.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Veřejné finance napříč Evropou se ocitají pod čím dál větším tlakem. Míra zadlužení v řadě zemí trvale roste a otázka dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí se tak stává jedním z klíčových témat dnešní hospodářské politiky. Studie Mezinárodního měnového fondu Europeans Debt (Un)sustainability: Looking Through Bohn’s Magnifying Glass nabízí pohled na to, jak si evropské státy a USA vedou – a které z nich se blíží hranici fiskální neudržitelnosti.
Studie analyzuje rozpočtové chování 26 evropských zemí a Spojených států v období 1980 až 2022. Pomocí tzv. Bohnova testu zkoumá, zda jednotlivé vlády reagují na růst zadlužení aktivním zvyšováním primárních rozpočtových přebytků, tedy těch, které nezahrnují náklady na obsluhu dluhu. Taková reakce je klíčovým znakem fiskální odpovědnosti – bez ní je dlouhodobá udržitelnost veřejných financí těžko představitelná.
Graf porovnává dvě veličiny. Na svislé ose je průměr cyklicky očištěného primárního salda – tedy jak výrazně se vláda snaží udržet rozpočet v přebytku bez ohledu na ekonomický cyklus. Vodorovná osa pak ukazuje rozdíl mezi průměrnou mírou zadlužení v letech 2018–2022 a 1995–1999, tedy jak výrazně se veřejný dluh zvýšil. Čím více vpravo daná země leží, tím rychleji její dluh narostl.
Výsledky rozdělují státy do tří skupin. V první – tvořené například Dánskem, Švédskem nebo Nizozemskem – se nacházejí země, které kombinují stabilní či dokonce klesající zadlužení s dlouhodobým fiskálním přebytkem. Tyto státy jsou z hlediska veřejných financí premianty Evropy.
Na druhé straně spektra stojí státy jako Řecko, Francie, Spojené státy nebo Španělsko. Jejich dluh dramaticky vzrostl a zároveň neprojevily snahu ho systematicky tlumit prostřednictvím odpovědné fiskální politiky. Tyto země se tak dle studie ocitají v oblasti dlouhodobě neudržitelného hospodaření.
Zvláštní pozornost si zaslouží středová skupina, kam se řadí i Česká republiku. Ta i přes stále relativně nízkou míru zadlužení zažila v posledních letech jeden z nejrychlejších nárůstů dluhu. Fiskální reakce na tento vývoj však byla vlažná. Studie poukazuje na absenci strukturálních kroků – ať už na straně výdajů, nebo příjmů – a upozorňuje, že fiskální politika ČR zatím nedokázala dostatečně reagovat na měnící se rozpočtovou realitu.
Mezi státy panují výrazné rozdíly v přístupu k fiskální odpovědnosti. Zatímco některé vlády reagují pružně a systematicky, jiné reagují opožděně – nebo vůbec. Dlouhodobá fiskální udržitelnost bude nicméně i nadále výzvou. Podle studie bude čím dál důležitější role institucí – tedy kvality rozpočtových pravidel, transparentnosti a schopnosti vlád tato pravidla důsledně naplňovat. (19.4.2025)
