Ani v nejtěžších dobách našich novodobých dějin nám nescházel humor. Bylo tomu tak i v letech předválečných 1938-1939. V tomto čase vyšla v Nakladatelství Orbis v edici Veselá mysl řada útlých knížek věnovaných humorným okamžikům poplatných své době z různých oblastí života. Dnes, kdy čelíme pandemii koronaviru, potřebujeme dobrou náladu stejně jako tehdy. Budeme z nich přinášet ukázky s vírou, že přispějí k optimismu a lepším myšlenkám…
Co je advokát?
Kdysi se myslilo, že původ toho slova pochází od latinského „vocare“ (volati), protože prý advokáta peníze nejsnáze přivolají. To je však pomluva. Advokát je právní přítel strany, kterou zastupuje a kterou má obhájit. Kdopak by se zastal ubohých obžalovaných?
Podle starých pomluv, jež se po věky tradují, podobají se advokáti nůžkám: mezitím, co vidíme obě jejich polovice se oddělovati, připravují se k tomu, aby střihly to, co se mezi nimi nalézá. Byly také často kladeny otázky, jaký je na příklad rozdíl mezi advokátem a eskamotérem. Prý v tom, že eskamotér láká z kapsy peníze rychle, kdežto advokát pomalu. Nebo rozdíl s hadem. Prý had, když pozře šneka, nechá aspoň domek na pokoji, kdežto advokát sebere i domek a o holého šneka se nestará.
To jsou, pravím, všecko jen pomluvy. Známe advokáty jako řádné muže a národní pracovníky. A jestliže existují anekdoty o jejich chytrosti, šíří to jen jejich slávu. Na konec poznamenáváme, že jsme nepochopili smysl otázky, kterou položil již ve starověku Cicero a která dodnes není rozřešena: „Proč se obhájce nesměje, když vidí kolegu?“ I nám to bývalo divné, když jsme je vídali např. u soudu. Ale vysvětliti jsme si to dosud nedovedli. Ponecháme tuto důležitou otázku příštím věkům.
Obžalovaní
jsou bytosti pohnané před soud, aby se odpovídaly z toho, co na ně žaluje pan státní zástupce nebo protivná strana (protivná ne pro nějakou osobitou nesympatii, nýbrž že stojí proti nám). Jsou obžalovaní k politování, kteří přijdou k soudu jako slepí k houslím. Těch je mizivá menšina. Většinou má s nimi soud co dělat, aby je usvědčil. Dovedou se vytáčet, lhát, drze přesvědčovat, předstírat dojetí i lítost a domnívají se, že za pomoci obhájce vyhrají každý proces. Ale chyba lávky. I ten nejchytřejší advokát se někdy utne nebo narazí. Spravedlnost musí být! To je marné!
Svědci
defilují před stoly soudců jako neznámé osoby, kteří obžalovaného jakživi neviděli, dokud v jejich blízkosti nebo přítomnosti nespáchal zločin. Nebo jsou to ti, kdož znají všecko, co se týká obžalovaného, a buď vypovídají proti němu, nebo pro něho. Ti poslední jsou vždycky nápadní a nad nimi ostře střeží spravedlnost pan státní zástupce. Svědci bývají bezděční, když se k případu shodou okolností namanou. Jsou však takoví, kteří mermomocí svědčit chtějí a když pak na ně soud udeří, stávají se bezradnými.
Ale patří také k našim historkám a proto jsme je připustili jako svědky, aby dokázali, že naše příběhy nesou pečeť pravdivosti.
Dvorní rada Krusch
je známá pražská postava. Dvorní rada Kursch býval soudcem u zemského trestního soudu, pak se stal obhájcem. Než se stal soudním úředníkem, o tom vypravuje řadu historek. Jednu také o tom, jak dostal žloutenku.
Když jsem studoval práva, byl jsem chlapík jako hora, urostlý, silný, svaly jsem měl, že by je břitvou nepřeříz. Mohl jsem se svým žaludkem jíst třeba kamení, nic mi to nevadilo. Měl jsem takovou chuť, že si to nikdo nedovede představit. A tak se jednou stalo, že mi maminka poslala šunku, celé takové plecko. Byla růžová jako tvář venkovské holky, voněla jako apatyka, já chlapík vyhladovělý – sedl jsem k šunce a milá šunka byla od šesti hodin do desíti pryč. Snědena. Zbyly jen holé kosti. Bylo mi s počátku dobře, ale druhý den už jsem cítil, že se mnou není něco v pořádku. Třetího dne jsem sežloutl jako kanár. Bylo zle. Žloutenka! Šel jsem k doktorovi, ten mě prohlédl a povídá, kamaráde, jste chlap silný jako buk, vy něco snesete. Koupat, třebas třikrát koupat, vy to vydržíte, máte svaly jako ze dřeva, srdce tluče jako zvon, koupat a – Plzeň!
Tak jsem se koupal. Máchal jsem se ve vodě třikrát, ještě že jsem měl ze známosti v lázních slevu, byl bych přišel zugrund. Pil jsem Plzeň a, panečku, ta mi pomohla! Jíst jsem ovšem nemohl, na nic jsem se nesměl podívat. Ale za pár dní už bylo dobře. Už jsem od té doby nikdy nesnědl plecko na posezení, ale Plzni jsem věren zůstal. Je mi pětasedmdesát, jsem ještě chlapík, a to mohu říci, na Plzeň mohu přísahat!
Ve spárech ďáblových
V restauraci u Bumbrlíčka seděli dva páni. Vedle poslouchal jeden soused, o čem si pánové povídají. Pánové mluvili o věcech tohoto světa i o životě posmrtném, až přišli také k ďáblu.
- Pro mě je ďábel problémem, pravil jeden, já mu nevěřím, je to ničema, který obchází, koho by pohltil.
- Myslíte, že pohltí i nás? otázal se druhý s úsměvem.
- Ovšem že, oba!
- A koho myslíte, pane doktore, že by z nás popad nejdříve?
- Přirozeně mě, podotkl mírně tázaný, já bych se mu mohl ještě šikovně ztratit. Ale vás má ve spárech zcela určitě! Pán se zamyslil, zaplatil, vzal klobouk a odešel.
- Kdo byl ten pán? ptal se soused po jeho odchodu.
Pán odpověděl tiše:
- Abychom si rozuměli, já nechci říkat o nikom nic špatného, jsem lékař. Ten druhý pán, co odešel, je – advokát!
Důkladný policista
Hovořilo se nedávno na bezpečnostním oddělení pražské policie o tom, zda jsou lidé, kteří jsou a priori mimo podezření. Podnět k rozpravě dala záhadná krádež dvou set tisíc korun v Národní bance. – Nikdo není mimo podezření, povídal starý zkušený detektiv. – Já, když se něco stane, začnu nejdříve zkoumat, jestli mám sám alibi.
Díky Bohu!
V soudní síni č. XVI. byl projednáván případ zranění zaviněného neopatrností. Mladá dáma byla poražena autem a nyní udává podrobnosti: „Na štěstí nedaleko stál galantní pán, který mi pomohl povstati“. – A galantní pán vypovídá: „Oh ano, šofér ujížděl jako blázen. Nechybělo mnoho a byl by mne přejel. Ale díky Bohu, na místo mne – poranil zde přítomnou slečnu.“
Staří latináři
ocení tuto justiční perlu: Státní zástupce v jednom z nedávných procesů zahájil své plaidoyer těmito slovy – Slavný soude, jak pravil již Julius Caesar, res ad triarios pervenit. Aby tomu rozuměli také obžalovaní, překládám: „Věc se dostala před tříčlenný senát.“
Otcové a synové
Jeden předseda senátu pražského trestního soudu má na venkově osmdesátiletého otce. Tatík žádal, aby mu syn psal aspoň jednou týdně. Soudce měl moc práce a tak zapomněl otci čtrnáct dní poslat pár řádků. Sousedé se ptali, co dělá pan syn. A starý otec odpověděl: „Tady čtu v novinách, že dal někomu rok kriminálu. Z toho vidím, že je chvála Bohu zdráv.“
Já nejsem senátor
Nyní již zesnulý soudce, vrchní rada dr. Šusta, vyslýchal při jednom tiskovém sporu dra Jana Herbena.
- Tak nám řekněte, pane senátore, jak to bylo.
- Já nejsem senátor, povídá dr. Herben. Já jsem propadl.
- To nic nedělá, těšil ho soudce, jenom když jste nepropadl při maturitě.