsáhlý podnik hospodářský. Lesníci byli sdruženi v Lesnické jednotě (od r. 1848), z níž vznikla Ústřední jednota československého lesnictva a Matice lesnická.
Kromě Zemědělské jednoty jakožto odborové organisace bylo po převratu založeno několik spolků starajících se o zvelebení československé vesnice a jejího obyvatelstva: Československé zemědělské museum, Spolek pro blaho venkova, spolek Péče o zdraví venkova, Švehlův ústav (zal. r. 1929). Po stránce vědecké nejvyšší organizací pro zemědělskou vědu jest Československá akademie zemědělská (zal. r. 1924).
Veliký význam mělo vybudování zemědělského úvěru, zakládání peněžních ústavů pro venkovský lid; o počátky této organisace získal si zásluhy lékař Cyril Kampelík, po němž venkovské peněžní ústavy nazvány byly kampeličky.
Pro vývoj zemědělství bylo důležité, že byl zřízen pro ně také ve státní správě zvláštní úřad v nejvyšší instanci. Stalo se tak roku 1848 zřízením ministerstva zemědělství a hornictví ve Vídni, které bylo sice zrušeno r. 1853, ale později (1868) zase obnoveno pod názvem ministerstvo orby. Jako ministerstvo zemědělství trvá také v Československé republice; k němu patří i státní archiv zemědělský, jenž pečuje o archivy státních statků, o písemné památky na venkově a studuje dějiny zemědělství.
Zemědělská školství
V téže době, kdy vznikala a šířila se odborná literatura zemědělská i zemědělské spolky, vznikalo již také odborné školství zemědělské. S počátku pečovalo jen o výchovu panských úředníků na velkostatcích, a proto se uchytilo nejdříve na vysokých školách. V Praze byla zřízena profesura zemědělství při universitě r. 1776, později byla přičleněna k technice (r. 1812 částečně, r. 1844 úplně). Pro Moravu byla zřízena zemědělská stolice při filosofické fakultě university v Olomouci (r. 1810), později byla přeložena do Brna. Mimoto i v kněžských seminářích na počátku 19. století byly přednášky o zemědělství, aby kněží na venkově mohli poučovati selský lid. Téměř sto let byl pro zemědělství jak v Čechách, tak na Moravě, jediný profesor; teprve v druhé polovině 19. století se specializovaly jednotlivé obory vědecké v zemědělství; r. 1906 bylo utvořeno na technice v Praze samostatné zemědělské oddělení, z něhož po převratu vznikla Vysoká škola zemědělského a lesnického inženýrství. Rovněž po převratu byla založena Vysoká škola zemědělská v Brně (z bývalé Hospodářské akademie v Táboře) a mimoto i zvláštní Vysoká škola zvěrolékařská, rovněž v Brně. Kromě těchto českých škol jest německá vysoká škola zemědělská v Liebwerdě (u Děčína), která jest oddělením pražské německé techniky.
Na tyto vysoké školy zemědělské s počátku se dostala jen malá část vrchnostenských úředníků, ostatní byli bez odborných studií. Proto některé vrchnosti zakládaly zvláštní soukromé školy ke vzdělání svých úředníků. Takové školy již v 18. století byly v Břevnově, v Lysé, na krátkou dobu v Lánech, v Červeném Hrádku (pro lesníky); znamenitá byla zvláště schwarzenberská škola v Krumlově (1801 – 1850).
Pro český venkov byly však důležitější školy vychovávající selské hospodáře. I s tím učiněn pokus již v 18. století, a to v Trnové u Zbraslavě, kde známý knihtiskař pražský Schönfeld založil takovou školu (r. 1790), jež trvala asi deset let. I v první polovině 19. století vzniklo několik škol, zejména také k poučení čeledi, štěpařů apod., ale teprve zrušení poddanství vzbudilo ve venkovském lidu zájem o odborné vzdělání. Hned r. 1849 byly založeny v Čechách dvě rolnické školy, česká v Rabíně, německá v Liebwerdě. Přibývalo jich pak zejména od r. 1864, kdy se jich ujala země česká, která zakládala a vydržovala nové školy. Kromě celoročních škol rolnických vznikaly zimní hospodářské, střední hospodářské a konečně i vyšší ústavy hospodářské, později zvané hospodářské akademie (v Táboře a Liebwerdě). Ke školám chlapeckým přibyly též hospodyňské školy (od r. 1884, nejstarší v Kroměříži a ve Stěžerách u Hradce Král.). Docela i zvláštní školy byly zakládány pro jednotlivé odbory: včelařské (již v l. 1776 – 1781 byla v Čechách včelařská škola v Novém Kníně na Dobříšsku, ale neměla zdaru), lukařské, vinařské, ovocnické, chmelařsko-zelinářské, mlékařské. Bylo zavedeno i kočovné vyučování a rozličné kursy. Pro výchovu lesníků byly školy lesnické, střední a vyšší. Po převratu byly obě hospodářské akademie přeměněny ve vysoké školy zemědělské. Ostatní druhy zemědělských škol potrvaly a byly hojně zakládány nové školy, zejména na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Přibyly k nim ještě pokračovací školy pro mládež od 14 do 16 let, zvané lidové školy hospodářské.
Změny v životě vesnice po zrušení poddanství: Zvyky, kroje, stavby, lidové umění, folklor
Je pochopitelné, že politické změny po r. 1848 měly veliký vliv na život na vsi, právě tak jako rozvoj dopravnictví, v němž dráhy zatlačily starou živnost povoznickou čili formanskou; i rozvoj průmyslový způsobil mnohé změny.
V obecním zřízení na místo dřívějších rychtářů a konšelů jsou v obci voleni starosta s obecním zastupitelstvem. Přestaly hromady obecní, staré výroční soudy zanikly již v 18. století. Také každoroční obchůzky hranic pozemků, o nichž ještě uslyšíme, přestaly, neboť po zavedení katastru nebylo jich třeba.
Pravé divy způsobila možnost volného stěhování, povolená r. 1781. Do té doby panství bylo uzavřeným celkem, z něhož poddaný se mohl vystěhovati jen tehdy, dostal-li na zvláštní žádost od vrchnosti propuštění čili zhostní list. To se stávalo jen zřídka. Většina poddaných zůstávala na panství a tam žila svým životem, často odlišným od sousedství. Na určitém panství nebo několika panstvích sousedních se vyvinuly zvláštní zvyky, zvláštní kroj i zvláštní stavby, odlišné od jiných panství a krajin. Jakmile však se mohli lidé stěhovati volně, když byla panství zrušena a drahou bylo možno brzy se dostati i na druhý konec země, přestávaly tyto zvláštnosti krajové. Už jen někde se zachovaly odlišné čili svérázné kroje, odlišné stavby. Tím více si musíme vážiti těchto památek, chválíme ten venkovský lid, který ještě chodí v krojích, chválíme ty vesnice, které si udržely starý stavební ráz. Musíme si arci uvědomiti, že tyto památky bývají staré 100 – 150 let, nejvýše dvě století, že před tím byly zvyky, kroje a stavby jiné, a za čas se opět změní proti dnešku. Život a vývoj pokračuje a nelze jej zastavit! Je však důležité, aby takové památky zůstaly uchovány v museích: tam patří nářadí z venkovského stavení, nábytek a nádobí ze světnice, kroje, fotografie stavení, zkrátka všecky pozůstatky „lidového umění“. Neboť z nich můžeme posouditi, jakým způsobem se naše vesnice vyvíjela. Snahy, jež usilují o zachování těchto starých památek, jmenujeme lidopis čili folklor.
Nutnost zachovati památky i ze současné doby. Obecní knihy památní
Nesmíme při tom zapomenouti, že tento vývoj stále pokračuje; i z dneška bude jednou minulost: proto i typické předměty z dnešní vesnice musí býti uchovány, jak to činí např. Zemědělské museum, Národopisné museum i všecka musea krajinská. Proto musí býti paměť na současnou dobu zachována také písemně; to se děje v pamětních knihách obecních čili kronikách; vedení těchto knih je nařízeno zákonem z r. 1920, je však třeba, aby byly psány s porozuměním a láskou; tak psáti dovede nejlépe ten, kdo pozná i minulost československé vesnice!
Ochrana pozemkového vlastnictví
Význam pozemkového vlastnictví; převod dlouhodobých pachtů do vlastnictví
Pozemkové vlastnictví je vzpruhou k zemědělské práci a tím i k pokroku zemědělství! Kdo sám pracoval na poli, ví dobře, že mnohem radostnější a také pečlivější jest práce na pozemku, který patří jemu nebo jeho rodině, nežli na takovém poli, které jest v nájmu, třebas i na další řadu let, ale přece patří někomu jinému. Víte, jaký byl první čin pozemkové reformy v Československé republice? Dlouhodobé pachty byly dány do vlastnictví: kdo měl pozemky v nájmu (pachtu) po určitou řadu let, mohl je nyní za levnou náhradu získati navždy do svého majetku. Musí na nich pracovati jako dříve, ale pracuje s větší radostí a podniká na nich meliorace (zlepšovací práce). Tak byl uznán význam pozemkového vlastnictví po převratu, ale stejně bylo i v dobách minulých nejen u nás, nýbrž i jinde.
Zvláštní případy společného vlastnictví: mir, zádruha
Jenom výjimkou nebyly pozemky ve vlastnictví toho, kdo je vzdělával. Tak bylo v Rusku, kde za Petra Velikého pro daňové účely bylo zavedeno zřízení mirové: všecky pozemky byly občinou, patřily celé obci, která každému obyvateli přidělila určitý kus polí čili „náděl“, po několika letech, když se změnil počet obyvatelstva v obci, bylo provedeno nové rozdělení pozemků. Mezi Slovany na Balkáně udržel se až do poloviny 19. století jiný způsob vzdělávání půdy, zvaný zádruha, v níž několik lidí, obyčejně příbuzní, hospodařili společně na celém majetku.
Právo poddaných k pozemkům
Zádruha už se dosti podobá zřízení, které snad bylo u starých Čechů v nejstarší době. Určitý kus půdy byl tehdy společný celému rodu, tedy několika rodinám, jimž jako patriarcha vládl nejstarší člen rodu. Ale už v té době, kdy byly zakládány první vsi stálé, přestalo toto společné hospodaření a byla provedena zásada soukromého vlastnictví. Za vlády vrchnostenského zřízení bylo však toto soukromé vlastnictví u poddaných omezeno tak, že pán, vrchnost, byla „vrchním vlastníkem“ i těch pozemků, jichž poddaný užíval dědičně pro sebe. Na poddaného bylo vlastnictví jen přeneseno, ale přece bylo na tehdejší časy výhodou pro něho, mohl-li se podle „německého“ práva zakoupiti a statek i pozemky pak odkazovati svým dětem. Některé nevýhody však plynuly i z tohoto poměru, jednak odúmrtního práva, neboť neměl-li hospodář přímých dědiců, statek po jeho smrti připadl vrchnosti, jednak vrchnost mohla v určitých případech hospodáře sehnati se statku, zvláště hospodařil-li špatně, ale někdy si mohla najíti záminku i neprávem.
Jenom když byly poměry už opravdu nesnesitelné, jako po třicetileté válce, kdy statek někdy nedal ani živobytí a jen zavazoval k placení daní a ke konání robot, stávalo se, že hospodář pohrdl takovým vlastnictvím a se statku zběhl. Ale jinak venkovský lid záhy si dovedl vážiti pozemkového vlastnictví. Avšak život lidský je krátký a paměť slabá a přece bylo nutno, aby i po mnoha letech bylo dokázáno, komu patří některý pozemek. Vznikaly spory mezi sousedy, když špatní sousedé přeorávali meze, ale i tam, kde byli sousedé řádní, často se zapomnělo, kudy správně jde mez nebo hranice mezi pozemky. Dnes v takových sporných případech se nahlíží do pozemkových knih a do katastrálních map, kde jest přesně udána poloha, velikost i vlastnictví každé parcely. Tato přesnost však je teprve dílem 19. století. Jsme právem zvědavi, jak bylo o bezpečnost hranic postaráno v dobách minulých. Poučiti nás mohou o tom zprávy o mezních soudech, dále urbáře a staré pozemkové knihy a katastry.
Na poškozování hranic a mezí byly určeny dosti značné tresty. Ve 13. století, kdo byl přistižen přiorávaje z cizích dědin (pozemků), musil dáti pokutou vola; říkalo se tomu „mezní vůl“. V téže době byl již také zvláštní mezní soud, který rozsuzoval spory sousedů o meze. V takových případech byly k soudu předvolány sporné strany a svědkové, obyčejně starší lidé ze sousedství, aby dosvědčili, kudy hranice mezi pozemky podle jejich paměti vedla. Jaký význam byl tomuto zařízení přisuzován, je patrno z toho, že při mezním soudu se uchovaly staré zvyky a obřady, patrně ještě z doby pohanské, které svou vážností měly působiti na svědky i sporné strany, aby mluvili jen pravdu a nepřísahali křivě. Všichni účastníci soudu vykonali pochůzku po hranicích, napřed svědkové, za nimi soudcové, na konec sporné strany. Na místě, z něhož se vyšlo, byla udělána čára, a na tuto čáru vstupovali svědkové, oděni jsouce jen v košili nebo v kytli (pytlovité sukni), poklekli a přisahali na kříž: ukřižovaný zničil smrt a čára v zemi znamenala hrob, neboť svědek by zemřel, kdyby přisahal křivě.
Jindy místo pouhé čáry byl vykopán hrob, asi loket hluboký, jak ukazuje obrázek takového soudu z knihy Jakuba Menšíka „O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní i příslušenství jich v království Českém“, která byla vytištěna v Praze r. 1600. Na tomto trojdílném obrázku je zobrazen celý soud mezní: v horní části je pochůzka po hranicích, vpředu svědkové jedné strany, za nimi soudcové na koni, pak svědkové druhé strany; na obrázku lze rozeznati též hraniční znamení, která byla vyřezávána na kmenech, i hraniční kameny.
V střední části obrázku vidíme přísahu: v hrobu klečí tři sedláci v košilích a přisahají na kříž položený na zemi, kdežto šlechtici přisahají stojíce u hrobu a jsou oblečeni; před přisahajícími stojí přísedící soudu a vzadu stojí ostatní svědkové čekajíce, až na ně dojde řada. V dolní části je zasedání soudu po obchůzce hranic; k tomu byl postaven stan, v němž kolem stolu zasedali soudcové, po stranách na lavicích svědkové a strany. Někdy byl přisahajícím kladen na hlavu kus drnu, a proto soud takový slul „mezní soud pod drnem“.
Mezní soudy bývaly také u jiných národů slovanských i u národů severoevropských. Byl to zbytek „božích soudů“ čili „ordalií“, které byly založeny na víře, že živel, na nějž se přisahalo, usmrtí křivopřísežníka; v tomto případě se přisahalo na zemi, která prý by křivopřísežníka na místě pohltila do hrobu.
Při změnách, provedených ve zřízení zemském v době pobělohorské (r. 1627), zanikl mezní soud jako soud samostatný a mezní spory se vyřizovaly před jinými soudy všeobecnými. Nějaký čas byl ještě uchován zvyk mezních přísah, ale zanikl také koncem 17. století. Místo nich vyvinul se jiný obyčej, totiž každoroční obchůzka po hranicích pozemků celé obce. Účastnil se jí rychtář, konšelé a všichni sousedé z obce; šli po hranicích, sledujíce, stojí-li na svém místě hraniční kameny a stromy, na nichž byla hraniční znamení; kde padl strom nebo kámen byl přenesen, zasadili mezník nový. Pod hraniční kámen byly kladeny rozličné střepy. Sousedé brali s sebou také své synky, kteří u důležitých mezníků dostali výprask, aby si toto místo lépe zapamatovali. Velmi často obchůzka hranic končívala se pitím v hospodě. Buď proto, nebo spíše, protože byly ty pochůzky v době kolem svatodušních svátků, jmenovaly se také „doušky“.
Také panští úředníci vykonávali často pochůzky po hranicích panského majetku; tu však byl sestaven písemný protokol, všecky mezníky byly podrobně popsány; v panských archivech uchovalo se ze 17. a 18. století mnoho takových „Popisů hranic“.
Nestačilo však jenom, aby hranice mezi pozemky byly zachovány. Bylo třeba vésti v přehledu také majitele každého pozemku. Neboť celá hospodářství i jednotlivé pozemky mění poměrně často svého vlastníka, buď dědictvím, nebo i prodejem. Takový přehled byl veden vrchností ve zvláštních knihách, urbářích a pozemkových knihách.
Urbáře vedla vrchnost především k svému prospěchu, neboť si tam zapisovala všecky poddané, hrubou velikost jejich gruntů a platy, dávky a roboty, jimiž poddaní jí byli povinni. Pro každou obec na panství bylo v urbáři určeno několik listů a tam byli zapsáni poddaní z této obce. Po čase byl urbář obnoven, totiž do nové knihy byl zase zapsán stav pozemkového majetku v té době. Urbářům byla věnována dobrá péče, a tím se stalo, že se jich zachovalo několik až ze 13. – 15. století; ty byly již vydány tiskem. Mimoto jsou v panských archivech ještě urbáře z 16. – 18. století; mladší nemají už takové ceny, protože se obyčejně zachovalo již více písemných pramenů z této doby. R. 1774 byl učiněn pokus o generální urbář, v němž přesně a spravedlivě měly býti zapsány všecky povinnosti poddanské; je ovšem odlišný od zmíněných urbářů vrchnostenských. Přesněji nežli v Čechách bylo to provedeno na Slovensku, kde byl sestaven generální urbář v r. 1767 – 70, schválen pak byl r. 1790 a ještě v 1. 1823 – 36 upraven znova.
Jiné povahy byly pozemkové knihy, zvané v 16. až 18. století obyčejně knihy purkrechtní nebo gruntovní. Vedl je sice také panský úředník, ale především v zájmu poddaných, jímž bylo také možno, aby se zúčastnili při zápisech do pozemkových knih, což se dělo o výročních soudech obecních. Již koncem 15. století a hlavně v 16. století byly pozemkové knihy založeny téměř na všech panstvích a ve všech obcích. Někdy stačila pro celé panství jediná objemná kniha, jindy jich bylo několik. I tu pro každou obec bylo určeno několik listů; tam byly zapsány jednotlivé statky a při každém bylo ponecháno místo na pozdější zápisy. Zápis obsahuje jméno majitele a všecky pozdější změny, když otec postupoval grunt dětem nebo když jej prodal cizímu; při tom jsou zaznamenány všecky dluhy a platy váznoucí na statku, obyčejně jména dětí, jimž měly býti vypláceny podíly. Do jedné knihy se zapisovalo 50 – 100 let; když byla popsána, založila se kniha nová. Ve starších knihách až do poslední čtvrti 18. století není však popisných čísel jednotlivých statků, ani velikost pozemků není udána. Přesnější knihy pozemkové byly založeny na těch panstvích, kde v 18. století byla provedena pozemková reforma Raabova; obsahují také přesnou plošnou výměru. Tak byly vedeny knihy pozemkové na vrchnostenských úřadech až do r. 1850, kdy tento úkol přešel na státní soudy. Tehdy sice bylo mínění, že místo pozemkových knih dostačí katastr, ale brzy se ukázala potřeba založiti nové pozemkové knihy. Stalo se to zároveň z r. 1874. Od té doby pozemkové knihy jsou vedeny u okresních soudů, jsou ovšem mnohem přesnější než byly staré knihy, které zapisovaly jen souhrnně celé statky; v nových knihách jsou zapsány celé statky i jednotlivé parcely, všecky změny v majitelích a zadlužení.
Do pozemkových knih byl zapisován pouze majetek selský. Pro panský majetek byly knihy zvláštní, které byly vedeny v hlavním městě pro celou zemi. Jmenovaly se však jinak, totiž zemské desky, a podle toho velkostatek, který z nich byl zapsán, slul velkostatek deskový. Tam nalezneme pro každý velkostatek všechny změny v majitelích, koupě a prodeje, dědické odkazy, zadlužení apod. V Čechách byly vedeny zemské desky v Praze už od 13. století; při požáru r. 1541 shořely a jen část starších zápisů byla později obnovena. Od té doby však jsou uchovány, čítají několik set knih a jsou nyní uloženy v archivu ministerstva vnitra.
Co se stalo však se starými knihami pozemkovými? Při úřední změně r. 1850 byly od bývalých vrchností mnohé odevzdány okresním soudům. Od okresních soudů v Čechách byla pak většina těchto knih počátkem 20. století soustředěna v Zemském archivu v Praze, kde jest jich na 10 000 svazků. Přes to však některé starší pozemkové knihy zůstaly ještě u okresních soudů, i také v panských archivech, a to platí tím více o Moravě a Slovensku, kde takové soustředění pozemkových knih provedeno nebylo. Jsou velmi důležité pro dějiny každé obce právě tak jako urbáře, neboť podle nich lze sledovati změny v obyvatelstvu a jeho pozemkovém vlastnictví po několik století do minulosti. Vývoj dědického práva, velikost selských statků, jejichž dělení a zvětšování, početnost rodin na venkově, způsob obživy dětí, které nezdědily statek, vystěhovalectví ze vsi, trvání jednotlivých rodů, inventáře selských usedlostí, ceny gruntů, dobytka, obilí, způsob výměníku, změny v poloze stavení, dluhy a jiné zatížení statku, velikost splátek dědických atd., to všecko lze najíti v pozemkových knihách.
Nepostradatelný doplněk pozemkových knih podávají katastry.
Katastr je soupis půdy v celé zemi, podle něhož se vyměřuje pozemková daň. I daně mají svoji historii. Měnil se i název: staročeské pojmenování slulo berně (zachovalo se dosud v názvu „berní úřad“), později se užívalo slova kontribuce a ještě později daň. Ale hlavně se časem měnil způsob, jak se daně ukládaly. Musíme míti na paměti, že daň se platila knížeti a později králi, tj. tedy státu, na rozdíl od platů, které poddaný dával vrchnosti jako nájemné neboli úrok (činži) za své pozemky.
V nejstarších dobách ukládal panovník daň jen občas, když potřeboval peněz na válku nebo na jiné větší podniky. Šlo o to, v jaké výši měla býti tato daň každému uložena, čili jaký byl základ daňový. Někdy se vyměřovalo podle počtu osob, jindy podle počtu komínů (tj. stavení obytných) apod. Pro vesnici nejdůležitější bylo vypisování daně podle počtu a velikosti hospodářství. Pro tuto daň, zvanou pozemkovou, vešlo záhy v obyčej, že řádná berně byla placena jen z pozemků selských (rustikálu), nikoliv z pozemků panských (dominikálu); vrchnosti jenom někdy platily daň mimořádnou.
Měla-li však býti tato daň vyměřena tak, aby všecka selská půda byla zdaněna, bylo nutno míti nejprve přehled všech pozemků v každé obci a u každé usedlosti. S počátkem se to dělo jen zcela přibližně: bylo určeno, kolik má statek lánů (lán měl průměrně 60 korců, ale mohl míti i 90 a jiný počet korců) nebo popluží. Takový soupis pro berní účel byl sestaven např. již r. 1379 (zachovala se z něho jen část pro kraj plzeňský). Z pozdější doby je důležitý rozvrh berní a sbírek z r. 1615. Větší přesnosti však nabyly tyto soupisy teprve po třicetileté válce, v bědné hospodářské situaci, v níž se ocitla tehdy celá země a v níž také pokladně císařské záleželo na tom, aby zdanění neunikl žádný kus půdy. Tyto soupisy již mají jméno katastr. S počátku (v 17. století) spisovaly jenom půdu selskou, v 18. století byl sestaven i katastr pro dominikál, neboť vznikaly snahy, aby také panská půda byla zdaněna.
V Čechách byl sestaven první katastr r. 1654/55 a sluje berní rulla. Velký elaborát i s opravami (revisitacemi), jež byly prováděny v následujících letech, jest uchován ve 40 svazcích. Pro dějiny hospodářské obsahuje cenné údaje: popis panství, jednotlivých vsí i měst, a v nich popis všech usedlostí, totiž jméno hospodáře, hrubý rozsah pozemků a jich osetí z jara i na podzim, počet dobytka podle druhů aj. Základem pro zdanění byl počet usedlostí, ale jejich velikost byla vyjádřena jenom okrouhle, pozemky nebyly při tom vyměřeny. Na Moravě byl sestaven podobným způsobem katastr v l. 1656/57, který se však nezachoval. Teprve z let 1669/73, kdy byla provedena jeho revisitace, zachoval se tento katastr moravský, aspoň zčásti, pod jménem lánské rejstříky. Dělí pozemky podle kvality na tři třídy, což na Moravě dříve nebylo, a uvádí také výměru plošnou, ovšem tak, že v každé vsi byly vyměřeny pozemky jen jednoho poddaného a podle toho srovnáním byla odhadnuta přibližně velikost ostatních statků ve vsi. Ve větším rozsahu byly katastrální práce prováděny v XVIII. století, a to podle stejných zásad pro všecky země Rakouska, k němuž české země tehdy patřily. Podle panovníků habsburských, za nichž se to stalo, Marie Terezie a Josefa II., jmenují se tyto katastry tereziánský a josefský. Podle přiznání čili fassí z jednotlivých panství a vesnic, které byly sestavovány od r. 1713, byl r. 1748 dokončen první katastr tereziánský a za několik let po revisi druhý katastr tereziánský r. 1757. Spisoval opět jenom půdu selskou, která podléhala zdanění, a to zase v každé obci podle usedlostí uvedl popis polí a luk, počet dobytka, řemesla a obchod mezi poddanými apod. Současně však byl přece r. 1757 pořízen také katastr panské půdy jako základ pro kontribuci vrchností. Podobně i na Moravě byl katastr tereziánský zhotoven v l. 1743 – 53.
Císař Josef II. chtěje reformovati daňový systém zavedl také nový katastr v l. 1785 – 1789. Tehdy byly zavedeny obce katastrální (např. v Čechách bylo 6050 katastrálních obcí, kdežto skutečných vsí bylo 11 284, mimoto 447 měst a městeček). Při tom byla vyměřena také půda, základem zdanění byl hrubý výnos. Ale měření bylo nepřesné, prováděli je sedláci za dozoru úředníků. Byly zavedeny parcely, totiž každý pozemek, jenž byl pro sebe ohraničen a na němž byl určitý druh polní kultury, byl veden jako parcela pod zvláštním číslem. Byly kresleny také mapky, ale byly to jenom malé náčrtky označující topografické číslo parcely, majitele a druh kultury; zachovaly se jenom jednotlivě v písemných operátech katastrálních a nebylo lze je spojiti v celek ani pro jednotlivé obce ani pro celou zemi.
Ani tento katastr se neosvědčil pro přesné vyměřování pozemkové daně. Brzy se objevila potřeba, aby veškerá půda v tehdejším Rakousku byla vyměřena přesně odbornými zeměměřiči, výsledek měření aby byl sepsán, ale také aby byly nakresleny podrobné mapy pro každou katastrální obec. Tento katastr dostal název stabilní (stálý), protože už měl zůstati stálý, nezměnitelný.
V l. 1817 – 1860 byl stabilní (stálý) katastr zaveden v celém tehdejším Rakousku. Veškerá půda (až na menší výjimky, zejména na Slovensku a Podkarpatské Rusi) byla vyměřena trigonometricky (pomocí úhlů a stran trojúhelníků), při tom byly nakresleny parcelní mapy a provedeny popisy všech parcel. V Čechách bylo měření skončeno r. 1842, na Moravě a Slezsku 1852, na Slovensku však z nedostatku finančních prostředků nebyly práce dokončeny do r. 1860 a také z pozdějšího měření zůstala ještě asi ¼ Slovenska a Podkarpatské Rusi bez map katastrálních až do r. 1918. V Čechách bylo zaměřeno na 9 000 katastrálních obcí s počtem měřených parcel 9 321 064, na Moravě a ve Slezsku 3724 obcí s 6 038 454 parcel. Hned při měření byly kresleny polní náčrtky, udávající pro každou parcelu její hranice, druh kultury, jméno majitele a místní název polní trati. Vlastní mapy originální (původní) byly kresleny v měřítku 1 : 2880 tak, že jeden list mapy zabral 500 jiter (287,75 ha). Podle originálních map byly nakresleny indikační skizzi (náčrtky), provedené barevně, zcela tak jako originály (původní mapy). Skizza je rozdělena na listy, každý list na čtvrtky přibližně stejné velikosti 260 x 330 mm.
Podle indikačních skizz byly kontrolovány polní náčrtky, v zimě pak byly doplňovány vlastní mapy (sekční listy) a psány parcelní protokoly jednotlivých obcí. Pro Čechy bylo nakresleno 31 786 sekčních listů map, pro Moravu a Slezsko 17 181 listů. Doplňkem map jest několik písemných elaborátů (prací): parcelní protokoly (obsahují: číslo parcely, její polohu, druh kultury, třídu kvalitní, plošnou výměru, čistý výnos), seznamy obytných budov, výkazy o kulturním upotřebení půdy, seznamy majitelů, pozemkové archy pro jednotlivé majitele i hlavní knihy držebnostní pro celé obce. Technické práce, měření i mapování bylo cenné, na svou dobu dokonalé, avšak odhad o ocenění pozemků bylo často nesprávné. Aby byly napraveny tyto chyby a aby také byly doplněny změny, které nastaly po zavedení katastru, byla v l. 1869 až 1880 provedena reambulace (přepracování) katastru; změny byly ovšem také zakresleny do map, ale v mnohých případech příliš kvapně a nepřesně; tj. reambulovaný stabilní katastr. Později byla provedena nová revise (přehlídka) r. 1896 a byla také zavedena stálá evidence (přehled) katastru, prováděná úřady finančními, při níž se změny také zakreslují do map. Podle zákona z r. 1874 byly založeny nové pozemkové knihy; podstatnou jejich částkou stala se mapa parcelní, nakreslená podle indikační skizzy, ovšem se změnami, které zatím nastaly.
Katastry podávají velmi cenný historický materiál. Podle nich můžete každý po několik století sledovati vývoj určitého statku i chalupy: jaké pozemky patřily k němu r. 1654, jaké změny se staly v 18. a 19. století. Zjistíte i tehdejší majitele a dalších podrobností se dovíte z pozemkových knih. Mapy stabilního katastru jsou v litografovaných reprodukcích na prodej; poměrně lacino si můžete opatřiti takovou mapu pro svoji obec (koupíte ji u berního úřadu nebo vám ji objedná obecní úřad) a z ní uvidíte, jak vypadala obec tehdy, v době téměř před stoletím: které domy tehdy stály, jak byly rozděleny pozemky. Uvidíte, že za sto let se udály rozličné změny a můžete si je do této mapy zakresliti, i barevně, a příští změny budete postupně zaznamenávati, jak jsme již naznačili v kapitole o vzniku vsí.
Ochrana pozemkového vlastnictví
Katastry jsou často vyhledávány místními pracovníky, kteří chtějí poznati dějiny své obce. Proto uvedeme krátce, kde jsou tyto staré katastry nyní uloženy.
Všecky operáty starých katastrů jsou uloženy v Zemských archivech, a to pro Čechy v Praze, pro Moravu v Brně, pro Slezsko v Opavě. Aby byl uveden příklad velikosti těchto fondů, lze uvésti aspoň pro Prahu: berní rulla čítá 40 fasciklů (svazků), katastr tereziánský na 1550 fasciklů čili svazků (pro každé paství 1 fascikl) a katastr josefský 6066 fasciklů (pro každou obec katastrální 1 fascikl). Pro stabilní katastr byly již r. 1822 zřízeny archivy katastrálních map pro jednotlivé země také v zmíněných městech; pro Slovensko jest takový archiv v Bratislavě a v Košicích a pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě. Tyto archivy katastrálních map jsou podřízeny finančním úřadům, jejichž účelem jest především evidence (přehled) pozemkové daně, a proto byl učiněn pokus, aby jejich starší materiál, který má dnes cenu spíše historickou, byl soustředěn v archivech historických. Pro Čechy stalo se to r. 1919; v archivu katastrálních map zůstaly jen originální mapy stabilního katastru a také sklad litografických reprodukcí, kdežto indikační skizzy v počtu 8509 a všechen písemný původní materiál ve zvláštních fasciklech jsou deponovány (uloženy) v Zemském archivu v Praze. Tato sbírka byla r. 1921 doplněna otisky map katastrálních pro Čechy, Moravu a Slezsko z pozůstalosti litografického ústavu ve Vídni; čítají pro tyto tři země 12 459 map o 55 835 listech, pro 12 465 katastrálních obcí. Je to sbírka velmi cenná, indikační skizzy jsou většinou dobře uchované, jen menší část byla zničena nebo poškozena. K celé sbírce je dobrý inventář. Na Moravě samotné originály katastrálních map nejsou ještě uloženy v archivu historickém, nýbrž v archivu map katastrálních; jsou tam: originální (původní) mapy většinou z l. 1825 až 1835, mapy evidenční stabilního katastru, na nichž jsou zakresleny pozdější změny a pak zanášeny do původních map, nové mapy originální, dále skizzy polní a skizzy indikační a ovšem sklad kopií (otisků) reprodukcí originálních map. Tyto mapy jsou zachovány pro všecky obce katastrální, ale z náčrtů reambulovaného katastru (z let 1870) chybí 1/3. Protokoly a všecky příslušné písemné výkazy (jako v Čechách) jsou uloženy také v tomto archivu katastrálních map v Brně. Jak viděti, v těch českých zemích, které patřily k Rakousku, byly parcelní plány celkem v dobrém pořádku.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi však bylo mapování špatné, také přehled map nedokonalý, někde jsou katastrální mapy uloženy v archivech velkostatků, někde nejsou vůbec.
Ochrana pozemkového majetku není myslitelná bez řádných polních měr, které umožňovaly, aby velikost pozemku byla řádně vyměřena. Musíme si uvědomiti, že v měření i vážení byla v Čechách ve starší době veliká rozmanitost i podle krajů, takže často míra stejně nazývaná v různých krajích měla různou velikost. Od 16. století děly se sice pokusy o zjednodušení, ale trvalo až do poloviny 18. století nežli byly míry pro celé Čechy jednotné. Hned potom však vláda tereziánská, chtějíc zavésti jednotu v mírách pro všecky země rakouské, zavedla i v Čechách míry dolnorakouské (r. 1764); z toho nastaly veliké zmatky při přepočítávání. R. 1871 byly zavedeny míry metrické; půda se měří na hektary (ha), hektar má 100 arů (a), ar 100 m2.
V nejstarších dobách určoval se rozsah pozemků v Čechách na „dědiny“ a „země“, tedy velmi neurčitě, přibližně. Mírou pro ně bylo „jitro“ (doklady z 12. století) a menší míra hony. Teprve s německou kolonizací byl zaveden do Čech lán (pro prvé v dokladech se vyskytuje r. 1203) označující všecku půdu, která byla přidělena novému kolonistovi; i velikost lánů byla rozličná, průměrem asi 60 jiter (neboli korců, strychů), přepočteno na dnešní míru, opěr průměrem 18,5 ha. Lán se dělil tedy na jitra a protože na jitro se vyselo obilí 1 korec čili (po německu) 1 strych, také jitro se pak nazývalo korec nebo strych. Lán se vyměřoval délkově na pruty a provazce. V ploše měl lán asi 12 prutů, tedy prut měl asi pět korců. Provazce (plošné) měl lán tři; délkový provazec měl 52 loket.
Od 15. do 17. století v některých krajinách na severu a ve středu Čech s oblibou se měřilo na záhony; záhon byl zorán z 6 – 7 brázd, na lán se počítalo 12 kop záhonů, takže 1 kopa záhon se rovnala pěti strychům (korcům), jako dříve 1 prut.
Od staročeských jiter a korců nutno lišiti jitra a korce dolnorakouské čili vídeňské, jak byly v Čechách zavedeny r. 1764; toto jitro, nazývané též katastrální (od r. 1785), bylo veliké 57,55 akrů a mělo dva korce neboli tři měřice dolnorakouské, takže 1 korec (strych dolnorakouský) měřil 28,77 akrů a 1 měřice 19,17 a. Jitro se měřilo na čtvereční sáhy, mělo jich 1600, korec 800, měřice 533 1/3.
Zvláštní míra byla pro měření ploch lesních, zvala se leč, měla 36 tenat, jedno teneto ve výměře asi ½ ha, tedy leč měla 18,13 ha.
Připojíme-li sem i zmínku o míře tekutin a váze, dovíme se, že se měřilo na žejdlíky; žejdlík byl o něco menší nežli nynější půllitr (0,484 l), 4 žejdlíky dělaly pintu (1,9375 l). Vážilo se na libry: česká libra vážila málo přes ½ kg (0,51435 kg) a vídeňská libra ještě o něco více (0,560012 kg); vyšší jednotkou byl centnýř, který měl 120 liber, někdy však se počítal jen o 100 librách a vážil 61,72 kg (ale i méně: 61,650 kg); libra měla 32 lotů; český lot vážil 16,05470 g, vídeňský 17,5 g; lot se dělil na 4 kvintlíky. K přepočítávání staročeských měr a vah na dnešní míry nestačí ovšem jen čísla uvedená, neboť jsou jen ukázkou průměru; v určitých případech nutno zkoumati, jakou velikost měla míra v určitém kraji.
Dr. V. Černý, 1930