Viktor Dyk: Špicl – tragikomická historie ze zašlých Čech

I

V Záboji bylo hlučno. Mimořádně hlučno. Nezvyklý ruch proměnil ráz starousedlého hostince, těsného, špinavého, útulného spolkového lokálu. Kouř zahaloval přítomné. V něm zněl chaos hlasů. Sotvaže mohutný orgán řečníka dovedl překonávat hluk.

„….čímž dáme výron vlasteneckému smýšlení, oddanost k muži poctivému, který nesl do temnot žalářů českou svoji pýchu, čímž přihlásíme se k praporu červenobílému. Ne násilím, ale zpěvem; ale co říká mytologie o Orfeovi? A což onen, jehož jméno neseme?“

Hlučný souhlas zabouřil sálem; přítomní vstávali, připíjeli.

Řečník zadýchaný, zrudlý v tváři usedl. Byl uspokojen. Jeho návrh, aby uspořádáno bylo zastaveníčko zasloužilému Vavřinci Pavlátovi, který právě vrátil se z vězení, kam uvržen pro kterýs z paragrafů nejvíce tehdy braný nadarmo, byl přijat. Byl jednomyslně přijat. Nyní běželo o podrobnosti. Probírala se praktická stránka návrhu; doba, místo, program. V starousedlé, začazené místnosti zněl ohlušující hluk a jásot.

II

V pozdních hodinách nočních odcházelo několik členů Záboje. Ještě stisknutí ruky, ještě pozdrav vlasteneckému navrhovateli. Chladný noční vzduch ovál vycházející. Dýchali volněji.

Šli nejprve mlčky. Jejich mozky pracovaly nehlučně, nepozorovaně.

Nejprve – bylo to už na mostě – promluvil Kmoch, rozhlédnuv se opatrně.

„Co soudíte o tom?“

„O tom zastaveníčku?“

Žádná odpověď; nikomu nechtělo se s barvou ven.

„Abych tak řek, nevím, co si mám o tom myslit,“ zkoumal mluvčí terén. Zadíval se na své soudruhy. Z jejich fyziognomií vycítil souhlas.

„Abych tak řek,“ pokračoval Kmoch, silný předpokládaným souhlasem, „nikomu nelze věřiti. Co chvíli slyšet neuvěřitelné historky. Nedávno udal syn otce. Syn otce. Možno někomu věřit?“ Ostatní mlčeli. Myšlenkový pochod Kmochův byl jím jen zčásti jasným.

„Vláda má mnoho lidí, kteří jí slouží. Mluví jako rebelanti, jsou hrr hrr! A zatím –“ Kmoch odmlčel se významně.

„Nic neříkám. Vím, že se to nemůže týkat Svobody, ale můžete dnes někomu věřit? Mluví se, mluví. A když ostatní jsou rozčilení, mluví také, a je zle. Agenti provokatéři říkají takovým lidem. Ale ještě kratčeji se řekne špicl. Chraň mne bůh, abych něco podobného myslil o Svobodovi. Ale můžete někomu věřit? Co se stane, půjdeme-li tam zítra? Nikdo neví. Ale,“ Kmoch mluvil mužným, rozhodným hlasem, „řekli jsme a půjdeme.“

Zde stanul. Byl u domu, kde bydlil. Ještě stisknutí rukou, ještě pozdrav. Klíč zarachotil v zámku starého domu a Kmoch zmizel ve vratech.

III

Zbývající členové Záboje pokračovali v cestě. Nemluvili. Jejich mozky pracovaly.

Po chvíli ohlédl se opatrně Josef Mareček, starý člen Záboje.

Ulice byla opuštěna.

„Co soudíte o tom?“

„O Kmochovi?“

„O Kmochovi. A o tom všem.“

Trapné mlčení nastalo.

Mareček znovu se opatrně ohlédl.

Co dělá zloděj, když ho chytají? Volá: Chyťte zloděje!“

Mlčení druhů zdálo se Marečkovi souhlasem. Pokračoval.

„A co dělá špicl, aby podezření nepadlo na něho? Označí jiného za špicla. Pozornost se odvrátí od něho, a o to mu běží.“

Mareček si odkašlal. Po pauze pokračoval.

„Ne, že bych Kmocha podezříval. Ale může se někomu věřit? My už se nedáme napálit tak snadno, Vím, co si mám o tom myslit.

A co říkal na konec: Musíme prý přijít! Špicl -  my jsme nepřipadli na tu myšlenku. On sám nám ji vnukl. Ale co se mne týče, učiním svou povinnost.“

Opatrně se ohlédl. Byl u cíle své cesty. Rozloučil se rychle se společníky a zazvonil prudce na domovníka. Zdál se míti naspěch, kupodivu naspěch.

IV.

Zbývající členové Záboje mlčky pokračovali v chůzi.

Po chvíli, opatrně se obrátiv, promluvil Jiří Malý. „Co myslíte o tomhle?“

Šelepa a Šťastný pokrčili rameny.

Malý pokračoval tlumeným hlasem:

„Není o tom pochyby, že jsou špiclové. Ale to jsou ti praví, kteří hledí vzbuditi všeobecnou nedůvěru. Není vládě po chuti, jsou-li tu muži čestní a zasloužilí. Co udělá? Pošpiní je svými zřízenci. Je to dobrý kalkul; když všichni budou pošpiněni, když všichni pozbudou vážnosti a důvěry, kdo ujme se pak ještě věci ubohého národa?“

A nakloniv se k druhům blíže, šeptal:

„Když jsme chodili do školy učili jsme se ,Cui prodest?´ To znamená: Kdo má prospěch z toho? A kdo má z tohohle prospěch? Ano, špiclové jsou, ale mnohdy ne tam, kde se hledají. Ostatně zde bydlím. Na shledanou! Učiním svou povinnost!“

A s bratrským stisknutím ruky odcházel Jiří Malý.

V

Šelepa a Šťastný, poněkud zmateni, vlekli se ulicemi.

„Uvážím-li vše,“ pravil Šelepa, „není opravdu nikomu co věřit. Časy jsou zlé. Můžeme býti dobrými vlastenci, ale má z toho někdo něco, zavrou-li nás? Prospějeme tím vlasti? Zdá se mi, že lépe pro vlast pracovati než sedět pro ni v kriminále. Nelze nikomu věřit.“

Šťastný se zde odloučil. Jeho byt byl zde.

Stiskli si upřímně ruce a Šelepa šel sám a sám. Když zašel za roh, ohlédl se. Bylo ticho po ulicích; pozdní noční hodina. A Šelepa šeptal:

„Mlčel. Je to špatné svědomí? Nemám rád lidi, kteří příliš mlčí. Poslouchají tím více. Není co věřit nikomu. Zůstanu doma.“

VI

Tak se stalo, že příštího dne na smluvené místo – bylo to náměstí Radeckého – přišel navrhovatel sám. Chodil, čekal; marně. Jen z okna kavárny v prvém poschodí vykukovala chvílemi opatrně čísi hlava. Byl to Kmoch. Stalo se, že skutečně té chvíle na náměstí stál policajt. Kmoch uviděl jej a Vlastimila Svobodu. Výraz vítězoslávy objevil se na jeho tváři a Kmoch zamručel:

„Co jsem říkal? Špicl!“

Šibeničky 1906-1907