Praha je město mansard. Každý domek na Malé straně mrká na vás šelmovským okénkem ve střeše. Do večerních mlh probleskují světla atelierů, pevnůstky umění a hnízda lásky. Všechny nové domy na předměstích mají prokousnuty střechy rozkošnými vikýři, ve kterých se bydlí. Praha je město veselé, aspoň pokud se střech týká. V mansardě totiž nemůže bydlit nikdo, kdo si potrpí na měšťanskou střízlivost a vážnost. Třikrát denně praštit hlavou o trám a obejít devět rohů, než se domotáte do postele, k tomu je, prosím, třeba být optimistou. Postavit postel tak, aby hlava ležela u okénka a nohy už se tísnily v předsíňce, obložit se skříní, kufrem a umyvadlem, posadit návštěvu na střechu a mlít kávu na schodech, když v bytě se nemůžeš rozehnat – k tomu je třeba umět pohrdnout všemi konvencemi. Je třeba mít lehké srdce i žaludek. Ale i tak se dá žít.
Vysoko nad městem ve staré mansardě bydlí medik Vladimír. Rostou mu semestry i dluhy. Ale když člověk všecko ztratí, nemá proto ještě ztrácet dobrou náladu. Medik má lásku, jmenuje se Andělka a prodává mléko. Andělka o něho pečuje. Každé ráno mu poskytuje láhev mléka a chleba. A to medikovi stačí někdy i na celý den. Vidíte, i tohle živobytí najednou bylo ohroženo. Medik platí nepořádně činži a pan domácí každé ráno číhá na schodech, aby medikovi vyložil, že se platit musí, že ani on tenhle dům s mansardou nedostal zadarmo. Medik se doma zamyká, aby k němu domácí nemohl. Pan domácí před polednem vždycky odchází. Pak už i medikova cesta je volná. Ale jak má vydržet až do poledne o hladu? Andělka je anděl. Medik má okno do dvora. Spustí dolů provázek, Andělka na něj zavěsí láhev s chlebem a už se uvězněnému souká nahoru ta bílá, životodárná tekutina. Tak to udělali asi týden, až si pan domácí všiml, že nějaká slečna pravidelně ráno chodí na dvůr, ačkoli tam nemá co dělat.
Proto ji stopoval. Přišel zrovna ve chvíli, kdy láhev opustila její ruce a vznášela se k oblakům. Dívka vyjekla hrůznou a utekla. Pan domácí vzhlédl k nebi – ale v tom se stalo málo neštěstí. Medik se polekal, trhl provazem, láhev narazila na římsu a rozbila se. Pan domácí se proměnil v mléčnou reklamu: Byl od hlavy až ke kolenům polit mlékem. Na vousech mu zůstalo i několik kousků čerstvého másla.
„To jste mi udělal schválně…“ rozzlobil se pan domácí. A tak u okresního soudu pro přestupky obžalován byl medik Vladimír V. pro přestupek zlomyslného poškození cizího majetku. Pan domácí dokazoval, že student rozezlen upomínkami schválně si na něho počíhal a polil ho mlékem. Medik však za pomoci andělské dívky vylíčil, jak to bylo doopravdy. Poškozený byl odkázán na pořad práva civilního a medik zproštěn obžaloby.
Už mu Andělka nenosí mléko. Už nebydlí v mansardě u nebe. Má promoci na dosah ruky. A pak začne třít veselou bídu jako pan doktor. Doufejme, že ani potom na Andělku nezapomene.
Seksepíl nebo glejt?
Pan Likva se už dlouho potuluje mezi filmaři. Nosíval kotlety jako Valentino, pak knírek jako Menjou a teď si češe vlasy do čela jako Greta Garbo. Ale plátno v biografu přece jen nenahradí plátno, z kterého se šijí prostěradla manželského lože. Pan Likva se rozhodl, že se ožení. Ovšem jeho žena musí mít vlastnosti filmových hereček. Tvář jako Merle Oberonová, tělo jako Joan Crawfordová a nohy jako Marlene Dietrichová. A hlavně sex-appeal. Půl roku sháněl ženu se sex-appealem a když se již chtěl oženit se slečnou Věrou, která měla sbírku filmových hereček a z každé kousek sex-appealu, zjistil, že sex-appeal už vyšel z módy. V Americe si dnes váží na hvězdách jiné vlastnosti. Říkají jí glazur. Vášeň už nemá zírat z očí, ramena se nemají zvedat v rytmickém rozvlnění a nohy se také nesmějí plížit dopředu jako jaguár za vlaštovkou. Nadešla doba myslících žen. Svůdnost se tolik nežádá. Zato pěkné chování. Jemnost úsměvu, mateřkost citu, obětavost a pochopení. Konec Grety Garbo, nechť žije Pavla Wesselá.
Pan Likva opustil svou sbírku filmových hereček. Bloudil zoufale po kavárnách i promenádách, marně se rozhoduje pro sex-appeal nebo glazur. Copak filmařům se to řekne: Dnes je v módě to a zítra ono. Ale co udělá on se ženou, až mu vyjde z módy? Po světě budou chodit třeba zase sex-appealy a jemu zbude glazur. Nebo půjdou glazury a sex-appeal bude ve psí. Hledal ženu, která by třeba zepředu měla sex-appeal a zezadu glamour. Nakláněl se k slečnám a důvěrně šeptal: „Slečno, máte sexepíl nebo glejmur?“ Někdy byl insultován, někdy slečna řekla: „Mám grenadýnu a dvě černé kávy…“ a Likva musil platit.
Také se vrhl na alkohol. Asi by ho čekal osud doktora Uhra, kdyby náhle prozřetelně nezakročil osud v podobě paragrafu. Slečna se sbírkou filmových hereček ho žalovala pro svedení pod slibem manželství: Dokazovala fakt poznámkami v albu, neboť pan Likva si žádal, aby sedala nezbedně jako Franciska Gaalová, lehala svůdně jako Anna Stenová a skákala přes stůl rozkošně jako Anny Ondráková. Když se jí povedlo napodobit některou dámu ze sbírky, nakreslil u fotografie srdíčko. A pak ji hluboce miloval.
Sliboval jí sňatek. Přišlo několik svědkyň. Ano, sliboval jí sňatek odjakživa. Při seznámení, i když už byl skoro konec známosti. Jedna svědkyně tvrdila, že tehdy příšerně klel.
„Co říkal?“
„Já se to stydím opakovat.“
„Jen to řekněte.“
„No, chvílemi křičel: Tisíc sexepílů, ty budeš má žena! A za chvíli zase: U všech rohatých glejtů, ty a žádná jiná…“
Pan Likva vzdychal. Ta holka mu opravdu připomíná filmové hvězdy. Obličej má jako Wallace Beery, tělo jako Stan Laurel, nohy jako Rin-Tin-Tin.
„Já si tě, Věruško, vezmu, to byla jen mladická nerozvážnost,“ řekl se sklopeným zrakem.
Věruška radostně vzdychla. Byla šťastna.
Odešli. On zosobňoval neštěstí šesti žen Jindřicha VIII., ona retrospektivní film.
Ale žvatlala rozkošně – jako Shirley Temple, ten diblík.
Zdroj: Jaroslav Trojan, Lidičky před soudem 1939
