Pomáhal bližnímu
Advokát k zloději, který přišel ho požádat, aby ho hájil:
- Poslouchejte, Kratičko, řekněte mi pravdu. Tvrdíte i mně, advokátu, která má vás hájit, že jste nekradl. A co dělala vaše ruka v kapse toho pána?
- Pane doktore, víte, ona mu vypadávala peněženka, tak jsem mu ji porád zastrkoval!
Rozdíly
U soudu jsou vyslýcháni svědci. Předseda se vyptává po nacionáliích:
- Jste svoboden, ženat, rozveden?
Svědek si vzdychne.
- Napiště, diktuje soudce, ženat!
Za chvíli přijde svědkyně a otázka se opakuje:
- Jste svobodná, vdaná, rozvedená?
Svědkyně si vzdychne.
- Napište, diktuje soudce, svobodná!
Moderní vězení
- U vás prý poskytujete vězňům také koupele? Jaké jsou to koupele?
- No, samozřejmě – sedací!
Z výslechů
Soudce: - Vidím z vašich spisů, že neumíte ani číst ani psát. Jaké jest vaše zaměstnání?
Obžalovaná: - Prosím, jsem … čtenářka myšlenek.
Snadno se dokáže
Soudce: - Proč myslíte, že byl obžalovaný opilý?
Svědek: - Hádal se hrozně se šoférem.
Soudce: - No to ještě nemusil být opilý!
Svědek: - Jak pak ne – když široko daleko žádný šofér nebyl!
Ztratily se dva
Před senátem trestního soudu je souzen nějaký kapsář. Vypovídá svědek, kterému je předložen kapesník.
Obhájce: - Pane svědku, poznáváte určitě, že je to kapesník, který vám byl ukraden?
Svědek: - Docela určitě. Poznávám!
Obhájce: - Ale podívejte se! Tenhle můj kapesník je k nerozeznání stejný!
Svědek: - To je možné. Byly mi ukradeny dva!
Dluh nelze oddělati
U soudu se projednává proces věřitele proti dlužníkovi. Obžalovaný praví, že jsou časy zlé, že nemá peněz. Obhájce se ho zastává ohnivými slovy:
- Slavný soude, obžalovaný mi řekl, že by si svůj dluh u pana věřitele oddělal! To je přece skvostná nabídka!
Svědek: - Jenže má zatrachtilý háček!
- Jaký?
- Tuto nabídku přece nemohu přijmout! Obžalovaný je – majitelem pohřebního ústavu!
Malá hádka
Soudce: - Tak nám řekněte, jak se to stalo.
Obžalovaný: - Tedy, Fred a já jsme měli dohromady jedno pivo. Najednou se on otočí k Bobině a něco jí povídá. Tak jsem mu dal jednu přes hubu, on vzal sklenici, říz mne s ní do hlavy, já ho pak praštil mezi voči – no a tak se pomalu začala vyvíjet ta naše malá hádka.
Otevřít po smrti!
- Napřed jste odcizil ocelovou skřínku a pak jste se ještě pokoušel zavraždit jejího majitele!
- Velevážená soudní budovo, já jsem musel!
- Vy jste musel?
- Ano! Na skřínce stálo napsáno: Otevřít až po mé smrti!
V trestnici
„Mohl bych mluvit s trestancem Jaroslavem Káraným?“ – „S Káraným? Ten byl zrovna včera propuštěn. Ale zeptejte se za týden!“
Korunní svědek
„Táto, staré Hrabal pré bel včera o sódo za koroního svědka. Co to je?“ – „No, to on néspiš dostal od neho nejakó koronu, abe mu něco dosvěčel!“
Přestal tykat
V jednom městě v hornickém kraji působil soudce, jehož rázovitost representovala se hlavně důvěrností, kterou každého poctíval. Každému dělníku, sedláku nebo horníku říkal beze všeho „ty“. Stalo se, že při soudním přelíčení, bylo to před porotou, říkal obžalovanému mladému muži opět „ty“, a to těžce nesl advokát, řádný mladý muž, jemuž ležel osud obžalovaného na srdci. Když opět předseda soudu řekl obžalovanému „ty“, povstal obhájce.
- Jménem svého klienta navrhují odmítnutí pana předsedy pro zaujatost.
Všeobecné napjetí a údiv.
Předseda: - Žádám pana obhájce, aby svůj návrh odůvodnil.
Obhájce: - Odmítám pana předsedu proto, poněvadž je s obžalovaným důvěrně známý!
Všeobecný rozruch a podivení, advokát však klidně a hlasitě pokračuje:
- Slyšeli jste sami, páni porotcové, že pan předseda si s obžalovaným tyká! To stačí!
Pan předseda zbledne, pokračuje dále v líčení, ale slovo „ty“ z jeho úst už nezazní.
Trochu předčasně
Zámožný soukromník přišel na poradu se svým právním zástupcem advokátem N. Mladý advokát ho velmi uctivě přivítal a hnal se k svému klientovi, aby mu pomohl svléknout kabát. Klient však se po něm ohlédl a odvětil zasmušile:
- Pane doktore, začínáte mne svlékat příliš brzo!
Za onoho času
kdy se u rakouských soudů ještě nehledělo tak přísně na přesluhování, byl v Praze jeden pan rada, kterému bylo dobře přes osmdesát. Denně si přicupital do kanceláře, podepsal pár kousků, které mu předložili a zase spokojeně domů. Jednou se jeho úřední fámulus, pomáhaje mu do zimníku, odvážil připomenout: „Líbějí odpustit, pane vrchní rado, oni dosud nikdy neráčili pomyslit na odpočinutí? Jako na pensi? – „Jó, já už nevidím, já už neslyším – tak co bych v tej pensi dělal?“
Relace policejně-sociální
kterou dostal tuhle jeden z úředníků košického policejního ředitelství, pokusila se o řešení problému velmi zajímavého: Mohou-li mít děti také lidé neschopní práce. Odpověď byla kladná: v hlášení stálo: „… ačkoľvek je práce neschopná, má nemanželské dieťa.“
Pan Konopka
se chce dát rozvést a jde o radu k advokátovi:
- Pane doktore, co byste mi radil. Mám se s tou ženskou rozejít, nebo ne?
- A máte nějaké děti?
- Tři, prosím, a to je právě ta chyba!
- Jak to?
- Nu, prosím, já si chci ponechat dvě a žena také dvě.
- Víte co, rozhodl rozšafně advokát – já vám poradím. Počkejte, až se narodí čtvrté a pak se snadno rozdělíte!
Pan Konopka chápe. Pan Konopka je člověk poslušný. Tak to půjde dobře.
- Děkuji, pane doktore, dobře jste mi poradil. Já říkám, tihle páni advokáti!
Pan Konopka odešel a pan doktor čekal. Minul rok, minul druhý rok. Jednou potká pan doktor pana Konopku:
- Nu tak, co je s tím vaším rozvodem?
- Pane doktore, ani slovo o něm. Ono je jich už zase pět!
Nakladatelství Orbis 1939
